ECLI:CZ:US:2006:4.US.633.06
sp. zn. IV. ÚS 633/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 10. listopadu 2006 v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti 1) V. C., a 2) J. M., obou zastoupených Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem 301 00 Plzeň, Malá 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 sp. zn. 3 Cmo 158/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Oba stěžovatelé napadají v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 a prvý z nich pak sám další usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 2 Cmo 78/2006. Oba tak činí s tvrzením, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost obsahovala dva návrhy, neboť směřovala proti dvěma rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, byla ústavní stížnost V. C. směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 sp. zn. 3 Cmo 78/2006 podle §3 odst. 1 poslední věta Rozvrhu práce Ústavního soudu na období roku 2006, přijatého podle §16 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zařazena jako samostatná věc, kterou projedná III. senát Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 750/06. IV. senát se tak zabýval jen ústavní stížností stěžovatelů, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 sp. zn. 3 Cmo 158/2006.
V důvodech své ústavní stížnosti uvádějí stěžovatelé, že v rámci řízení vedeného před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 62/2002 se domáhali vůči Stavebnímu bytovému družstvu mladých v Plzni (dále jen SBDP) zaplacení odměny za výkon funkcí statutárních zástupců v orgánech uvedeného družstva. V rámci řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. 44 Cm 103/2003 se pak 1. stěžovatel domáhal vůči témuž žalovanému rovněž zaplacení odměny za výkon funkce statutárního zástupce, a to za další období, následující po období, které bylo předmětem dřívějšího řízení. Žaloby stěžovatelů Krajský soud v Plzni jako soud I. stupně ve věci samé zamítl, v rámci prvého z uvedených řízení však na straně stěžovatelů shledal, pokud jde o náhradu nákladů řízení, důvody zvláštního zřetele hodné, a proto podle §150 o. s. ř. v řízení úspěšnému žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud, jak také plyne z obsahu připojených příloh, však důvody zvláštního zřetele hodně v daném případě neshledal, když za takový důvod nepovažoval vnitřní poměry žalovaného, a proto k odvolání žalovaného napadené rozhodnutí změnil tak, že stěžovatelům byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v plné výši a dále povinnost nahradit mu i náklady odvolacího řízení. Obdobně tomu bylo i v dalším řízení, kdy, jak patrno z obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, již ani krajský soud jako soud I. stupně na straně 1. stěžovatele důvody zvláštního zřetele hodné neshledal, ačkoliv se jednalo o případ totožný, pouze s tím rozdílem, že předmětem řízení bylo jiné období (kromě toho plná výše úspěšnému žalovanému přiznaných nákladů řízení byla nesprávně vypočtena).
Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že v obou případech byly dány podmínky pro použití ust. §150 o. s. ř., a v důvodech své ústavní stížnosti poukazují na to, že při rozhodování o nákladech řízení je třeba brát v potaz okolnosti případu i jeho širší souvislosti. Popisují proto situaci v družstvu žalovaného, která byla podle nich neutěšená, majetek družstva byl znehodnocován a zpronevěřován činností bývalých statutárních zástupců, kteří jsou za své jednání nyní stíháni, přitom stěžovatelé byli mezi těmi osobami, které v družstvu zjednaly nápravu. Přesto tuto činnost stěžovatelů družstvo ocenilo tak, že pod formalistickými důvody jim odmítlo vyplatit odměny, resp. vyplatilo jim pouze odměny, které zdaleka nedosahovaly ani režijních nákladů spojených s činností stěžovatelů. V rámci meritorního rozhodnutí soud přistoupil na formalistickou argumentaci žalovaného družstva a, zjednodušeně řečeno, dovodil, že jestliže nebyla odměna schválena dle stanov shromáždění delegátů, pak stěžovatelům žádná odměna nepřísluší. Stěžovatelé nesouhlasí ani s rozhodnutím soudu ve výroku o věci samé - z důvodů, které dále blíže rozvádějí - přesto však, jak uvádějí, odvolání proti němu nepodali, neboť již neměli sílu vynakládat další finanční prostředky do nákladného soudního sporu. Žaloba, kterou proti SBDP podali, nebyla projevem svévole a jsou subjektivně přesvědčení o tom, že jim za jejich činnost náleží odměna. Považují proto za spravedlivé, aby, i když jejich žaloba byla zamítnuta (a v dalším řízení, kdy pod dojmem prvého zamítavého rozhodnutí byla vzata zpět), bylo přihlédnuto k okolnostem případu a oni nebyli zavázáni k náhradě nákladů řízení úspěšnému žalovanému. Navrhli proto z uvedených důvodů zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelům byla porušena práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Ustanovení §150 o. s. ř., jehož použití ve svém případě se stěžovatelé domáhají, obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však především přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. V posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí označil, byť stručně, avšak dostatečně zřetelně, důvod, který považoval za relevantní pro to, že použití uvedeného ustanovení v daném případě nebylo podle něj na místě a dostatečně tak své rozhodnutí vysvětlil. Nelze je tedy hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Sám fakt, že stěžovatelé se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 a další). V posuzovaném případě pak pro rozhodování Ústavního soudu nebylo bez významu ani to, že stěžovatelé ve prospěch použití ust. §150 o. s. ř. argumentují okolnostmi případu, které podle nich měly vést již k samotnému vyhovění jejich žalob, sami však opravný prostředek proti meritornímu rozhodnutí obecných soudů nepodali.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů v daném případě neshledal, a proto jejich stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2006