ECLI:CZ:US:2006:4.US.323.04.1
sp. zn. IV. ÚS 323/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., právně zastoupené advokátem JUDr. M.Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 27 Co 19/2002, a to v jeho druhé, páté, šesté, sedmé a osmé výrokové části a dále pak v té části jeho třetího výroku, jíž byl potvrzen jako věcně správný IV. výrok rozsudku Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 8 C 147/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 27 Co 19/2002, a to v jeho druhé, páté, šesté, sedmé a osmé výrokové části a dále pak v té části jeho třetího výroku, jíž byl potvrzen jako věcně správný IV. výrok rozsudku Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 8 C 147/99.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je jí garantováno Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V souvislosti s projednávaným případem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 8 C 147/99, z něhož vyplynuly následující skutečnosti. Stěžovatelka, co by právní nástupkyně prodávajícího, byla účastnicí řízení před obecnými soudy s postavením žalované (dále jen "žalovaná"). Žalobce s žalovanou uzavřel dne 21. 4. 1998 kupní smlouvu, jíž se žalovaná zavázala dodat v průběhu měsíce června žalobci osobní automobil s konkrétní výbavou a žalobce se zavázal uhradit kupní cenu 466.500,- Kč s tím, že uhradil zálohu 25.000,- Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že předmět smlouvy nebyl v průběhu měsíce června dodán žalobci, tento požádal dopisem ze dne 15. 7. 1998 zrušení objednávky. Žalovaná se zrušením smlouvy nesouhlasila a opakovaně vyzvala žalobce k převzetí vozidla. Poté prodala žalovaná vozidlo třetí osobě, a to za nabývací cenu 438.076, 40 Kč, tj. o 28.423,60,- Kč méně než činila dohodnutá kupní cena. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož žalobce porušil povinnost odebrat zboží, byla žalovaná oprávněna od smlouvy odstoupit. Žalovaná však odstoupila od smlouvy až dopisem ze dne 3. 10. 2001, tímto došlo k zániku smlouvy a strany si musí vrátit vzájemně poskytnutá plnění. Žalovaná tak musí vrátit zálohu s odpovídajícím úrokem z prodlení a má právo na náhradu škody ve výši rozdílu mezi sjednanou a realizovanou kupní cenou (28.423,60,- Kč) a náklady na přepravu vozidla v částce 3.200,- Kč s úrokem z prodlení. Účastníci řízení podali proti rozsudku okresního soudu opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně, jenž dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odvolací soud po zopakování dokazování dospěl v podstatě ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně.
Dle náhledu krajského soudu zůstalo mezi účastníky sporné, na základě jaké právní skutečnosti došlo k zániku smluvního vztahu. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl krajský soud k závěru, že k zániku smluvního vztahu došlo již prodejem vozidla třetí osobě, tj. v srpnu 1998 a přiklonil se tak k právnímu názoru, že uskutečnění prodeje třetí osobě má účinky dodání zboží. Dle náhledu odvolacího soudu nebyla žalovaná oprávněna domáhat se náhrady, ale pouze doplatku kupní ceny, tj. rozdílu mezi cenou dohodnutou a realizovanou. Nárok na náhradu škody by žalované vznikl pouze v případě, že by tato od smlouvy řádně odstoupila, což se však nestalo. Pokud žalovaná od smlouvy odstoupil až dopisem ze dne 3. 10. 2001, je toto odstoupení neúčinné, neboť k zániku závazku dodat zboží došlo již v srpnu 1998 uskutečněním prodeje třetí osobě. Se závěry, jež učinil Krajský soud v Brně, se stěžovatelka neztotožnila a proti v záhlaví citovanému rozsudku podala předmětnou ústavní stížnost. V svém návrhu pak stěžovatelka poukazuje především na tu skutečnost, že odvolací soud přiřadil provedeným důkazům zcela jiné právní posouzení, než učinil soud okresní a též než učinil účastník řízení v podaném odvolání. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvádí, že žalobkyně byla oprávněna se domáhat toliko doplatku kupní ceny, eventuálně též nákladů spojených s prodejem zboží. Nárok na náhradu škody by pak měl žalované vzniknout pouze v případě, že by od smlouvy řádně odstoupila. Odlišnost v právním názoru je nutno přitom vidět především v posouzení existence příslušného závazkového vztahu. Za situace, kdy Krajský soud v Brně předmětný, řádně uplatněný a doložený nárok stěžovatelce nepřiznal a zamítl jej pro nesprávné právní hodnocení věci stěžovatelkou, nepostupoval v souladu s procesními předpisy a stěžovatelce tak bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Povinnost správného právního hodnocení věci není povinností účastníka řízení. Stěžovatelka se domnívá, že byla na svých základních právech poškozena také tím, že nebyla poučena dle ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), čímž mělo dojít k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. S výše uvedeným jsou pak napadány i výroky obecného soudu týkající se nákladů spojených se soudním řízením.
III.
Za účelem zjištění stanoviska k předmětné ústavní stížnosti vyzval Ústavní soud k vyjádření Krajský soud v Brně, jež však ponechal předmětnou ústavní stížnost bez vyjádření. Obdobně byl o zahájení řízení o ústavní stížnosti informován též vedlejší účastník C.V., jenž se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení o předmětné ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. B. 1994, str. 41).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. B. 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.
Stěžovatelka poukazuje ve svém návrhu mimo jiné na tu skutečnost, že krajský soud dospěl k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně a z toho důvodu také částečně změnil a částečně potvrdil výrok okresního soudu, bez toho, aniž by poučil účastníky řízení dle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že účastníci měli v průběhu soudního řízení dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek, že došlo ke skutkovému objasnění stavu věci a že byli též řádně právně zastoupeni. Ústavnímu soudu se tak jeví jako příliš formalistické rušit napadená rozhodnutí pouze z důvodů uvedeného procesního opomenutí, které zřejmě nemohlo mít vliv na vlastní meritorní rozhodnutí.
Pokud jde o jednotlivé námitky a sporná stanoviska stěžovatelky, jakož i případná pochybení soudu, má Ústavní soud za to, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol. Úkolem Ústavního soudu není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení resp. odepření základních práv.
Pokud pak jde o formálně-procesní závady, nebyly v tomto případě takové povahy a intenzity, aby bylo možno usoudit, že výrazným způsobem ovlivnily materiální uplatnění subjektivního práva stěžovatelky.
Ústavní soud projednal návrh stěžovatele a nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. 10. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu