ECLI:CZ:US:2006:4.US.644.05
sp. zn. IV. ÚS 644/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze, Urbánkova 3360, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005, č. j. 7 To 214/2005-196, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2005, č. j. 29 T 218/2004-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 3. 2005, č. j. 29 T 218/2004-174, jímž byl odsouzen za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců. Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 5. 2005, č. j. 7 To 214/2005-196, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí obvodního soudu.
Trestná činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen, měla spočívat v tom, že dne 5. 9. 2004 kolem 3.15 hodin v Praze 5, na ulici Hábova před diskotékou Brooklyn po předchozím požití alkoholických nápojů fyzicky napadl údery pěstí do hlavy a kopy do těla poškozeného L. J., jemuž způsobil drobná poranění, která neměla povahu ublížení na zdraví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť skutková zjištění obecných soudů neodpovídala provedeným důkazům, obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a neřídily se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel dále obsáhle polemizoval s hodnocením jednotlivých důkazů obecnými soudy, a to zejména s hodnocením výpovědi poškozeného L. J., svědka D. J. a svědka J. Č. Stěžovatel měl rovněž za to, že i kdyby se jednání, popsaného v rozhodnutí soudu prvního stupně, dopustil, nebyla by tímto jednáním naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví ve smyslu §202 trestního zákona. Dále stěžovatel uvedl, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný a že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, když nebylo dokazování doplněno výslechem svědka H., jak stěžovatel navrhoval. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek obvodního soudu ze dne 4. 3. 2005, č. j. 29 T 218/2004-174, a usnesení městského soudu ze dne 27. 5. 2005, č. j. 7 To 214/2005-196, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 29 T 218/2004.
Obvodní i městský soud ve svých vyjádřeních shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Městské státní zastupitelství v Praze, stejně jako Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, odmítlo námitky stěžovatele jako nedůvodné a s obsahem napadených rozhodnutí se ztotožnilo. Tato vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. S návrhem stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědka H., jemuž nebylo vyhověno, se obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, a to prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takového důkazu (srov. např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Stejně tak Ústavní soud nezjistil existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla téměř doslovným přepisem odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ze dne 4. 3. 2005, č. j. 29 T 218/2004-174, reagoval na všechny relevantní námitky již městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud přitom shledal, jak již vyplývá z výše uvedeného, závěry městského soudu ústavně konformními. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí městského soudu pak Ústavní soud uvádí následující: K námitce stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly jeho obhajobou, že poškozený měl nad ním fyzickou převahu a je proto nepravděpodobné, že by na něj stěžovatel zaútočil, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne, že ačkoli čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Z hlediska ústavněprávního tedy obecné soudy nepochybily, když se v odůvodnění svých rozhodnutí blíže nezabývaly tělesnou konstitucí stěžovatele a poškozeného, neboť jestliže z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že uvěřil výpovědi poškozeného a výpovědi svědka D. J., pak nebylo třeba, aby soud zvláště zdůrazňoval, že tím je výše uvedená obhajoba stěžovatele vyvrácena. Pokud jde o zásadu in dubio pro reo, její aplikace přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, usnesení č. 73, str. 541 a násl.). O takový případ se zjevně nejednalo. Že soud prvního stupně neměl o zjištěném skutkovému stavu důvodné pochybnosti je zřejmé z toho, že zamítl návrh na provedení dalšího dokazování jako nadbytečný. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožnil.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 8. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu