ECLI:CZ:US:2006:4.US.433.05
sp. zn. IV. ÚS 433/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti G. G., zastoupeného JUDr. Dagmar Jahnovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Novém Jičíně, Generála Hlaďo 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2002, čj. 64 Co 132/2002-277, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2001,čj. 13 C 89/92-248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2005 se G. G. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsané rozsudky obecných soudů. Advokátem sepsaný návrh doplnil stěžovatel svým sdělením ze dne 18. 9. 2005.
Z odvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatel a jeho manželka byli v roce 1981 a 1982 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku, mj. domu na pozemku v osobním užívání, v důsledku čehož nabyl předmětný majetek stát. Kupní smlouvou ze dne 5. 10. 1982 stát prodal konfiskovaný dům manželům U. za 291 300 Kč. V roce 1990 byl stěžovatel rehabilitován. Dopisem ze dne 4. 9. 1991 marně vyzval vlastníky domu k jeho vydání podle §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V únoru 1992 stěžovatel podal žalobu o uzavření dohody o vydání věci, která byla Obvodním soudem pro Prahu 5 zamítnuta rozsudkem ze dne 17. 12. 2001 s odůvodněním, že k porušení právních předpisů ani k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí domu nedošlo. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2002 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 19. 5. 2005.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nalézacímu soudu vytkl, že neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědka O. J., jež se měl vyjádřil ke stavu domu v době odchodu stěžovatele do zahraničí. Dále namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení ceny, za kterou dům žalovaní koupili. Nesouhlasí též se závěrem, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nebyli protiprávně zvýhodněni a poukázal na to, že právní předchůdce žalovaných, tj. Ing. B. U., byl jako ministr zahraničního obchodu nomenklaturním kádrem a vysoce postaveným členem KSČ s privilegovaným postavením před ostatními žadateli o konfiskovaný dům. O tom svědčí samotná skutečnost, že manželé U. svoji žádost o koupi domu ničím nezdůvodnili a přesto jim bylo vyhověno, na rozdíl od řady jiných žadatelů s prokázanou nepříznivou bytovou situací.
Obvodní soud pro Prahu 5, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 13 C 89/92 a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel ve své stížnosti tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Toto základní právo je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a paralelně i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož relevantní část zní:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)."
Stěžovatel především namítl, že nalézací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědka O. J. K otázce tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu, dle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu s principy spravedlivého procesu. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 3, str. 51; obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, Sv. 22, str. 65; nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, Sv. 22, str. 19; nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, Sv. 21, str. 153 a další). Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 12. 2001 na str. 10 zřetelně vyplývá, proč tento soud nepovažoval za nutné svědky navržené žalobcem a žalovaným vyslechnout. Obecné soudy tedy podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy, a proto tvrzení stěžovatele v daném směru nutno označit za zjevně neopodstatněné.
K tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení ceny, za kterou dům žalovaní koupili, a dalších skutečností, Ústavní soud je nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Ústavní soud tedy není kompetentní projednávat stížnost namítající, že obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zakotvených práv nebo svobod; v projednávané věci však takový závěr učinit nelze. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve Svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces totiž v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Dle přesvědčení Ústavního soudu oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Ústavní soud sdílí tvrzení stěžovatele, že právní předchůdce žalovaných Ing. B. U. měl jako ministr zahraničního obchodu, nomenklaturní kádr a vysoce postavený člen KSČ, privilegované postavení před ostatními žadateli o konfiskovaný dům. Nicméně má-li Ústavní soud dostát svému postavení a nebýt soudem další instance v systému obecných soudů, nezbývá mu, než hodnocení otázky, zda nabytí státem konfiskované nemovitosti takto privilegovanou osobou bylo protiprávní či nikoliv, ponechat obecným soudům, ledaže by zjistil, že ze strany těchto soudů došlo k přijetí právních závěrů extrémně nesouladných s vykonanými skutkovými zjištěními (nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývajících), což však v projednávané věci zjištěno nebylo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu