ECLI:CZ:US:2006:4.US.501.06
sp. zn. IV. ÚS 501/06
Usnesení
IV. ÚS 501/06
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Mgr. M. V., zastoupené JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem 130 00 Praha 3, Husinecká 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 2003 sp. zn. 34 D 2552/2002, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004 sp. zn. 24 Co 5/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 30 Cdo 132/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručovaná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod (dále jen "Úmluva"). a čl. 1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě.
Napadená rozhodnutí, jak je patrno z jejich obsahu i obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci dodatečného projednání dědictví po M. B., zemřelé, jejíž dědičkou je stěžovatelka. Tato napadla odvoláním prvé ze shora označených rozhodnutí, jímž jí bylo potvrzeno nabytí nového majetku - "nároků vůči českému státu" po zůstavitelce a zároveň byla určena obecná cena majetku zemřelé, v jejímž rámci byla vyčíslena cena nového majetku, s jehož výší stěžovatelka nesouhlasila. Odvolací soud shora označeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně změnil tak, že návrh stěžovatelky na dodatečné projednání dědictví zamítl. Nesdílel totiž názor soudu I. stupně, který na základě učiněných zjištění dovodil, že je na místě v dědickém řízení "doprojednat" majetkové nároky zůstavitelky M. B. a její matky M. N. (zemřelé), jejichž majetek na základě odsuzujících rozsudků - později ke stížnosti pro porušení zákona podané podle §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. zrušených - byl M. N. zabrán a u M. B. propadl státu. Ve svém zamítavém usnesení odvolací soud podrobně své závěry objasnil. Zdůraznil, že soud v dědickém řízení zjišťuje stav majetku zůstavitele ke dni jeho smrti, přitom ani prababička stěžovatelky M. N. ani její babička M. B. nebyly již ke dni své smrti vlastnicemi věcí, které byly zabrány či propadly státu. Ke zrušení jich se týkajících odsuzujících pravomocných rozsudků, na základě nichž majetek převzal stát, došlo řadu let po jejich úmrtí, žádná z nich také neměla a nemohla mít ke dni své smrti nárok na odškodnění proti státu z titulu vynesení odsuzujícího rozsudku. Vysvětlil také, že samotné následné zrušení výroků soudního rozhodnutí o propadnutí majetku a zabrání věci nemá ještě za následek obnovení vlastnického práva ani vznik konkrétní pohledávky a ve smyslu ust. §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. lze nároky z toho vyplývající uplatňovat jen za podmínek stanovených zvláštním zákonem, jímž je zák. č. 87/1991 Sb. Po smrti osoby, které byly věci odňaty na základě rozhodnutí o propadnutí majetku či zabrání věci, nebo i tehdy, jestliže věci přešly na stát bez právního důvodu, mohly za podmínek stanovených uvedeným zvláštním předpisem uplatňovat nároky přímo osoby tam uvedené, a to nikoli na základě projednání dědictví po původním vlastníku, ale přímo jako oprávněné osoby uvedené v příslušném zákoně. Nároky, které mohou po smrti zůstavitelky takto uplatňovat jiné osoby, nejsou tedy nároky nabyté dědictvím, ale vlastní nároky těchto oprávněných, které se opírají o ustanovení zákona. Tento soud také upozornil na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž byl vysloven názor, že při uplatňování nároků je třeba vždy vycházet z příslušného zvláštního předpisu a hledat řešení v obecném právním předpisu lze pouze tehdy, jestliže chybí speciální úprava v zákoně zvláštním. Uzavřel tak, že v posuzovaném případě nebyl zjištěn žádný majetek, který by měl být po zůstavitelce dodatečně projednán, a se zřetelem na skutečnost, že nebyla prokázána existence nově najevo vyšlého majetku zůstavitelky, nelze ani nově určovat obecnou cenu majetku v dědictví.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka také dovolání, které však bylo dovolacím soudem shora označeným rozhodnutím zamítnuto, když i dovolací soud, obdobně jako soud odvolací, uzavřel, že nepostupovala-li stěžovatelka podle restitučního zákona, případně byla-li při uplatnění nároku podle takového zákona neúspěšná a nedošlo tak - jak dovolací soud podrobně vyložil - k obnově vlastnického práva postupem podle restitučního zákona, nepřichází v úvahu, aby "přistoupila k vymáhání svého práva podle obecných předpisů, a to způsobem návrhu na doprojednání dědictví". Také dovolací soud své rozhodnutí podrobně zdůvodnil a odkázal rovněž na judikaturu svou i Ústavního soudu.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, která, kromě popisu předchozího vývoje dané věci, polemizuje se závěry přijatými soudy v napadených rozhodnutích, postup soudů, resp. právní úpravu, ze které vycházely, považuje za diskriminační, "ať již jí je odpíráno právo na odškodnění zcela, nebo by jí mělo být přiznáno pouhých 60.000,-Kč". Vzhledem k tomu, že jí soudy odmítly přiznat nárok jak podle obecných předpisů, tak i podle předpisu zvláštního, jedná se podle ní o porušení ústavně zaručených práv, která dále i s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konkretizuje. Tvrdí, že v dané věci existuje pokračující situace porušení vlastnického práva, zásah státu do vlastnictví byl neoprávněný, nepřiměřený a bez jakéhokoli obecného zájmu. Dlouhotrvající nejistota (vydání rehabilitačního rozsudku trvalo 5 let a další léta sporů o dědictví), za kterou nesou odpovědnost státní orgány, je sama o sobě v rozporu s povinností vyplývající z článku 1 Dodatkového protokolu č. 1. Dovolává se také čl. 36 odst. 3 Listiny s tím, že odškodnění nebylo do dnešního dne právnímu nástupci poškozené - tj. stěžovatelce přiznáno, ačkoli se o to pokoušela opakovaně z různých titulů. Domnívá se, že majetkový nárok na odškodnění, který příslušel M. N. po zrušení trestního odsuzujícího rozsudku, přešel na M. B. a ke dni její smrti přešel na stěžovatelku jako jedinou závětní dědičku, a protože v původním dědickém řízení nebyl projednán, je třeba jej dodatečně projednat. V podstatě z těchto a dále uvedených důvodů považuje napadená rozhodnutí za porušující její ústavně zaručená práva a domáhá se jejich zrušení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z pohledu dodržení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), neboť pouze v případě porušení tohoto základního práva by přicházelo v úvahu i porušení práv zaručovaných čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. V posuzované věci je také třeba předeslat, že ve smyslu své ustálené judikatury je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, který vymezuje předmět řízení před ním a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu pouze na řízení ve věci, týkající se dodatečného projednání dědictví. Stručně řečeno, Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě nemohl zabývat dřívějšími rozhodnutími obecných soudů, vydaných v jiných řízeních o stěžovatelkou uplatněných nárocích, o nichž se v ústavní stížnosti zmiňuje.
Pokud jde o samotné právo na soudní ochranu, odkazuje Ústavní soud na svou judikaturu, z níž plyne, že rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces také neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 a další). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší (sp. zn. II ÚS 294/95). Právo na soudní ochranu nemůže být porušeno tím, že soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, jak se v posuzované věci také stalo. Domáhá-li se stěžovatelka i přezkoumání právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí o zamítnutí dovolání, je potřeba zdůraznit jeho roli, neboť je to právě uvedený soud, který je povolán k autoritativní interpretaci jednoduchého práva a jemu také přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Ten v podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí na námitky stěžovatelky přiměřeně reagoval, svůj právní závěr náležitě odůvodnil, stejně tak jako to učinil vyčerpávajícím způsobem i soud odvolací. Rozhodnutí těchto soudů nevykazují prvky libovůle, opírají se o racionální argumentaci mající základ v aplikovaných ustanoveních zákona a v zásadě odpovídají i judikatuře Ústavního soudu, na níž odkázal ve svém rozhodnutí již Nejvyšší soud (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 357/98, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/2005). Lze proto na odůvodnění rozhodnutí jmenovaných soudů zcela odkázat. Ústavní soud tak uzavírá, že v poměru k napadeným rozhodnutím ani v řízení, které jejich vydání předcházelo, porušení práva na soudní ochranu neshledal a nemohlo tudíž v důsledku těchto rozhodnutí dojít ani ke stěžovatelkou tvrzenému porušení dalších základních práv. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006