ECLI:CZ:US:2006:4.US.366.06.1
sp. zn. IV. ÚS 366/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 6 To 247/2006 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 31 T 6/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na osobní svobodu podle čl. 5 Úmluvy. Současně stěžovatel navrhl, aby jeho ústavní stížnost byla ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), projednána Ústavním soudem jako naléhavá.
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán Okresním soudem v Olomouci spolu s dalšími obviněnými pro trojnásobný trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 trestního zákona, spáchaný formou účastenství jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že od podání obžaloby dne 9. 1. 2006 se ve věci konalo jediné hlavní líčení, které se uskutečnilo v měsíci únoru 2006. Další hlavní líčení bylo nařízeno na den 12. 6. 2006, avšak toto se opět nekonalo. Po celou dobu se vyčkávalo na zpracování znaleckého posudku z oboru grafologie a písmo znalectví. Vypracování tohoto znaleckého posudku stěžovatel navrhoval již v přípravném řízení. Stěžovatel je tak po dobu delší než 4 měsíce držen ve vazbě jen proto, že z organizačních důvodů nebylo možno zpracovat znalecký posudek. Stěžovatel považuje za nepřijatelný názor soudu prvního stupně, který ve věci neshledal neodůvodněné průtahy, které podle názoru stěžovatele jsou způsobeny tím, že Česká republika nemá zabezpečen dostatečný počet soudních znalců, aby nedocházelo ve vazebních věcech ke zbytečným průtahům. Podle názoru stěžovatele není ani splněna podmínka vyšší pravděpodobnosti, že se skutek stal a že jej spáchal, neboť trestní stíhání je založeno výlučně na tvrzení osob s bohatou kriminální minulostí, duševními poruchami a sklony k nadměrnému požívání alkoholických nápojů a OPL a skutky které jsou mu kladeny za vinu nevykazují obligatorní náležitosti trestné součinnosti organizátorství. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá i provedení rekognice podle fotografií, čímž bylo trestní řízení zatíženo neodstranitelnou procesní vadou. Stěžovatel rovněž odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 173/1994 a IV. ÚS 582/1999 s tím, že je ve vazbě držen v rozporu se zákonem. Stěžovatel z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí soudu I. stupně, kterým bylo rozhodnuto o jeho dalším ponechání ve vazbě, zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, nepřijat písemný slib a nepřijato převzetí návrhu družky stěžovatele na převzetí záruky a napadené rozhodnutí soudu stížnostního, který stížnost proti rozhodnutí soudu I. stupně zamítl.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti. Toliko v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jí může zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Námitky uvedené v ústavní stížnosti, pokud se týkají dosavadního průběhu trestního řízení, a to zejména provedení výslechu svědků, trestní odpovědnosti stěžovatele i provedení rekognice jsou námitkami, které stěžovatel může v rámci své obhajoby uplatnit v trestním řízení před obecnými soudy a nejsou způsobilé za daného stavu řízení (kdy je stěžovatel vazebně stíhán) vyvolat porušení namítaných ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel má dostatek procesních prostředků, které mu trestní řád v rámci trestního řízení k ochraně jeho základních práv poskytuje.
Ve věci tvrzených průtahů v řízení, spočívajících v nečinnosti soudu I. stupně z důvodu vypracování příslušného znaleckého posudku si Ústavní soud vyžádal sdělení Okresního soudu ve Zlíně, zda stěžovatel ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 a §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podal stížnost na průtahy v řízení, resp. návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Ve sdělení ze dne 20. 10. 2006, doručeném Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2006, předseda Okresního soudu ve Zlíně JUDr. Jiří Dufek uvedl, že stížnost ani návrh na určení lhůty ve smyslu citovaných ustanovení stěžovatel nepodal. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel tak před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny opravné procesní prostředky, které mu zákon k zajištění jeho ústavně zaručených práv umožňuje a veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů proto konstatuje, že ústavní stížnost v části týkající se namítaných průtahů v řízení, nesplňuje nezbytné formální náležitosti - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práv - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně.
Pokud se týká samotných rozhodnutí napadených ústavní stížností, stěžovatel žádné konkrétní procesní námitky k jejich obsahu v ústavní stížnosti neuvedl. Ústavní soud má za to, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V rozhodnutí ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, nález č. 134; ASPI 32085) Ústavní soud uvedl, že: "Při své činnosti bdí nad dodržováním principu materiálního právního státu a nemůže proto svou přezkumnou činnost omezit toliko na dodržování formálních ustanovení právních předpisů, nýbrž - v první řadě - na dodržování ústavně zaručených principů a především hodnot, které jsou prostřednictvím ústavních zákonů prozařovány do celého právního řádu České republiky".
Z čl. 8 odst. 2 Listiny vyplývá, že státní orgán může do soukromé sféry jednotlivce zasahovat pouze za splnění určitých podmínek. Zásah musí být v souladu se zákonem a musí sledovat ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví a ochranu práv a svobod jiných. Jde o nalezení správné rovnováhy mezi zájmy státu, resp. společnosti na straně jedné a zájmy jednotlivců na straně druhé. Pokud soudní orgán po pečlivém zvážení okolností daného případu ve věci rozhodne při respektování příslušných zákonných ustanovení konkrétního státu jako v posuzovaném případu, nelze než uzavřít, že k porušení uvedeného článku Listiny nedošlo.
Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 303/01 a v něm uvedenou judikaturu in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 156, str. 149 nebo na www.judikatura.cz pod touto sp. zn.) Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého řízení zakotvená v Listině a Úmluvě je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě došlo k rozhodnutí. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení, v ústavní stížnosti tvrzených, základních práv. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že jak soud I. stupně, tak stížnostní soud dospěly ve věci přezkumu trvání vazebních důvodů a vznesených žádostí a návrhů stěžovatele a jeho družky k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Úmluvy tím, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla soudy vydána v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
K odkazům stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 173/1994 a IV. ÚS 582/1999 Ústavní soud má za to, že pro zřejmou odlišnost svého základu jsou na projednávanou věc nepřípadné. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 173/1994 Ústavní soud konstatoval, že v předmětném trestním řízení došlo k porušení práv stěžovatele na to, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě, neboť od zahájení trestního stíhání ke konečnému rozhodnutí uplynula lhůta více jak 4 roků. Pokud se týká nálezu sp. zn. IV. ÚS 582/99, v tomto nálezu Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele z důvodu, že sdělení obvinění (§160 tr. řádu) nemělo v projednávané věci zákonný podklad, neboť postrádalo uvedení i subjektivní stránky trestného činu, tedy zavinění. Stěžovatel při tom v nyní posuzovaném případě usnesení o zahájení trestního stíhání nenapadl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud jde o návrh navrhovatele na přednostní projednání věci, Ústavní soud nepovažoval za nezbytné samostatným usnesením vydaným podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu vyslovit, že věc, jíž se návrh týká, je naléhavá. Ústavní soud však i bez tohoto formálního usnesení projednal věc přednostně z důvodu právní nejistoty stěžovatele, který je tč. vazebně stíhán.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. Senátu Ústavního soudu