ECLI:CZ:US:2006:4.US.533.05
sp. zn. IV. ÚS 533/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti G. Ž., zastoupeného JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 587/2005 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 1 To 34/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2005, která splňovala formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 39 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že obecné soudy nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces, nevycházely z presumpce neviny a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo tím, že řádně nezjistily skutkový stav věci ani neprokázaly úmysl stěžovatele spáchat trestný čin. Závěr o vině stěžovatele pak obecné soudy založily výlučně na výpovědi V. M. a námitky stěžovatele, včetně námitky proti výroku o náhradě škody, pak soudy nevyvracely, pouze o nich pomlčely. Stěžovatel odkázal i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000 a IV. ÚS 36/98.
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 50 T 4/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Soud rovněž vyslovil dohled nad stěžovatelem a současně stěžovateli uložil povinnost, aby podle svých sil a možností nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu soud uložil peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným společnostem ŠkoFIN s.r.o. a Allianz pojišťovně, a. s. Trestného činu se stěžovatel dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Stěžovatel proti rozsudku soud I. stupně podal odvolání a Vrchní soud v Olomouci usnesením napadeným ústavní stížností odvolání stěžovatele jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení a spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 4/2001.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Stěžovatel se podle závěrů dovolacího soudu dopustil podvodného jednání a fakt, že k uvedené jiného v omyl využil zplnomocnění k jednání za právnickou osobu, neměl na závěr o naplnění znaků trestného činu vliv. Nejvyšší soud neshledal v napadeném rozhodnutí vadu v hmotně právním posouzení naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu ani podmínek rozhodných pro určení formy společné odpovědnosti stěžovatele za škodu způsobenou trestným činem. Závěrem Nejvyšší soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele byly vesměs obsaženy v jeho řádném opravném prostředku, ke kterému zaujal vrchní soud své stanovisko na straně 8 - 10 ústavní stížností napadeného usnesení. Z důvodů zde uvedených shledal odvolací soud skutková zjištění, jakož i právní závěry nalézacího soudu, za správná. Nalézací soud po provedeném dokazování (rozsah, který lze označit za vyčerpávající a dostatečný pro náležité rozhodnutí ve věci) odmítl obhajobu stěžovatele a své skutkové závěry vybudoval kromě výpovědi V. M. , také na dalších důkazech zejména listinné povahy. Protože stěžovatel spáchání trestné činnosti popíral, byla otázka subjektivní stránky pachatele hodnocena na základě objektivně zjištěných okolností skutkového děje (v jeho jednotlivých krocích) a je také náležitě v popisu skutku vyjádřena (... po předchozí dohodě ...). V důsledku tohoto hodnocení věci nalézacím soudem nesdílí vrchní soud názor stěžovatele o porušení jeho ústavních práv v rozsahu, jak ve stížnosti označuje a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší státní zastupitelství se podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka řízení a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nevyužilo svého oprávnění ke stížnosti se vyjádřit.
Vyjádření účastníků řízení bylo stěžovateli zasláno k podání repliky. Stěžovatel ve své replice opakoval své námitky uvedené v ústavní stížnosti a setrval na svých tvrzeních v ústavní stížnosti uvedených.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z předloženého spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 4/2001 Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele jsou totožné s námitkami, které stěžovatel uplatnil v průběhu předchozího řízení, kdy v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o zprošťující výrok a jsou pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Jak Vrchní soud v Olomouci, tak i Nejvyšší soud se předmětnými námitkami zabývaly a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a vyložily s jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami se jak odvolací, tak i dovolací soud vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při výkladu aplikovaného ustanovení §250 tr. zákona jeho účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly ho izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil podvodného jednání. Rozhodnutí obecných soudů jsou pak řádně, logickým, racionálně obhájitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna.
V trestním řízení mají účastníci zaručená zvláštní práva, která jsou zakotvena v čl. 6 Úmluvy a zaručují pro každého, kdo je obviněn z trestného činu právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, právo na přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud ze spisového materiálu Krajského soudu v Ostravě nezjistil, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování těchto jeho práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítal, že v řízení před soudy nebylo respektováno procesní pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud obdobně judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckých posudků, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů s tím, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1977).
K odkazu stěžovatele na nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 564/2000 (viz Sb. n. u. US svazek č. 24, Nález č. 169) a IV. ÚS 36/98 (viz Sb. n. u US Svazek č. 11, Nález č. 54) Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě k porušení základních práv uvedených v těchto rozhodnutích nedošlo, neboť nebylo zjištěno porušení procesního pravidla in dubio pro reo, zásady presumpce neviny, ani nedošlo k ignorování obchodně právní stránky věci.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, když trestní zákon a trestní řád interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu