ECLI:CZ:US:2006:4.US.506.05
sp. zn. IV. ÚS 506/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., právně zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Senovážné nám. 23, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2005, č.j. 5 To 129/2005-180, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. října 2004, č.j. 4 T 141/2003-148, byl mladistvý stěžovatel uznán vinným pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, podmíněně odloženým na zkušební dobu v trvání dvou let. Rovněž byl stěžovateli uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou a půl roku, a dále mu byla stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny, Okresní pojišťovny Litoměřice částku 114.372,- Kč, a poškozeným J. a J. N. částku 13.394,- Kč.
O odvolání stěžovatele i jeho rodičů rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že odvolání zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud se řádně nevyrovnal s námitkami uplatněnými v odvolání, podle které mohla být příčinou dopravní nehody nejen vysoká rychlost a nesprávná technika jízdy na motocyklu se spolujezdcem, ale příčinou nehody mohlo být rovněž nesprávné chování spolujezdce na "tandemu". S touto námitkou se odvolací soud nevypořádal, když neuvedl, proč pominul druhou možnou příčinu dopravní nehody. Takovým postupem došlo k porušení ustanovení §254 trestního řádu, a k rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 122/96, tj. s povinností vypořádat se v odůvodnění se všemi námitkami.
Dále stěžovatel napadl způsob, jakým se odvolací soud zabýval přezkoumáváním výroku o náhradě škody vůči VZP. Stěžovatel namítl, že okresní soud neověřil správnost částky, s níž se VZP k trestnímu řízení připojila.
Stěžovatel v popsaném postupu soudu druhého stupně shledal zásah do svého práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž práva zaručeného v čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého lze stanovit povinnost jen na základě zákona.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka. Krajský státní zástupce v Ústí nad Labem odkázal na závěrečný návrh státní zástupkyně přednesený u veřejného zasedání.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedla, že k první námitce v ústavní stížnosti, týkajících se možných příčin dopravní nehody se účastník vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení (str. 4-5), když uvedl, že za příčinu považuje jak jízdu vyšší rychlostí, tak nesprávnou techniku jízdy se spolujezdcem, kdy si řidič byl vědom podnapilosti spolujezdce a tedy možnosti jiného chování a reakcí, než u osoby, které alkohol nepožila. Rovněž rozhodnutí o náhradě škody (VZP, okresní pojišťovna Litoměřice) považuje za adekvátní.
Ústavnímu soudu doručená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto je soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 141/2003.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, obsahem napadeného rozsudku i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
Ústavní soud předně konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1).
V projednávané věci se ze spisového materiálu podává, že stěžovatel, ač sám nezískal oprávnění k řízení motorových vozidel, řídil motocykl za situace, kdy spolujezdec požil alkohol. Podle následných zjištění byla jeho hladina alkoholu v krvi 0,77 ‰. Řidič při jízdě vyšší rychlostí nezvládl motocykl, v zatáčce sjel z vozovky a poté narazil do stromu. V důsledku dopravní nehody spolujezdec po převozu do nemocnice zemřel. Ani řidič (stěžovatel) ani spolujezdec neměli při jízdě ochranné přilby.
V důsledku uvedených okolností byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona. S náhradou nákladů léčení spolujezdce se k trestnímu řízení připojila Všeobecná zdravotní pojišťovna, Okresní pojišťovna Litoměřice.
Trestný čin, pro který byl stěžovatel odsouzen (ublížení na zdraví), je založen na porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. Takovým porušením je nejméně skutečnost, že stěžovatel řídil motorové vozidlo, ačkoliv k tomu neměl potřebné osvědčení. Proto polemika zda a v jakém rozsahu byl stěžovatel odpovědný za vzniklou nehodu, resp. její následky, není podle Ústavnímu soudu relevantní. Ústavní soud proto neshledal namítané porušení základních práv stěžovatele v tom, že byl odsouzen, přestože existují teoretické varianty bezprostředních příčin dopravní nehody.
Otázka posouzení nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny je jedním ze zákonem předvídaných procesů hodnocení důkazů soudem. Pokud soudy obou stupňů shledaly, že vyčíslení škody odpovídá dokladům, které poškozená předložila, učinily tak v rámci volného hodnocení důkazů, jak plyne z čl. 90 Ústavy ČR.
Tvrzení stěžovatele, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než on, aniž by předložil další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, hodnotí Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Rozsah a vymezení práva na spravedlivý proces Ústavní soud judikoval (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., str. 219), přičemž opakovaně vyslovil, že toto právo nezaručuje úspěch v řízení, ale toliko dodržení zákonných limit při projednávání věci před soudem.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu