ECLI:CZ:US:2006:4.US.198.05
sp. zn. IV. ÚS 198/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele L. U., právně zastoupeného advokátem Mgr. Liborem Zbořilem, Letců 1005, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, č.j. 32 Odo 905/2004-433, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2004, č.j. 19 Co 486/2003-388, rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2003, č.j. 11 C 103/98-307, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2003, č.j. 11 C 103/98-361, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, č.j. 32 Odo 905/2004-433, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2004, č.j. 19 Co 486/2003-388, rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2003, č.j. 11 C 103/98-307, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2003, č.j. 11 C 103/98-361.
Výše uvedenými rozsudky mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 1., čl. 4, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
II.
Okresní soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (VLTAVA-LABE-PRESS, a.s.) došlo k uzavření ústní smlouvy, jíž byl mezi smluvci založen závazkový právní vztah, řídící se režimem zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OBZ"), konkrétně pak ustanovením §261 odst. 1 v návaznosti na ustanovení §269 odst. 2 OBZ. Tento vztah svojí povahou připomínal zčásti smlouvu kupní a zčásti smlouvu o dílo. S uvedeným hodnocením smluvního vtahu však stěžovatel nesouhlasil, neboť dle jeho mínění má uvedený vztah povahu smlouvy mandátní. Z této úvahy se pak odvíjí též jeho další právní argumentace. Dle názoru stěžovatele mu dluží vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti úhradu za činnost, jež pro něj realizoval, stejně tak mu dluží za účelně vynaložené náklady při činnosti vykonané jménem vedlejšího účastníka.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně a souhlasil s tím, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a neprokázal tedy své základní tvrzení o tom, že mezi účastníky došlo k dohodě o hrazení případně kompenzování nákladů spojených s pořízením fotografií. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy jeho věc nesprávně posoudily, neboť on se nemohl dostat do důkazní nouze. Kompenzování nákladů spojených s pořízením fotografií, a to zejména hrazení cestovného a poštovného ze strany vedlejšího účastníka, nemusí stěžovatel prokazovat, neboť tato povinnost k úhradě je dána zákonem v ustanoveních týkajících se smlouvy mandátní.
III.
Přípisem ze dne 21. 10. 2005 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci králové, jež odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Obdobně se k předmětné věci vyjádřil i Okresní soud v Hradci Králové s tím, že důvody uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti nedosahují ústavněprávní roviny.
Nejvyšší soud ČR ve svém přípisu ze dne 19. 10. 2005 uvedl, že dovolání žalobce bylo řádně posouzeno dle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
V souvislosti s projednáním předmětné ústavní stížnosti se musel Ústavní soud zabývat mimo jiné otázkou včasnosti podaného návrhu. Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004, č.j. 19 Co 486/2003-388, poučil stěžovatele v tom smyslu, že dovolání k Nejvyššímu soudu ČR je přípustné do dvou měsíců od jeho doručení za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podané dovolání pak zhodnotil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2004, č.j. 32 Odo 905/2004-433, tak, že je ze zákona nepřípustné. Důvodem nepřípustnosti byla ta skutečnost, že soud druhého stupně rozhodoval obchodně právní spor o peněžitém plnění (26.872,86,- Kč), jehož výše nedosahovala 50.000,- Kč [§237 odst. 2 písm a) o.s.ř.]. Z uvedeného je zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové stěžovatele nesprávně poučil o možnosti podání opravného prostředku. Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že "ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení". Předmětnou ústavní stížnost lze tedy přísně formálně vzato hodnotit jako včas podanou pouze ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR. Vzhledem ke skutečnosti, že Krajský soud v Hradci Králové při své poučovací povinnosti pochybil a stěžovatele nesprávně poučil, znamenal by však uvedený postup ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti, neboť tento se řídil toliko pokynem soudu. Z uvedeného důvodu pak Ústavní soud přezkoumal předmětnou ústavní stížnost i ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2004, č.j. 19 Co 486/2003-388, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2003, č.j. 11 C 103/98-307, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2003, č.j. 11 C 103/98-361.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Předmětná ústavní stížnost je prosta ústavně právní argumentace a zaměřuje se toliko na vylíčení skutkového děje případu a na opakování argumentů z řízení před obecnými soudy. Fakticky se tak stěžovatel domáhá jen přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy po řádně provedeném dokazování. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z hlediska ústavněprávní roviny předmětného případu je podstatné, že obecné soudy dospěly při dodržení zásad spravedlivého procesu k závěrům, jež řádně odůvodnily. Je na úvaze obecných soudů jak zhodnotí spornou ústní smlouvu mezi smluvci, pokud tím nedojde k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů takové pochybení, pro něž by musel napadená rozhodnutí zrušit.
Skutečnost, že stěžovatel nebyl ve sporu úspěšný, není v žádném případě zásahem do jeho práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude před soudem projednána, nezaručuje však, že každému návrhu bude soudem vyhověno. Jeho porušení nemůže být dáno jen tím, že stěžovatel nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 8. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu