ECLI:CZ:US:2006:4.US.334.06
sp. zn. IV. ÚS 334/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem 702 00 Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. 5 Tdo 286/2006 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 6 To 47/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí, jak je patrno z jejich obsahu, byla vydána v trestním řízení proti stěžovateli vedeném, v němž byl rozsudkem soudu I. stupně - Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 9/2004 ze dne 24. 2. 2005, mimo částečného zproštění obžaloby, uznán vinným pod bodem I. - 1 až 51) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4, tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., pod bodem II. - 1, 2) tr. činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a pod bodem III. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za což byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a trestu zákazu ve výroku specifikované činnosti na 3 léta a dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody uplatněných proti stěžovateli poškozenými. O opravném prostředku, podaném stěžovatelem proti tomuto rozsudku, rozhodoval Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozhodnutím, jímž odvolání stěžovatele, který v něm vznášel obdobné námitky jako později v dovolání i nyní v ústavní stížnosti, týkající se právní kvalifikace skutku a použití ust. §35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu, jako nedůvodné zamítl, když se v podstatě ztotožnil se závěry a argumentací soudu I. stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel též dovolání. Opíral je jednak o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu v bodech I. - 1 až 51) rozsudku prvostupňového soudu, když podle něj mělo být ve výroku rozsudku popsané jednání kvalifikováno jako porušování povinnosti při správě cizího majetku. Dále dovolání opíral o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je přesvědčen o tom, že s ohledem na jeho odsouzení rozsudkem soudu USA pro východní okres Virginie, okres Norfolk ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. 2:00CR00021-001 a jeho zaznamenání podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. do Rejstříku trestů byl, s odkazem na ust. §453 odst. 1 tr. ř., namístě při ukládání trestu za nyní souzené jednání postup podle §35 odst. 2 tr. zák. a měl mu být proto uložen trest souhrnný.
Dovolací soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí jmenovaný soud vysvětlil, že částí uplatněných námitek, jimiž se navíc již soud odvolací podrobně zabýval a řádně vypořádal a které svou povahou byly námitkami skutkovými, se zabývat nemohl, neboť vychází z názoru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, jejich postupem při provádění důkazů či způsobem jejich hodnocení. Také pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. pokud jde o stěžovatelem požadované použití ust. §35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu, dal zcela za pravdu názoru odvolacího soudu, a to i s odkazem na publikované rozhodnutí č. 33/1997 Sb. rozh. tr. Obdobně jako soud odvolací zdůraznil, že důsledkem postupu podle §35 odst. 2 tr. ř. by bylo mimo jiné i zrušení dřívějšího rozsudku ve výroku o trestu, což ve vztahu k rozhodnutí jiného suverénního státu není možné. Postup podle §35 odst. 2 tr. zák. tak lze aplikovat jen tehdy, jestliže dřívější rozsudek byl vydán soudem České republiky, což platí i tehdy, jestliže byl cizozemský rozsudek uznán Nejvyšším soudem, neboť ani po zapsání údajů o odsouzení soudem cizího státu do evidence Rejstříku trestů nejde o rozsudek soudu České republiky.
Proti rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel bez podrobnější ústavně právní argumentace tvrdí porušení práva na soudní ochranu, neboť, jak uvádí, obecné soudy se nezabývaly jeho obhajobou a rozhodly na základě nesprávné aplikace právních předpisů a soudní judikatury.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem a rozhodnutími obecných soudů v jeho trestní věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky, uplatňované již v předchozím řízení. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů, není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě obdobného smyslu jako v opravném prostředku - staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci nebyl zjištěn.
Z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že jmenovaný soud odmítl dovolání stěžovatele zčásti proto, že tento sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu byly fakticky námitkami skutkovými, s nimiž se navíc, jak je patrno z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, již tento soud podrobně a způsobem ústavně konformním vypořádal. Ústavní soud konstatuje, že v napadeném usnesení Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v označeném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu v řadě případů při posouzení jeho ústavnosti akceptován. (srov. např. i usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23). V daném ohledu postačí proto na odůvodnění napadeného rozhodnutí pro stručnost odkázat, stejně tak jako na jeho odůvodnění v části reagující na námitky stěžovatele vztahující se k dále uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s nimiž se rovněž jmenovaný soud, obdobně jak to učinil již i soud odvolací, řádně způsobem shora popsaným, v němž Ústavní soud protiústavnost neshledal, vypořádal. Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu nedošlo, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2006