ECLI:CZ:US:2006:4.US.264.05.1
sp. zn. IV. ÚS 264/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Obilní trh 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005, č. j. 7 Tdo 224/2005-1283, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2004, č. j. 2 To 87/2004-1230, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004, č. j. 46 T 2/2003-1098, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004, č. j. 46 T 2/2003-1098, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2004, č. j. 2 To 87/2004-1230, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, podmíněně odloženém na zkušební dobu v délce trvání pěti let za současného vyslovení dohledu, a dále k peněžitému trestu ve výměře 1 000 000 Kč a k trestu zákazu výkonu funkcí v orgánech obchodních společností a družstev po dobu pěti let. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005, č. j. 7 Tdo 224/2005-1283, pak bylo dovolání stěžovatele odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné.
Trestná činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen, měla stručně řečeno spočívat v tom, že v době od 3. 8. 2000 do 13. 12. 2000 jako jediný jednatel obchodní společnosti Patria, s.r.o., se sídlem v Brně, Panská 6, v úmyslu získat finanční prostředky pro svou potřebu, vybral z účtu společnosti postupně částku v celkové výši 25 100 000 Kč, přičemž se pokusil "zlegalizovat" ponechání si částky minimálně 24 000 000 Kč, a to na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. 11. 2000, uzavřené se společností Patria, s.r.o, a za pomoci smluv uzavřených se spoluodsouzeným Ivanem Dorazilem, jejichž prostřednictvím měl stěžovatel dosáhnout formálního převodu předmětné částky do svého vlastnictví.
Stěžovatel v ústavní stížností namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 a 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a ústavně zaručené právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. d) Paktu. Porušení výše uvedených ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování, a to zejména návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomika a výpověďmi svědků. Obecné soudy provedly pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele, zatímco provedení důkazů, které svědčily v jeho prospěch, bylo shledáno nadbytečným, a to bez bližšího zdůvodnění. V důsledku jednostranně vedeného dokazování byl dle názoru stěžovatele nesprávně zjištěn skutkový stav věci, který pak nemohl sloužit jako podklad pro rozhodování o jeho vině. Stěžovatel dále podrobně rozvedl, z jakých důvodů má za to, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům, a to jak pokud jde o hodnocení důkazů a správnost a úplnost skutkových zjištění, tak i ve vztahu k právnímu posouzení věci, kdy stěžovatel namítal, že jeho jednání nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 2/2003, a vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ve svém vyjádření uvedl, že v dané trestní věci nebyly předmětem projednávání vztahy v rámci společnosti Patria, s.r.o., nýbrž konkrétní jednání stěžovatele, směřující ke škodě tohoto subjektu. V tomto smyslu tedy krajský soud prováděl dokazování, přičemž byla jednoznačně prokázána účelovost jednání stěžovatele, nebylo tedy nutné přistupovat k provádění dalších důkazů. Ve zbytku pak krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") konstatoval, že námitky, obsažené v ústavní stížnosti, jsou v zásadních směrech shodné s námitkami, jež stěžovatel uplatňoval již v odvolacím řízení a s nimiž se vrchní soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že neakceptováním jeho důkazních návrhů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, odkázal vrchní soud na ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu a konstatoval, že není povinností orgánů činných v trestním řízení provádět důkazy, které jsou při zohlednění obsahu důkazů již provedených zjevně nadbytečné. Skutková situace v této trestní věci byla specifická, neboť se nejednalo o typický případ zpronevěry, nicméně toto bylo již zohledněno v rovině právního posouzení a vedlo to k použití mírnější právní kvalifikace. Vrchní soud v závěru navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Shodný návrh učinil rovněž Nejvyšší soud České republiky, který ve svém vyjádření uvedl, že se zabýval výlučně otázkou, zda skutková zjištění obecných soudů odpovídají znakům trestného činu zpronevěry. Krajské státní zastupitelství v Brně a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužilo.
Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření replikou ze dne 12. 9. 2006, v níž uvedl, že setrvává na názoru, že jím navrhované důkazy byly podstatné pro správné a úplné zjištění skutkového stavu a tedy i pro správné rozhodnutí o jeho vině či nevině.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li rozhodnutím obecného soudu neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění, přičemž svou argumentaci opíral zejména o zamítnutí svých návrhů na doplnění dokazování. Ústavní soud zastává ve vztahu k případům tzv. opomenutých důkazů názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (např. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). V odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je uvedeno, že soud nepřistoupil k provedení důkazů obhajoby, neboť motivace stěžovatele k výběru peněz společnosti Patria, s.r.o., z účtu u Komerční banky, a.s., nebyla pro posouzení věci relevantní. Podstatné bylo, že stěžovatel vyvedl finanční prostředky ze společnosti formou výše uvedených smluv, což dle názoru krajského soudu dostatečně prokazovalo jeho úmysl se těchto finančních prostředků zmocnit a užívat je jako prostředky vlastní. Jak patrno, krajský soud se s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal, a to prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti a nedostatku relevance. V odvolacím řízení pak stěžovatel opětovně vznesl návrh na provedení důkazů výslechem svědků a znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomika, přičemž se domáhal, aby byla za účelem doplnění dokazování věc vrácena soudu prvního stupně. Rovněž s těmito důkazními návrhy se odvolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal, když konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci a skutkový děj byl spolehlivě prokázán důkazy již provedenými. Obecné soudy tedy svá rozhodnutí o neprovedení důkazních návrhů stěžovatele odůvodnily v souladu s principy spravedlivého procesu, přičemž nesouhlas stěžovatele s jejich postupem nezakládá sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv.
Pokud jde o závěr o vině stěžovatele, k němuž obecné soudy v rámci volného hodnocení důkazů dospěly, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí by mohl být toliko extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), ten ovšem v tomto případě Ústavním soudem zjištěn nebyl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, z jakých důvodů dospěly k závěru o vině stěžovatele, přičemž se řádně vypořádaly se všemi námitkami uplatněnými v rámci obhajoby. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Stejně tak se Ústavní soud ztotožnil s právním posouzením věci obecnými soudy, tedy se závěrem, že jednáním stěžovatele byla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry. Všechny námitky, jež stěžovatel v tomto smyslu vznesl, již dříve uplatnil v řízení před odvolacím a dovolacím soudem, přičemž jmenované soudy se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Ústavní soud proto nepovažoval za potřebné jejich argumentaci opakovat či jakkoliv doplňovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu