ECLI:CZ:US:2006:4.US.51.03
sp. zn. IV. ÚS 51/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. Miloslavem Chládkem, advokátem v Třebíči, Bráfova 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.8.2002, sp.zn. 2 To 63/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28.1.2002, čj. 10 T 11/2000-830, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zákona. Protože již byl rozsudkem téhož soudu ze dne 7.12.2000, čj. 10 T 11/2000-563, uznán vinným i z trestného činu podvodu, byl mu uložen podle §140 odst. 2 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a současně rozhodl rozsudkem ze dne 27.8.2002, sp.zn. 2 To 63/2002, tak, že jej uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3 tr. zákona, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. V rámci řízení doplnil odvolací soud dokazování přečtením doslovných přepisů záznamu telekomunikačního provozu mobilní účastnické stanice užívané spoluobžalovaným O. P., neboť soud I. stupně podle jeho názoru tento důkaz řádným způsobem neprovedl. Výrok o vině prý založily oba soudy zejména na výpovědi svědka J. H., na ni navazující výpovědi jeho matky a na výpovědi svědka K. Č.. Rozsudek soudu I. stupně se dále opíral o důkaz přepisy záznamu rozhovorů z telefonní účastnické stanice O. P., který však ani odvolací soud řádným procesním způsobem neprovedl, takže je - podle mínění stěžovatele -nepřípustný pro nesplnění podmínek uvedených v §88 odst. 4 věta první tr. řádu.
Vrchní soud v Olomouci prý nepřisvědčil stěžovatelovým odvolacím námitkám ohledně věrohodnosti svědka J. H., ani námitkám, že k použití záznamu telekomunikačního provozu mobilní telefonní stanice spoluobžalovaného O. P. nejsou splněny podmínky požadované trestním řádem. Stěžovatel tak byl - podle svého názoru - odsouzen jen na základě jednoho přímého nevěrohodného důkazu (výpověď svědka J. H.) a dvou nepřímých důkazů (výpověď M. H. a K. Č.), které nemohly k odsouzení stačit, a na základě procesně neúčinného záznamu telefonních hovorů.
Dále stěžovatel namítal, že mu soud znemožnil předvolání a výslech svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti jeho osobě.
Stěžovatel uzavřel tak, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv na svobod - dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces [čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písmeno d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva"].
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 T 11/2000, vedený u Krajského soudu v Brně. Z něj zjistil, že dne 4.5.2000 byla podána obžaloba na R. K., R. N. (stěžovatele) a na O. P.. Stěžovatel byl obžalován z trestného činu padělání a pozměňování peněz a z trestného činu pojistného podvodu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.12.2000 uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz (§140 odst. 1, 2 trest. řádu) a z trestného činu pojistného podvodu (§250a odst. 2, 3 , §9 odst. 2 tr. zákona) a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a 1/2 roku nepodmíněně. K odvolání obžalovaných i státní zástupkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4.4.2001, čj. 2 Tdo 31/2001-656, napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu jednání. Ve výroku o vině týkajícího se tr. činu pojistného podvodu zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudkem ze dne 28.1.2002, čj. 10 T 11/2000-830, Krajský soud v Brně uznal stěžovatele znovu vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zákona; za tento trestný čin a za trestný čin pojistného podvodu jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné uvedl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 nařídila dne 25.8.1999 odposlech a záznam telekomunikačního provozu mobilního telefonu spoluobžalovaného O. P., proti kterému bylo vedeno vedeno trestní řízení ve věci podezření z trestných činů ohrožení utajované skutečnosti, zneužívání pravomoci veřejného činitele, přijímání úplatku a vydírání. V předchozím řízení dospěl krajský soud k závěru, že pořízený telekomunikační záznam není procesně použitelný; dle názoru odvolacího soudu zajištěné přepisy nesplňovaly formální náležitosti pro jejich použití jako důkazu, neboť nebyl připojen protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila. Dle pokynů odvolacího soudu byl proto vyžádán protokol, nosiče zvukového záznamu a byly provedeny přepisy těchto záznamů. Z protokolu vyplývá, kdo prováděl odposlech, na kterém pracovišti Policie ČR, a ve které době. Ze sdělení Policie ČR také plyne, že záznamy hovorů byly pořízeny automaticky. Z přepisů hovorů je pak zřejmé, kdo z odposlouchávané stanice volal, kdo na tuto stanici volal a z jakého čísla, který den a kterou hodinu. Provedené odposlechy potvrdily i některé svědecké výpovědi učiněné před soudem, zejména výslech svědka H. a dále svědků H. a Č..
Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém mimo jiné namítal nesprávnou aplikaci ust. §88 odst. 4 tr. řádu, týkající se užití záznamu telekomunikačního provozu. V rámci veřejného zasedání pak navrhl doplnit dokazování výslechem svědků M. P., E. Ch. a G. S..
Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 27.8.2002, čj. 2 To 63/2002-904, citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající trestný čin pojistného podvodu, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7.12.2000, čj. 10 T 11/2000-563, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let.
Vrchní soud odůvodnil svůj rozsudek (ve vztahu ke skutečnostem napadeným ústavní stížností) tak, že z hlediska "ustálení skutkového stavu" je patrné, že soud I. stupně sice neprovedl všechny důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí), avšak doplněním dokazování odvolacím soudem bylo možné potvrdit správnost skutkových závěrů soudu I. stupně o vině stěžovatele. Za tohoto stavu bylo možné posoudit obsah zaznamenaných telefonních hovorů v návaznosti na ostatní důkazy, které byly provedeny.
Vrchní soud konstatoval, že nezbytnou podmínkou toho, aby záznam telekomunikačního provozou mohl být použit jako důkaz podle §88 odst. 4 věta první tr. řádu je, aby byl k němu připojen protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila. Tento protokol byl soudem I. stupně dodatečně vyžádán a je součástí spisu (č.l. 741). Z jeho obsahu je patrné na základě čeho byl odposlech realizován, kde byl proveden, kdy a jakým způsobem. Pokud se jedná o obsah provedeného záznamu, je dokumentován v příloze (čl. 1-184), kterou je třeba považovat za součást zmíněného protokolu. Pokud ust. §88 odst. 4 věta první tr. řádu požaduje, aby protokol obsahoval i údaje o osobě, která záznam pořídila, pak sice daný protokol takový údaj neobsahuje; to však soud vysvětluje tím, že (jak je v protokolu uvedeno) záznamy hovorů byly pořizovány automaticky, z čehož lze dovodit, že současné technické zařízení umožňuje pořídit takové záznamy bez přímé účasti určité osoby na jejich tvorbě. Uvedení určité osoby, která záznam pořídila, má význam tehdy, pokud se na prováděném záznamu přímo podílela, tedy pokud přímo obsluhovala zařízení, které ještě neumožňovalo automatické nastavení provedení záznamu. Z toho důvodu soud nepovažuje uvedení osoby v protokolu - která měla pořídit záznam - za takovou vadu, jež by znemožňovala provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu v této věci. Z obsahu zaznamenaných telefonických hovorů byl zjištěn takový podklad pro učiněné skutkové závěry, které potvrzují nejen úzké vzájemné vazby mezi obžalovanými, ale také jejich nezákonné aktivity. Nelze přitom odhlédnout i od dalších důkazů (svědci, domovní prohlíka), které byly provedeny.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již judikoval (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 502/2000, www.judikatura.cz), že soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny, a to nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, a v případě mobilních telefonů o základových stanicích zajišťujících hovor. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze takový zásah do základního práva nebo svobody člověka státní mocí, který je ve výše uvedeném smyslu nezbytný. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a z účinné kontroly jejich dodržování. Takovým předpisem je i §88 tr. řádu. Porušení těchto pravidel při pořizovaném získávání těchto dalších důkazů vytváří nezákonnost důkazu provedeného v trestním řízení a může mít za následek, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí neústavností.
Předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je sepsání protokolu o tomto úkonu, který musí obsahovat zákonem stanovené podstatné náležitosti (§88 odst. 4 tr. ř.), musí tedy splňovat určité formální podmínky. Nedostatek jejich splnění, zejména, pokud jde o údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila, lze však odstranit, a to i v řízení před soudem, stejným způsobem, jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu trestního řízení.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že se přiklonil k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle které při automaticky prováděném záznamu telekomunikačního provozu je za "osobu, která záznam pořídila" ve smyslu §88 odst. 2 trestního řádu nutno považovat útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 31/2004, www.nsoud.cz). To se právě týká i souzené věci.
Z ústavní stížnosti stěžovatele pak vyplývá, že svým podáním směřuje především proti použití záznamu odposlechů telekomunikačního provozu spoluobžalovaného O. P., jako důkazu. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že námitky stěžovatele jsou v podstatě totožné s námitkami uvedenými v jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, se s uvedenými námitkami vypořádal způsobem předvídaným příslušnými ustanoveními trestního řádu a některé formální vady řízení před soudem I. stupně odstranil. Jím provedený výklad ust. §88 odst. 4 tr. řádu je netoliko v souladu s příslušnou judikaturou, ale také s ústavními principy ochrany soukromí (čl. 13 Listiny). Z předmětného spisu Krajského soudu v Brně ostatně vyplývá, že protokoly z odposlechů telekomunikačního provozu byly jen jedním z důkazů, které soud provedl a jež hodnotil způsobem zakotveným v ustanovení §125 tř. řádu. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak plyne jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry, které jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 460/04, www.judikatura.cz).
V předmětné věci Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že Vrchní soud v Olomouci postupoval v posuzované věci v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, 3 a) Úmluvy, jež zakotvují právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces vůbec.
K námitce, že odvolací soud opomněl provést stěžovatelem navržené důkazy, Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Z předmětného spisu vyplývá, že stěžovatel navrhoval provedení důkazů zejména výslechem všech osob, které se účastnily pořízení záznamu telekomunikačního provozu a výslechem svědků M. P., E. Ch. a G. S.. Vrchní soud v Olomouci však v napadeném rozsudku (str. 31 a str. 35) přesvědčivě vyložil, proč považoval provedení navrhovaných důkazů za nadbytečné a vysvětlil, že s ohledem na celkovou důkazní situaci nemohly zvrátit zjištěný skutkový stav věci. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Vrchní soud v Olomouci i v tomto bodě postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy, takže ani této stěžovatelově námitce přisvědčit nemohl.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stejně rozhodl Ústavní soud i v ústavní stížnosti spoluobžalovaného Kacetla, zejména pokud jde o zákonnost důkazu záznamem telekomunikačního provozu (usnesení sp. zn. III. ÚS 28/03).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu