ECLI:CZ:US:2006:4.US.492.05
sp. zn. IV. ÚS 492/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. P., právně zastoupeného JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 10, Vyžlovská 38, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. května 2005, č.j. 28 Cdo 2957/2004-154, a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 31 Co 180/2004-118, a sp. zn. 31 Co 181/2004, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. dubna 2003, č.j. 13 C 83/2002-79, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení, a města Kolín jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí.
Žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalovanému (vedlejší účastník - město Kolín) uzavřít kupní smlouvu, byla napadeným rozsudkem nalézacího soudu zamítnuta. Odvolací soud svým rozsudkem původní rozsudek potvrdil a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto.
Stěžovatel obsáhle popsal průběh řízení před obecnými soudy, ve kterém se domáhal uzavření kupní smlouvy ve prospěch nájemce bytu ve smyslu ustanovení §22 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"). Zároveň poukazoval i na postup obecního zastupitelstva města Kolín, které rozhodlo o privatizaci celého domu.
Rozhodnutími obecných soudů mělo, dle názoru stěžovatele, dojít k porušení práva na rovnost účastníků řízení, zaručenou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dovolací soud se pak, podle tvrzení stěžovatele, nedostatečně vypořádal s právním posouzením věci, a v souvislosti s tím poukázal na nález sp. zn. IV. ÚS 128/05. V nálezu měl Ústavní soud konstatovat, že neshledal-li Nejvyšší soud ČR právní zájem na posouzení věci rozhodnuté a učinil tak v rozporu s hmotným právem, došlo tím k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR i předsedkyně senátů Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně plně odkázali na odůvodnění napadených usnesení. Rovněž vedlejší účastník odkázal na vyjádření, která poskytl obecným soudům, a ve stručnosti zopakoval svůj pohled na věc. Žádné z předložených vyjádření nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli nezasílal k podání případné repliky.
Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 83/2002.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, včetně obsahu vyžádaného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti stěžovatel znovu předkládá své námitky, směřující do skutkového hodnocení věci, ač už je předkládal obecným soudům všech stupňů. Tím vlastně Ústavní soud staví do pozice jakéhosi čtvrtého stupně soudního přezkumu.
V právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody. Obec, jako veřejnoprávní korporace, vystupuje jako orgán veřejné moci v případě výkonu veřejné moci; v případech správy vlastních záležitostí, a tedy i správy vlastního majetku, je její postavení shodné s postavením jakéhokoliv soukromoprávního subjektu.
Pokud tedy jde o stěžovatelem namítané porušení rovnosti, odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k poskytování ochrany právům zákonem stanoveným postupem, přičemž podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva pod ochranu soudní moci. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. Obecné soudy namítané porušení rovnosti vedlejším účastníkem neshledaly, a to zejména s přihlédnutím k postavení obce jakožto subjektu práv.
Stěžovatel se totiž svou žalobou domáhal uzavření kupní smlouvy na byt, který obývá, a jenž je v současné době ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Skutečnost, že vedlejší účastník zamýšlel v roce 1996 privatizovat bytový dům, a v tomto smyslu vydalo zastupitelstvo své usnesení, považoval stěžovatel za jednoznačný projev vůle. Jak je však z předložených podkladů zjevné, vedlejší účastník projevil svoji vůli již před zahájením soudního řízení v projednávané věci návrhem na přivolení k vypovězení z nájmu, směřujícím proti rodičům stěžovatele, jakožto jeho právním předchůdcům. Obecné soudy při svém rozhodování zjevně tento projev vůle zohlednily, a to je vedlo k vydání v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí.
Jak Ústavní soud judikoval (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, str. 381), právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, nevyplývá z Ústavy ČR, Listiny ani z mezinárodních smluv týkajících se základních lidských práv. Čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. Ve své judikatuře Ústavní soud rovněž uvedl, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se však nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce.
Za dovolací důvod stěžovatel považoval otázku zásadního právního významu spočívající ve vázanosti obce usnesením svého zastupitelstva. Nepřípustnost tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud ČR řádně objasnil, s odvoláním na příslušná ustanovení (zejména §§39 a 85) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. je otázka zásadního právního významu vymezena tak, že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Přitom důvodem dovolání podle §241a odst. 2 o.s.ř. může být skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V daném případě Ústavní soud neshledal, že by postup Nejvyššího soudu ČR byl v rozporu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. ani v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal vybočení, na které stěžovatel odkázal nálezem sp. zn. IV. ÚS 128/05.
Ústavní soud již ve své judikatuře, která je obecně dostupná, opakovaně vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Odlišnost právního závěru stěžovatele, která zjevně koresponduje s jeho neúspěchem v řízení, aniž by byly předloženy další skutečnosti, které by svědčily o porušení článku 36 Listiny, hodnotí Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho stěžovatele nezbývá než odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např. III. ÚS 23/93 viz. Sbírka nálezů a usnesení svazek 1., str. 41).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout z výše popsaných důvodů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu