ECLI:CZ:US:2006:4.US.307.06
sp. zn. IV. ÚS 307/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti S. El-T., zastoupeného Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem, Advokátní kancelář v Brně, M. Steyskalové 62, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, ze dne 11.5.2006, sp. zn. 3 VZV 3/2006, a usnesení Policie ČR, ÚONVDK, SKPV, expozitura Brno, ze dne 19.4.2006, ČTS : FIPO-84/BR-ND-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.5.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva plynoucí z čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
Napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství byly zamítnuta stížnost stěžovatele proti též napadenému usnesení Policie ČR, kterým bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona ve formě pomoci k tomuto trestnému činu dle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vrchní státní zastupitelství neuvedlo žádnou konkrétní argumentaci na jím podanou stížnost a považuje toto rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Dle stěžovatele je podstatou celého trestního stíhání tvrzení policie, že byly uskutečněny fingované obchody s neexistujícím zbožím. S tímto tvrzením stěžovatel nesouhlasí a uvádí argumenty na podporu svého tvrzení o skutečné realizaci deklarovaných obchodů. Stěžovatel má tedy za to, že jeho jednání nebylo trestné.
Ústavní soud přezkoumal skutkovou a právní stránku věci, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem (srov. např. III. ÚS 62/95, Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 4, Nález č. 78, str. 243).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03, Sb. n. u. ÚS, Svazek č.32, Usnesení č.4, str.467).
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku, nutné samozřejmě je, aby tento popis nedovolil skutek zaměnit za skutek jiný. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení také není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění (III. ÚS 647/04, nepublikováno).
Ústavní soud přezkoumal ve světle shora uvedených principů napadená usnesení a neshledal v nich nic, co by naznačovalo vykročení z ústavně konformního rámce. Z usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, že obsahuje všechny náležitosti §160 odst. 1 trestního řádu a ze skutečností v něm uvedených se podává závěr, který zakládá důvodné a kvalifikované podezření o tom, že se stěžovatel mohl podílet na spáchání trestného činu uvedeného v napadeném usnesení policejního orgánu. Rovněž napadené usnesení stížnostního orgánu odpovídá zákonným požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, neboť státní zástupce přesvědčivě uvedl, proč považuje usnesení Policie ČR za správné a zároveň vysvětlil, proč nepovažuje rozhodnutí správních orgánů (jednotné celní deklarace) za závazné pro trestní řízení.
Argumenty uváděné stěžovatelem na podporu jeho verze případu je třeba uplatnit v rámci trestního řízení, neboť Ústavní soud není v této fázi povolán k tomu, aby předkládaná tvrzení přezkoumával.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pozornosti Ústavního soudu neunikla skutečnost, že plná moc stěžovatele pro obhájce obsahovala vady, neboť nebyla udělena jako plná moc speciální k zastupování před Ústavním soudem. Avšak vzhledem k závěrům shora uvedeným by výzvu stěžovateli k odstranění této vady považoval Ústavní soud za zbytečný formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu