ECLI:CZ:US:2006:4.US.396.06
sp. zn. IV. ÚS 396/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. č. 58/16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2006, sp.zn. 8 Tdo 259/2006, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2005, č.j. 4 To 760/2005-315, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2005, č.j. 29 T 165/2004-279, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Ústavy ČR a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ve výroku uvedeným trestným činem a byl mu uložen trest. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil odvolací soud a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadá všechna tři rozhodnutí, neboť tvrdí, že mu procesně odpovídajícím způsobem nebyla trestná činnost prokázána, a toto pochybení, které se promítlo do prvostupňového rozhodnutí, nebylo v navazujících rozhodnutích odstraněno. Stěžovatel uvádí, že dle jeho názoru byl odsuzující rozsudek postaven jen na dedukcích soudu, které porušovaly zásadu in dubio pro reo. Připomíná, že věc byla již jednou vrácena Nejvyšším soudem k doplnění dokazování a vyjadřuje názor, že dokazování nebylo doplněno dostatečně. Dále stěžovatel znovu rozvádí svoje jednotlivé námitky, které vesměs uvedl již v dovolání. Dle názoru stěžovatele nebyly odstraněny pochybnosti formulované Nejvyšším soudem v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí a odsuzující rozsudek je tak postaven na nesprávně provedeném důkazním řízení a je porušením práva na spravedlivý proces.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak poznamenal ve své stížnosti i sám stěžovatel, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 177/04, který se zabývá přezkumem dokazování Ústavním soudem. Přidržíme-li se zde uvedeného členění, můžeme říci, že o situaci opomenutého důkazu se ve stěžovatelově případě nejedná. Dalším momentem, kdy přichází v úvahu zásah Ústavního soudu, je situace, kdy důkaz nebyl získán procesně přípustným způsobem. Stěžovatel sice tvrdí, že s důkazy bylo manipulováno, své tvrzení však ničím nedokládá. Třetí skupinou jsou potom případy "svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu". I použitá dikce citovaného nálezu má zdůraznit, že Ústavní soud zasahuje do činnosti obecných soudů pouze v případech naprosto zásadních a flagrantních pochybení, jejichž dopad se promítá až do sféry základních práv a svobod účastníka řízení. Stěžovatel sice tvrdí, že důkazy byly hodnoceny zmiňovaným nepřípustným způsobem, tento závěr však ani ve světle stěžovatelových námitek z napadených rozhodnutí nevyplývá.
Všechna napadená rozhodnutí jsou vypracována velmi pečlivě. Obzvlášť odůvodnění odvolacího soudu reaguje na jednotlivé stěžovatelovy námitky a vyčerpávajícím způsobem je vyvrací. Z rozhodnutí vyplývá, že soudy v maximální možné míře respektovaly pokyny Nejvyššího soudu a dokazování doplnily. Proč nebylo možné splnit tyto pokyny do posledního, jak na to stěžovatel opakovaně upozorňuje, bylo vysvětleno i Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí. V napadených rozhodnutích je dokonale patrná logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu a výsledným závěrem o vině stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nezahrnuje právo na úspěch ve sporu. Je přirozené, že jedna strana je s výsledkem vždy nespokojena a může tuto nespokojenost přenášet až do roviny pocitu, že bylo zasaženo do jejích práv.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv a svobod, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Za správnost : Svozilová