ECLI:CZ:US:2006:4.US.758.05
sp. zn. IV. ÚS 758/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů R. K., a C. E. M., zastoupené JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem v Praze, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, č. j. 20 Co 759/2003-128, a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2005, č. j. 22 Cdo 2155/2004-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, č.j. 20 Co 759/2003-128, jímž byl zamítnut jejich návrh na určení, že budova č.p. 304 a pozemky parcelních čísel 328/1, 328/2, 438/5 a 438/12 v katastrálním území Vranov nad Dyjí, obec Vranov nad Dyjí, jsou součástí dědictví po zůstavitelce P. K. (dále jen "zůstavitelka"). Stěžovatelé se rovněž dožadovali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2005, č. j. 22 Cdo 2155/2004-161, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že zůstavitelka byla ode dne 6. 3. 1935 výlučným vlastníkem výše uvedených nemovitostí. Manžel zůstavitelky byl německé národnosti a od 29. 9. 1938 rovněž státním občanem Německé říše; k německé národnosti se v době okupace Československé republiky přihlásila rovněž zůstavitelka. Dne 6. 3. 1946 bylo zůstavitelce vydáno Okresním národním výborem ve Znojmě (dále jen "okresní národní výbor") osvědčení o národní spolehlivosti dle §1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret č. 33/1945 Sb."), jež bylo zasláno ministerstvu vnitra ke schválení. Dne 23. 8. 1946 bylo toto osvědčení okresním národním výborem zrušeno, proti čemuž se zůstavitelka odvolala k Zemskému národnímu výboru v Brně. Ten však o jejím odvolání nikdy pravomocně nerozhodl, když další řízení prohlásil za bezpředmětné poté, co byla zůstavitelka v dubnu 1948 z Československé republiky násilně odsunuta. Výše uvedené nemovitosti byly konfiskovány na základě veřejné vyhlášky okresního národního výboru ze dne 27. 8. 1946, vydané, jak bylo dovozeno obecnými soudy, na základě §1 odst. 1 bodu 2. dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb.").
Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2003, č. j. 6 C 112/2001-104, určovací žalobě stěžovatelů vyhověl. K odvolání obce Vranov nad Dyjí (dále jen "vedlejší účastnice") bylo toto rozhodnutí změněno rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 5. 2004, č. j. 20 Co 759/2003-128, tak, že se žaloba zamítá. Dovolání stěžovatelů bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2005, č. j. 22 Cdo 2155/2004-161, zamítnuto.
Ústavní stížnost stěžovatelů tedy směřovala vůči výše uvedeným rozhodnutím krajského a Nejvyššího soudu. Stěžovatelé obecným soudům vytýkali, že se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly se vztahem mezi konfiskačním řízením podle dekretu č. 108/1945 Sb. a řízením o vydání osvědčení o národní spolehlivosti zůstavitelky podle dekretu č. 33/1945 Sb. Stěžovatelé se domnívali, že konfiskace majetku dle dekretu č. 108/1945 Sb. je vázána na splnění podmínek vyplývajících z dekretu č. 33/1945 Sb., vyřešení otázky vztahu těchto dekretů tedy mělo v posuzované věci zásadní význam, ať by již posléze soudy zaujaly stanovisko kladné či záporné. Zaujetí kladného stanoviska by pak dle názoru stěžovatelů mohlo vést k jejich úspěchu ve sporu. Obecné soudy souvislost mezi uvedenými dekrety odmítly, což sice v odůvodnění rozsudků konstatovaly, avšak své závěry nepodpořily dostatečnou právní argumentací. Tím obecné soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nedílnou součástí tohoto práva je povinnost soudu rozhodnutí řádně odůvodnit, což vyplývá mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94. Stěžovatelé spatřovali pochybení obecných soudů a porušení práva na spravedlivý proces rovněž v tom, že tyto postupovaly příliš formalisticky a nezohlednily existenci neopodstatněných průtahů v řízení před zemským národním výborem, jež v konečném důsledku vedly ke konfiskaci majetku zůstavitelky podle dekretu č. 108/1945 Sb. Svým postupem obecné soudy porušily čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku i ústavně zaručené právo na dědění ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 112/2001, a vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a uvedl, že již s ohledem na v něm obsažený právní názor by ústavní stížnost stěžovatelů neměla být úspěšná. Obecné soudy se vzhledem k nejednoznačnosti judikatury, nyní sjednocené vydáním výše uvedeného stanoviska, přesto věcí zabývaly i z hledisek tvrzených stěžovateli, přičemž dospěly k závěru, že podmínky pro konfiskaci majetku zůstavitelky byly nepochybně splněny. Zůstavitelka byla německé národnosti, osvědčení o národní spolehlivosti jí bylo zrušeno a neprokázala, že by zůstala věrná republice, bojovala za její osvobození či byla za okupace pronásledována. V dalším Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl. Shodný postoj zaujal i krajský soud, jež rovněž v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. V zásadě shodné argumenty jako Nejvyšší soud uvedla ve svém vyjádření i vedlejší účastnice, přičemž tyto doplnila o součásti své procesní obrany uplatněné v průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní stížnost považovala vedlejší účastnice za nedůvodnou a navrhla, aby tato byla Ústavním soudem zamítnuta.
Stěžovatelé reagovali na výše uvedená vyjádření přípisem ze dne 21. 2. 2006, v němž vyslovili názor, že k plošné aplikaci stanoviska pléna, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, je nutno postupovat obezřetně. Ústavní stížnost směřovala vůči protiústavnímu postupu soudů, nikoliv proti samotným právním závěrům, vysloveným v odůvodnění jejich rozhodnutí. Obecné soudy jsou povinny postupovat ústavně konformně i za situace, kdy mají odepřít ochranu práv v případě, že pro ni neexistuje zákonný podklad. Vydáním předmětného stanoviska tedy nelze vytýkané vady zhojit a stěžovatelé proto na své ústavní stížnosti trvají.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21-05, publikovaném pod č. 477/2005 Sb., jímž jsou všichni soudci IV. senátu Ústavního soudu vázáni, a to byť se závěry tímto stanoviskem prezentovanými nesouhlasili (srov. odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného, publikováno na www.judikatura.cz), byl Ústavním soudem vysloven názor, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V citovaném stanovisku Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který tento získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a to bez ohledu na to, že by jinak v některých případech bylo možné uplatnit vlastnické právo k takovému majetku podle obecných předpisů. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že smyslem restitučních předpisů bylo nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích, k nápravě křivd proto může docházet pouze ve věcném a časovém rámci předpisů, které byly za tímto účelem přijaty.
Ve vztahu k institutu určovací žaloby pak Ústavní soud uvedl, že se jedná o nástroj ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jež je svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259). Smyslem určovací žaloby je předejít stavům nejistoty ohledně existence určitého práva nebo jeho výkonu. S tím souvisí požadavek, že musí být dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a tento zájem musí být vyvolán stavem, který způsobuje, že právní vztah žalobce k věci se stal nebo stává nejistým. Jakmile bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. Určovací žaloba v případech, kdy od skutečností, které jsou v ní napadány, uplynulo více než padesát let, již není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci.
Z výše uvedeného plyne, že námitky stěžovatelů a jejich argumentace, týkající se vztahu dekretu č. 33/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb., resp. týkající se průběhu řízení před zemským národním výborem, nebyly pro posouzení jimi uplatňovaného nároku podstatné. Za těchto okolností považuje Ústavní soud za nadbytečné přezkoumávat, zda závěr obecných soudů o neexistenci vztahu obou jmenovaných dekretů byl v odůvodnění jejich rozhodnutí dostatečně argumentačně podepřen, neboť na rozhodnutí ve věci samé by to nemohlo nic změnit. Jestliže se obecné soudy argumentací stěžovatelů o vztahu obou dekretů zabývaly, dostalo se stěžovatelům více, než bylo pro posouzení jejich věci nezbytné, a i případná existence tvrzeného pochybení by v takovém případě nebyla způsobilá zasáhnout do jejich ústavně zaručených práv.
Ústavní soud tedy konstatuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu