ECLI:CZ:US:2006:4.US.233.06
sp. zn. IV. ÚS 233/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formákové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. B., zastoupeného JUDr. Evou Teyschlovou, advokátkou se sídlem Pellicova 1, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2005 sp. zn. 3 Tdo 37/2005, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2004 sp. zn. 3 To 288/2004 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2003 sp. zn. 89 T 147/2003, a dále proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2006 sp. zn. 8 To 94/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou osobně stěžovatelem Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2006, tento napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Dle obsahu podání tvrdil porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces v jeho trestní věci.
Dotazem u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, resp. z fotokopie dodejky tamním zastupitelstvím zaslané, Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2005 sp. zn. 3 Tdo 37/2005 bylo stěžovateli doručeno dne 17. března 2005 (č. l. 7, 9 spisu Ústavního soudu).
Podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (odst. 4 téhož ustanovení).
S ohledem na uvedené nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost, vyjma rozsahu uvedeného níže, byla podána evidentně po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Shora uvedená lhůta je nepřekročitelná a její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit. Proto Ústavní soud v této části návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) cit. zák., jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Ústavní stížností včas napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2006 sp. zn. 8 To 94/2006 byla zamítnuta stížnost stěžovatele do usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2006 sp. zn. 90 Nt 102/2005, kterým došlo k zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení. V naraci svého návrhu ve skutkovém ohledu, když k námitkám jeho se týkajícím na rozdíl od právních výtek by bylo lze ve vztahu k tomuto opravnému prostředku případně přiznat ústavněprávní relevanci, stěžovatel pouze bez jakýchkoliv bližších odůvodnění zpochybňoval údaj o tom, kolik osob bylo v noci 2. září 2003 při inkriminovaném útoku a kdo jej vyprovokoval.
Na základě výslechů provedených před soudem ovšem nebyly dle obecných soudů shledány důvody pro postup předvídaný v §278 odst. 1 tr. řádu, přičemž v tomto jejich závěru zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele shledán nebyl.
Stěžovatelem (argumenty nepodložená) předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování a vlastnímu hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, a to ani potud, pokud by se s nimi případně sám neztotožňoval, neboť není další (skutkovou) odvolací instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Tato maxima je dle jeho již ustálené rozhodovací praxe prolomena pouze tehdy, jestliže by úvahy stran dokazování vykazovaly extrémní rozpory a vykročily tak z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V rámci povolení obnovy řízení by se nadto muselo jednat i z povahy tohoto řízení samotného o evidentní exces. Tento závěr zakládající libovůli se však ani z námitek stěžovatele, jakož ani z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně nepodává (srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
V důsledku uvedeného byla proto ústavní stížnost v této části posouzena z pohledu kritérií ústavnosti jako zjevně neopodstatněná a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2006