ECLI:CZ:US:2006:4.US.237.05
sp. zn. IV. ÚS 237/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. V., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem Advokátní kanceláře v Opavě, 28. října 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 248/2004, ze dne 19. 1. 2005, a výrokům pod č. I., III., IV., VII., VIII., IX., X. a XI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 19 P 329/96- 267, ze dne 18. 3. 2004, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností ze dne 21. 4. 2005 a doplněnou podáním ze dne 4. 7. 2005 domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 2, 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 ve znění Protokolu č. 11 a čl. 5 dodatkového Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále č. 7 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 19 P 329/96- 267, ze dne 18. 3. 2004, byla jeho nezletilá dcera M. svěřena do výchovy babičce H. M. (výrok I.) a zároveň zamítnut jeho návrh, aby tato byla svěřena do jeho výchovy (výrok III.). Řízení o svěření nezletilé M. do výchovy babičky bylo zastaveno (výrok II.). Stěžovateli i matce bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé M., a to každému částkou 1.250,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám babičky (výroky IV. a V.). Výrokem VII. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilou M. v každém lichém týdnu v roce od pátku 18.00 hod. do neděle 17.00 hod., dále každou středu v týdnu v době od 14.00 hod. do 18.00 hod. a dále dva týdny o letních prázdninách. Výroky VIII. a IX. byly stanoveny povinnosti babičce při realizaci styku týkající se předání a převzetí nezletilé. Výrokem X. nebyla státu přiznána náhrada nákladů řízení a ve výroku XI. nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů žádnému z účastníků. K odvolání stěžovatele a babičky Krajský soud v Praze rozsudkem, sp. zn. 16 Co 248/2004, ze dne 19. 1. 2005, rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I. III. o změně výchovy, IV. o výživném, VII., VIII. a IX. o styku otce s nezletilou a X.a XI. o nákladech řízení potvrdil.
3. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů a závěry těchto soudů ztělesněnými v napadených rozhodnutích. Tento rozpor spatřuje v tom, že z celého spisu vyplývá, že:
a) neexistuje důvod pro to, aby nemohl sám svou nezletilou dceru vychovávat, kdy stěžovatel vytvořil naprosto vyhovující podmínky pro výchovu a v rámci svých možností plní své rodičovské povinnosti,
b) stěžovatel má prokazatelně ve všech ohledech a parametrech zásadně lepší předpoklady a podmínky pro výchovu nezletilé dcery než babička,
c) babička úmyslně, bezdůvodně a dlouhodobě brání stěžovateli ve styku s jeho dcerou, což vyplývá i z dokumentace OPD,
d) stěžovatel na rozdíl od babičky při plnění svých rodičovských povinností neselhal,
e) rozhodnutí obecných soudů jsou založena na znaleckém posudku znalce z oboru psychiatrie, který nemá k jeho vypracování odpovídající odbornou kvalifikaci - měl být zpracován psychologem, a znalecký posudek vykazuje podle stěžovatelova názoru zásadní vady a nedostatky. Stěžovatel předložil při jednání odvolacího soudu odborné vyjádření z oboru psychologie, které si ke znaleckému posudku z oboru psychiatrie vyžádal od znalce PhDr. K. N. V závěru tohoto posudku se praví, že jednoznačně formulovaný závěr ve znaleckém posudku požadující svěřit osmiletou dívku do výchovy o téměř 60 let starší babičce je naprosto nedostatečně odůvodněn a ve svých důsledcích by mohl vést k závažným problémům při socializaci dítěte.
Stěžovatel je jako otec řádným rodičem a konstrukce, že dítě otce potřebuje pouze k placení výživného a děti budou vychovávány třetími osobami, je neobhajitelná. Závěry soudů o úpravě styku s jeho dítětem jen v řádu několika hodin týdně na místo svěření do výchovy jsou pro stěžovatele zcela nepřijatelné. Zvýšení výživného stěžovateli na 1250,- Kč měsíčně je v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními vztahujícími se k jeho možnostem a majetkovým poměrům, kdy napadenými rozhodnutími je stěžovateli bráněno plnit vyživovací povinnost především formou osobní péče. Vzhledem k výše uvedenému jsou napadenými rozhodnutími obecných soudů porušována jeho základní práva ve shora uvedeném rozsahu a stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů v rozsahu uvedeném v návrhovém petitu svým nálezem zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 19 P 329/96, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze.
5. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření uvádí, že svůj právní názor ve věci výchovy, výživy a úpravy styků otce s nezletilou dcerou M. vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 3. 2004 a ani v současné době nemá k věci co doplnit. Odkazuje proto na obsah spisu.
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Soud vycházel při svém rozhodování z čl. 32 Listiny a byl si při rozhodování vědom toho, že svěření dítěte do výchovy jiné osoby než rodiče je opatření výjimečné, v dané věci však s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že pro zdravý vývoj dítěte je toto opatření nezbytné. Při skutkových zjištěních odkazuje soud na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 19. 1. 2005. Zjištění o osobnostních charakteristikách rodičů lze činit ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, i v případě, že rodiče netrpí psychickou poruchou, kdy znalec - psychiatr se k osobnosti rodičů může vyjádřit i v takovém případě. Nebyl by možný pouze opačný postup, tedy pokud by znalec - psycholog měl zkoumat psychicky nemocného člověka. Jak i z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, pro jeho závěry nebyl klíčovým důkazem znalecký posudek, ale zjištěné chování otce k nezletilé v minulosti, tedy nezájem včetně závažného neplacení výživného. Další namítané porušení ústavních práv je pouze obecné a nelze na ně reagovat. Ze všech těchto důvodů tedy městský soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně bezdůvodnou odmítl.
7. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Ústavní soud především podotýká, že není další (třetí) instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (srov. k tomu např. nález, sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zastává názor, že je zásadně věcí obecných soudů posoudit konkrétní okolnosti jednotlivého případu svěření nezletilých dětí do výchovy jednoho z rodičů či případně další blízké osoby a posouzení prioritních zájmů nezletilého dítěte (např. usnesení, sp. zn. I. ÚS 48/04, II. ÚS 554/04, viz www.judikatura.cz), neboť není v možnostech Ústavního soudu vstupovat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud postup obecných soudů nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
10. Meritum posuzované ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s rozhodnutími obecných soudů obou stupňů svěřit nezletilou dceru do výchovy babičce a jeho nesouhlas se stanovenou výší výživného. Stěžovatel namítá, že obecnými soudy učiněné závěry jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními těchto soudů a tento rozpor stěžovatel spatřuje v tom, že neexistuje důvod, aby nemohl sám svou nezletilou dceru vychovávat, pro což má prokazatelně ve všech ohledech a parametrech lepší předpoklady a podmínky než babička jeho dcery, přičemž závěry soudů jsou založeny na posudku znalce z oboru psychiatrie, který neměl k jeho vypracování odpovídající odbornou kvalifikaci, a znalecký posudek vykazuje zásadní vady a nedostatky.
11. Ústavní soud předně na základě spisového materiálu konstatuje, že prvoinstanční soud se otázkou svěření nezletilé M. V. do výchovy a stanovením výše výživného podrobně zabýval na základě provedeného obsáhlého dokazování, které pak k podaným odvoláním dále doplnil soud odvolací. Pokud matka, jíž byla nezletilá dcera rozhodnutím soudu ze dne 25. 7. 2002 svěřena do výchovy, ve výchově dítěte zcela selhala, jak byl prvoinstanční soud nucen konstatovat (č.l. 274) a rodiče nezletilé nebyli schopni se na výchově své dcery dohodnout a výchovu zajistit, bylo věcí obecného soudu, aby o svěření do výchovy autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu, sleduje přitom především zájem dítěte. Při svěření nezletilé do výchovy její babičce obecné soudy vycházely především z poměrů obou rodičů a z faktické péče zajišťované babičkou nezletilé od února 2003, přičemž dospěly k jednoznačnému závěru, že zájem nezletilé vyžaduje, aby byla svěřena do výchovy jiné osoby než jsou rodiče, a že tyto podmínky jsou splněny u babičky nezletilé. Z námitek uváděných stěžovatelem se kromě obecné skutkové polemiky, spočívající ve tvrzení lepších podmínek na straně stěžovatele pro výchovu nezletilé, vztahuje ke zjištění skutkového stavu pouze námitka k odborné psychiatrické a nikoliv psychologické odbornosti znalce, který zpracoval znalecký posudek. K této námitce Ústavní soud konstatuje, že je úkolem znalce podat zprávu o skutečnostech, které mu byly předloženy k odbornému posouzení, je však věcí obecného soudu vyvodit z jeho posouzení právní závěry a popřípadě ustanovit znalce dalšího. K těmto námitkám stěžovatele se měl odvolací soud možnost seznámit i s odborným vyjádřením znalce z oboru klinické a forenzní psychologie k předmětnému znaleckému posudku, vyžádaným stěžovatelem (č.l. 298). Jeho odborné vyjádření však nevychází z učiněných skutkových zjištění, ale je jen reakcí na obsah výchozího znaleckého posudku a k jeho slovním formulacím. Tento charakter oponentního vyjádření ke znaleckému posudku nutně limituje možnou právní relevanci závěrů uvedených v tomto vyjádření, přičemž závěry vyjádření ani nejsou v zásadních rysech se znaleckým posudkem v rozporu. Odbornou erudici MUDr. M. K., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie včetně dětské a dorostové, která zpracovala výchozí znalecký posudek, považovaly obecné soudy pro posouzení osobnostních charakteristik účastníků řízení za odpovídající.
12. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Pokud obecný soud respektuje kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecným soudem, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud se může hodnocením důkazů obecnými soudy zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v postupu obecných soudů, tj. že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecné soudy porušily procesní principy obsažené v ústavním pořádku (viz k tomu např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Naznačené vybočení z ústavních postulátů však v dané věci Ústavním soudem zjištěno nebylo. S ohledem na shora uvedené proto nemohl Ústavní soud přisvědčit stěžovatelově námitce, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními těchto soudů.
13. K dalším stěžovatelovým námitkám, že soudem stanovený malý rozsah jeho styku s nezletilou dcerou namísto svěření dcery do jeho výchovy je pro něho jako řádného rodiče zcela nepřijatelný závěr, a že soudem provedené zvýšení výživného na 1250,- Kč měsíčně je v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními vztahujícími se k jeho možnostem a majetkovým poměrům, Ústavní soud připomíná, jak již shora uvedl, že jde o rozhodnutí, která vycházejí z posouzení konkrétních okolností jednotlivého případu obecnými soudy. Obecné soudy se otázkou úpravy styku stěžovatele s nezletilou dcerou a výší stěžovatelem placeného výživného podrobně zabývaly a Ústavní soud nemůže těmto jejich závěrům cokoliv vytknout, protože tak obecné soudy učinily po náležitě provedeném dokazování na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Rozsah úpravy styku stěžovatelem s dítětem a přiměřenost výše stanoveného výživného 1.250,- Kč měsíčně k poměrům a možnostem stěžovatele nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit.
14. Po zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal, že napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 4 Ústavy ČR), stěžovatelova práva na zákonný postup státní moci (čl. 2 odst. 2, 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny) a jeho práva na rovnost před zákonem a rovné postavení před soudem (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny). K tvrzenému porušení čl. 5 dodatkového Protokolu č. 7 Úmluvy, který stanovuje rovnost mezi manželi ve vztahu ke svým dětem, a to i při rozvodu, stěžovatel v ústavní stížnosti nevyslovuje konkrétní připomínku, kterou by se mohl Ústavní soud zabývat. Stěžovatelem dále zmíněný čl. 8 ve znění Protokolu č. 11 Úmluvy chrání jednotlivce před svévolnými zásahy státní moci do rodinného a soukromého života. Jeho účelem je ochránit i právo rodiče na umožnění styku se svým dítětem. Toto právo na ochranu rodinného života zaručuje i čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 32 odst. 2, 4 Listiny, jehož rozsah v podrobnostech stanoví podle odst. 6 zákon. Napadená rozhodnutí obecných soudů, učiněná na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, nejsou však s těmito garancemi v rozporu a z důvodů shora vyložených nelze je považovat za svévolný zásah státní moci do rodinného života stěžovatele, jemuž je styk s nezletilou dcerou napadenými rozhodnutími umožňován v rozsahu rozhodnutími stanoveném. Z Úmluvy o právech dítěte pak stěžovatel poukazuje na čl. 7, který zaručuje právo dítěte na péči rodičů, a na čl. 29 této Úmluvy, který stanoví zaměření řádné výchovy dítěte, mimo jiné i k posilování úcty k rodičům. Stěžovatelem napadená rozhodnutí, svěřující nezletilou dceru do péče babičky, však obecně nepředstavují vyloučení práva dítěte na péči jeho rodičů a na udržování pravidelného osobního styku s nimi. Porušení těchto článků Úmluvy o právech dítěte proto taktéž nebylo Ústavním soudem shledáno. Pokud pak stěžovatel poukazuje, že babička upírá dítěti právo na styk se stěžovatelem, nenáleží Ústavnímu soudu tento stav napravovat, a stěžovatel se musí v této věci obrátit na obecný soud.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. 6. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu