ECLI:CZ:US:2006:4.US.622.06
sp. zn. IV. ÚS 622/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. M. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem, Advokátní kancelář Godycki & David, Louny, Mírové nám. 48, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21.6.2006, č.j. 2 Afs 139/2005-83, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13.4.2005, č.j. 15 Ca 167/2003-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26.9.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se správní orgány ani obecné soudy nezabývaly jeho námitkami, které v průběhu správního řízení i v průběhu soudních řízení vznášel. Výzvu Finančního úřadu v Bílině ze dne 20.5.2002 učiněnou na základě ustanovení §31 odst. 9 a §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), ve které správce daně požadoval na stěžovateli prokázání zdanění peněžních prostředků vložených jako osobní vklad do podnikání, případně aby prokázal, že tyto příjmy podléhají osvobození od daně z příjmů, považuje stěžovatel za nesplnitelnou a nezákonnou. Krajský soud se měl dle jeho názoru zabývat právními otázkami spočívajícími v tom, co tvoří základ daně z příjmů fyzické osoby a zda osobní peněžitý vklad fyzické osoby - podnikatele - je nebo není příjmem fyzické osoby v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o daních z příjmů, dále, zda se v případě postupu finančního úřadu nejedná o nezákonnou majetkovou daň, zda správce daně unesl své důkazní břemeno spočívající v prokázání, že se v případě osobního vkladu do podnikání stěžovatele jedná o zdanitelný příjem, a zda byly splněny podmínky pro použití pomůcek. Tyto otázky krajský soud neposoudil vůbec nebo nesprávně; navíc je z nedostatku důvodů jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel shledává nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu i v tom, že se krajský soud na str. 3 rozsudku zmiňuje o vrchnostenském postavení správce daně vůči daňovému subjektu, což nemá oporu v žádném ustanovení platných právních norem. Stěžovatel polemizuje se závěry v napadených rozsudcích uvedeném usnesení Ústavního soudu ze dne 5.11.2002, sp. zn. II ÚS 574/02, a poukazuje na podobnost projednávaného případu s případem řešeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 1.6.2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05.
Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
nalézací a následně kasační soud za podmínek stanovených soudním řádem správním odmítne zabývat pozdě uplatněnými žalobními námitkami, nelze takový postup soudu, vázaného zákonem (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy), hodnotit jako odepření spravedlnosti.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Nevyplývá z ní nic, co by věc posunovalo do ústavněprávní roviny.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku poukázal na celý kontext vyjádření krajského soudu ohledně vrchnostenské pozice správního orgánu (finančního úřadu) v průběhu daňového řízení; toto vyjádření se však netýkalo řízení před soudem. Krajský soud nijak nezpochybnil rovnost stěžovatele a správního orgánu před soudem zaručenou v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Dále Nejvyšší správní soud k námitce, že se krajský soud dostatečně nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele, uvedl, že krajský soud je podle ustanovení §75 odst. 2 s.ř.s. oprávněn přezkoumat napadené výroky rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů. Ve správní žalobě však stěžovatel uplatnil pouze námitku ohledně toho, zda splnil či nesplnil některou ze svých zákonných povinností. Touto žalobní námitkou se krajský soud i Nejvyšší soud podrobně zabývaly.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nezbytné domáhat se práva na soudních ochranu stanoveným způsobem. Jestliže se
Pokud se tedy obecné soudy odmítly zabývat tím, co tvoří předmět daně z příjmů a zda osobní peněžitý vklad fyzické osoby je tímto příjmem či nikoliv, dále tím, kdo nese důkazní břemeno v situaci, když se jedná o prokázání toho, zda je osobní vklad zdanitelným plněním či nikoliv, a také tím, zda se v daném případě nejedná ze strany správce daně o uplatnění nezákonné majetkové daně, a to z toho důvodu, že tyto námitky nebyly uplatněny již ve správní žalobě, nelze v jejich postupu shledávat vykročení z mezí hlavy páté Listiny.
Těmito námitkami se však nemůže zabývat ani Ústavní soud, neboť k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [srov. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních mechanismů. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána (srov. III. ÚS 117/2000, Sb.n.u., sv. 19, str. 79). Z výše uvedeného důvodu se ani Ústavní soud nemůže zabývat pozdě uplatněnými námitkami, neboť neprošly (a pro chybný procesní postup stěžovatele nemohly projít) přezkumem obecných soudů.
Ke skutkově odlišným okolnostem projednávaného případu od případu řešeného nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05, spočívajících zejména v tom, že v projednávaném případě nebyl k prokázání zdrojů a zdanění příjmů vyzván "občan", ale podnikající fyzická osoba, která byla povinna o svých příjmech účtovat a jejich zdanění prokázat, se přesvědčivě vyjádřil ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud a na jeho odůvodnění lze plně odkázat.
Z rozsudků obecných soudů jednoznačně vyplývá závěr, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a nepodařilo se mu vyvrátit pochybnost o správnosti zdanění jeho příjmů. Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů neshledal vykročení z rámce ústavnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu