ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.259.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 259/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2006 o dovolání obviněného Ing. V. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 4 To 760/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 T 165/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. V. P. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 4 To 760/2005, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 29 T 165/2004. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že nebude ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce; podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen trest propadnutí věci, a to jednoho ks pistole ČZ 75 Luger, ráže 9 mm a 5 ks nábojů ráže 9 mm Luger.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů dopustil tím, že dne 18. 5. 2002 v době kolem 01.45 hodin v Č. B., v ulici K. Ch., reaguje na hluk blížících se osob, vyšel před dům, a to až do prostoru v blízkosti uličky vedoucí mezi zahradami ve zdejší zahrádkářské kolonii, kde s pistolí značky ČZ 75 Luger, vyčkal příchodu K. L., L. L., I. L. a M. Č., kteří přicházeli k domu ve směru od hráze rybníka u obce Z. a hlučeli, přičemž zmíněnou pistolí mířil nejprve na K. L., které vyhrožoval zastřelením a slovně ji napadal hrubými výrazy uvedenými ve spise, poté mířil i na ostatní přítomné, které slovně napadal a kterým také vyhrožoval zastřelením, a v důsledku takovéhoto jednání v přítomných osobách vyvolal obavy o život a zdraví, a na místo byla posléze přivolána hlídka Policie ČR.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Předeslal, že stávající judikatura Nejvyššího soudu související s posuzováním námitek směřujících proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, která je mu známa, nemůže obstát, poněvadž tato rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ocitá v rozporu s ústavním pořádkem ČR, konkrétně čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a též čl. 90 a násl. Ústavy ČR. Vytkl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť důkazy, které měly zpochybnit či vyvrátit hodnověrnost důkazů usvědčujících bez náležitých zdůvodnění odmítl, důkazy provedené a rozpory z nich vyplývající hodnotil v jeho neprospěch; pokud se jednalo o rozpory v usvědčujících důkazech, ty buď zcela pomíjel nebo bagatelizoval. Podle něj nedošlo ani v doplněném dokazování k odstranění pochybností o jeho vině. Nebyl objasněn stupeň opilosti poškozených ani jejich osoby z hlediska možné věrohodnosti, nebyla zjištěna viditelnost na místě činu, časové souvislosti a obsah telefonátu poškozených na tísňovou linku Policie ČR a ani motiv jeho jednání. Dovolatel upozornil, že důkazy, kterými měl být usvědčován, byly získávány nestandardním způsobem, bylo jimi účelově manipulováno a rozhodující usvědčující důkaz v podobě rekognice byl proveden v rozporu s trestním řádem. Zdůraznil, že naopak bylo prokázáno, že je člověkem sociálně adaptovaným, neagresivním, u něhož nelze předpokládat, že by bez zjevného důvodu v nočních hodinách vyvolával konflikty s partou opilých osob. Uvedl rovněž, že patřičná pozornost nebyla věnována zejména stupni nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. Poznamenal, že činu se měl dopustit sice na místě veřejnosti přístupném, avšak v nočních hodinách, bez přítomnosti dalších osob a motivem jeho jednání rozhodně nebylo ztropit jakoukoliv výtržnost; ani výhrůžky usmrcení nemohly podle něj u poškozených vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, když stačili mezi sebou konverzovat a telefonovat o pomoc. Vyvozoval, že pro absenci potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost se proto trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zák. ani výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nedopustil.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
S poukazem na §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný však neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo; z dovolání není zřejmé, jaký výrok by měl v napadeném usnesení chybět či být neúplný.
Jestliže obviněný argumentoval tím, že „nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí jeho odvolání“, vyplývá ze smyslu jeho námitek, že obviněný patrně přehlédl změnu, kterou ve vymezení dovolacích důvodů založil zákon č. 200/2002 Sb. (účinný od 24. 5. 2002), a ve skutečnosti měl na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zákona č. 200/2002 Sb.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti zákonnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. V podstatě vytkl, že soud prvního stupně nepostupoval důsledně v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., neodstranil pochybnosti o jeho vině ani nedostatky řízení, na něž v předchozím rozhodnutí upozorňoval Nejvyšší soud; vytkl, že rekognice nebyla provedena zákonným způsobem, že nebyly objasněny stupeň opilosti poškozených ani jejich věrohodnost, časové souvislosti a obsah telefonátu poškozených na tísňovou linku Policie ČR, že nebyla zjištěna viditelnost na místě činu ani motiv jeho jednání a že provedené důkazy byly hodnoceny tendenčně v jeho neprospěch, aniž byla respektována zásada in dubio pro reo.
Se zřetelem na povahu dovolatelem takto vytýkaných vad je evidentní, že vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Obviněný však namítl, že v jeho případě skutková zjištění a způsob hodnocení provedených důkazů zcela zjevně vybočují ze zákonných mezí.
V ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu \"opomenut\") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany odvolacího soudu, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která lze též akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů (strany 12 – 15 rozsudku).
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám podrobně reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání. V tomto ohledu je napadené usnesení odvolacího soudu pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněno (§125 odst. 1 tr. ř.). Nelze přehlédnout, že dovolací námitky označené jako námitky skutkové jsou shodné s těmi, jimiž se zabýval i odvolací soud. Odvolací soud přisvědčil námitkám obviněného, že jistým nedostatkem co do úplnosti dokazování je, že nebyl bez pochybností objasněn stupeň ovlivnění alkoholem poškozených, že nebyly zajištěny záznamy o telefonátech na Policii ČR, upozornil však současně, že takové informace již nebylo objektivně možné pro časový odstup získat. Vypořádal se též s námitkou zákonnosti prováděné rekonstrukce, ani v tomto směru nelze jeho závěrům nic vytknout, ostatně opakování rekonstrukce (zásadně pokládané za úkon neopakovatelný) jen pro objasnění výhledových poměrů nemůže přinést pro objasnění věci žádný nový poznatek; v tomto směru soudy opodstatněně poukázaly na další shromážděné důkazy, především výpověď svědkyně A. K. Odvolací soud zevrubně reagoval též na námitku týkající se věrohodnosti poškozených a vyváženě hodnotil i poznatky charakterizující osobu obviněného, jež se podávaly ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie i příslušných listin (strany 5 – 12 napadeného usnesení).
V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež by jednostranně preferovaly jednu z verzí, jak se vyprofilovaly od samého počátku trestního stíhání, jež by pomíjely či bagatelizovaly rozpory v usvědčujících důkazech, důkazy hodnotily v neprospěch obviněného (jak namítl dovolatel) či jež by zjevně odporovaly zásadám formální logiky.
S odkazem na konkrétní výsledky dokazování i odvolací soud konstatoval, že obhajobě obviněného, že vyšel z domu proto, aby pomohl ženě v nesnázích volající o pomoc, uvěřit nelze. Obhajoba obviněného není podle názoru soudů potvrzována žádným jiným důkazem; volání ženy o pomoc jiný svědek neslyšel a pokud svědci A. K., M. P. či J. P. připustili, že slyšeli hluk, připisovali ho skupině opilců (svědci M. P. a J. P.) nebo dojem o ohrožení vyvozovali spíše s ohledem na dobu, kdy ke křiku docházelo (svědkyně A. K.). Podle zjištění policejních orgánů řada ostatních obyvatel však hluk nevnímala vůbec nebo jej vnímala jako běžný nepořádek, k němuž nebylo třeba volat policii či jakkoliv zasahovat. Nepřehlédnutelným argumentem pro zjištění, že obviněný nevyšel ven pomoci ženě volající o pomoc, je podle odvolacího soudu i jeho vlastní vyjádření v rámci rekonstrukce. Obviněný zde mimo jiné uvedl, že ze svého místa volal směrem do tmy, odkud přicházely hlasy „neřvěte tu, odejděte“ (č. l. 182) a toto vyjádření potvrdil i v hlavním líčení, když dodal, že poškozené oslovil jako první a sdělil jim „rušíte tady lidi, lidi spí, jestli si to neuvědomujete, buďte zticha a pokračujte v cestě“ (č. l. 226, 225). Toto sdělení adresované poškozeným podle odvolacího soudu vyvrací, že obviněný jednal jako člověk, který jde na pomoc ženě v nesnázích. Soudům obou stupňů nelze vytknout nedůslednost či jednostrannost argumentace ani v dalších úvahách. Správně zdůraznily, že ve prospěch obhajoby obviněného nesvědčí konkrétní projevy jeho chování potud, že mohl-li mít důvodně za to, že venku je vážně ohrožena žena, neodpovídá vážnosti vnímání takové situace (ale ani logicky a rozumově utvářené osobnostní struktuře obviněného), že se rozhodl zasáhnout sám, aniž by přivolal kvalifikovanou policejní pomoc, třebaže nejednal pod bezprostředním tlakem času, neboť podle svých slov jednak svoji údajnou pomoc zvažoval a další čas si vyžádalo přemístění před dům. Odvolací soud přiléhavě upozornil, že proti verzi obviněného stojí též popis jeho chování svědkem V. M., podle něhož obviněný po příjezdu policistů na místo činu po odevzdání zbraně odmítl komunikovat, důvod svého počínání nevysvětlil. Soudy se přesvědčivě vypořádaly i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, znalkyně PhDr. P. A. Odvolací soud nezpochybnil, že jeho závěry byl obviněný hodnocen jako člověk nikoliv nezdrženlivý, sociálně adaptovaný, neagresivní, věcně ovšem zaznamenal a nepřehlédl též jiné jeho osobnostní charakteristiky. Odvolatelem zdůrazňovaná potřeba spravedlnosti v kombinaci s tendencemi k černobílému vidění v souvislosti s poznatky znalkyně o tom, že v jeho prožívání je pomocí intelektových funkcí a jejich kvalitního využívání za pomoci logiky i vnitřních principů preferovaná každá hodnota, která má posílit jeho vlastní pozici, podle něj naopak dobře vysvětluje důvody, pro které obviněný vůči poškozeným zasahoval. Přiléhavě rozvedl, že právě zvýšená potřeba spravedlnosti v kombinaci se shledanými charakteristikami (které nejsou nikterak patologické) tvoří logické vysvětlení pro motivaci obviněného prosazovat své přesvědčení o spravedlnosti tím, že jako spořádaný člověk jde umravnit hlučící občany, kteří ruší ostatní a stěží akceptuje, jsa přesvědčen, že „jeho pravdu“ budou ctít i ostatní, že tomu tak není.
Dovolatel se závěry soudů obou stupňů nesouhlasil a tvrdil, že šlo o případ, kdy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový závěr však nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Nebyl zjištěn žádný relevantní poznatek o tom, že by usvědčující důkazy byly získávány nestandardním způsobem, či že by jimi bylo manipulováno, jak uváděl obviněný. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že jeho čin nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, a není proto trestným činem.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že skupině obyvatelů vyhrožoval usmrcením, a znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky těchto trestných činů spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný v nočních hodinách kritického dne v Č. B. před domem v ul. K. Ch. (tedy na místě veřejnosti přístupném) s pistolí zn. ČZ 75 Luger vyčkal příchodu čtyř hlučících poškozených [tj. veřejně ve smyslu §89 odst. 4 písm. b) tr. zák.], pistolí mířil nejdříve na poškozenou K. L., které vyhrožoval zastřelením a slovně ji napadal hrubými výrazy, a poté mířil i na ostatní přítomné, které rovněž slovně napadal a vyhrožoval jim zastřelením takovým způsobem, že to u nich vyvolalo obavy o život a zdraví. Obviněný ostatně relevantní námitku proti naplnění formálních znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, ani neuplatnil.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se soudy obou stupňů zabývaly a jejich závěry jsou přesvědčivé (strana 16 rozsudku soudu prvního stupně, strana 13 napadeného usnesení). Neopomněly vzít v úvahu ty faktory, na něž obviněný konkrétně odkazuje, tj. okolnosti, za kterých byl čin spáchán, míru jeho zavinění i jeho pohnutku, jíž byla nevhodnými prostředky projevená snaha zakročit vůči osobám rušícím noční klid a zjednat nápravu. Odvolací soud upozornil, že zacházení se střelnou zbraní je jednáním, které vyžaduje mimořádnou míru obezřetnosti, a užití zbraně k umravňování osob, o kterých je její uživatel přesvědčen, že je nutno je ukáznit, v kombinaci s verbalizací pohrůžek o použití zbraně, nelze bagatelizovat, poněvadž taková situace může hrozit eskalací vzájemných reakcí každé ze stran konfliktu. Vypořádal se důsledně i s výhradou obviněného, že způsob chování poškozených nesvědčil pro závěr, že měli obavy o svůj život a zdraví, a správně připomněl, že reálnost původní obavy poškozených nemůže být zpochybněna jen v důsledku toho, že později usoudili, že obviněný proti nim zbraň nepoužije. Ze závěrů odvolacího soudu plyne, že čin obviněného nebylo proto možné tolerovat a jeho nebezpečnost podceňovat, jak naznačoval svým postojem k němu obviněný. Nebylo přiléhavé a věcně správné hodnotit ho pouze jako přestupek, neboť jde o čin, jehož stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný, třebaže nikterak zásadně tuto hranici nepřesáhl. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že těmito závěry o trestní odpovědnosti obviněného není nikterak zpochybňována úvaha o tom, že protiprávního jednání se mohli současně dopustit i poškození; to však předmětem tohoto trestního stíhání v relevantní poloze není.
Trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byly tedy jednáním obviněného naplněny jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková