ECLI:CZ:US:2007:1.US.1022.07.1
sp. zn. I. ÚS 1022/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. D., zastoupeného JUDr. J. K., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2007, č. j. 6 To 82/2006-2366, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 566/2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 15/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl jako člen statutárních orgánů několika obchodních společností pravomocně odsouzen a potrestán za spáchání čtyř sbíhajících se majetkových trestných činů, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36, odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), a právo být shledán vinným jen za takové jednání, jež je jako trestné označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"), a splňovala i ostatní podmínky a náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost nezpochybňovala popis skutků uvedených v napadeném rozsudku krajského soudu (konkrétně šlo o body I., III., IV. a V výroku; v bodě II., bylo dle stěžovatele nakonec řízení zastaveno, neboť za tento skutek hrozil stěžovateli trest, jež byl bez významu vedle již uloženého trestu za skutky ostatní - §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.). Stěžovatel spatřoval u skutků popsaných v bodech I., IV. a V. výroku soudu prvního stupně "největší pochybení" obecných soudů v tom, že nedošly k závěru, že cílem stíhaného jednání nebylo poškodit ani jednu ze stran, nýbrž přinutit dlužníka, aby plnil. Nejvyšší soud ČR podle stěžovatele mylně označil za jádro věci, že stěžovatel uzavřel nevýhodné smlouvy. Nemohlo jít o jednání na úkor jednoho účastníka. Dluh existoval a předmětná transakce byla zcela legitimní. Dlužník dodnes nezaplatil. Znaky skutkové podstaty trestného činu zde naplněny nebyly, subjektivní stránka činu nebyla prokázána a závěry obecných soudů zde jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Převod akcií proběhl striktně podle zákona, realizoval jej obchodník s cennými papíry a stěžovatel nebyl s nabyvatelem akcií Ing. G. ani příbuzný, ani s ním "neměl obchodní aktivity". Transakce by mohla být zpochybněna jen v soukromoprávním řízení, jež však dosud neskončilo. Stěžovatel se vinou údajně poškozeného dostal do svízelné situace, a neměl prostředky na založení akciové společnosti, což vedlo k vyslovení viny za skutky popsané v bodech IV. a V. rozsudku krajského soudu. Ve vztahu k bodu III. stěžovatel namítl porušení zásady v pochybnostech ve prospěch - v bodě III./1 bylo trestáno administrativní pochybení a v bodě III./2 soud uvěřil tvrzení svědka obžaloby, a neuvěřil svědkovi podporujícímu verzi stěžovatele, když nevypořádal, proč tak učinil.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 15/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl pod bodem I. výroku uznán vinným tím, že (velmi stručně shrnuto) jako člen statutárních orgánů pěti obchodních společností v úmyslu získat pro společnost MEDIA TREND, a. s., (zde byl předsedou představenstva), od obchodní společnosti PRASLAV, s. r. o. (jejímž byl jednatelem) téměř 58 tisíc akcií obchodní společnosti ZKL Praha, a. s. (v níž byl místopředsedou představenstva), uzavřel (jako zástupce obou stran) smlouvu o postoupení pohledávky ve výši přesahující 6 miliónů Kč na společnost MEDIA TREND, a. s., protože věděl, že jako předseda představenstva Investičního fondu Záruka a. s. (před více než třemi a půl lety) za tuto cenu prodal více než třináct tisíc předmětných akcií společnosti PRASLAV, s.r.o. Dále stěžovatel (opět na obou stranách smlouvy) uzavřel ve dnech 4. 2. a 8. 9. 1997 dodatky ke smlouvám o půjčkách ve výši 3 a 3,5 miliónu Kč pro společnost PRASLAV, s. r.o., čímž zkrátil lhůty splatnosti tak, že závazky se staly splatnými o tři roky dříve než bylo původně dohodnuto (a to již cca za 4 resp. za 11 měsíců od tvrzeného data podepsání dodatku). Stěžovatel přitom (opět na obou stranách) dne 21. 7. 1997 zastavil předmětných 58 tisíc akcií ZKL Praha, a. s. (47,3 % základního jmění společnosti) ve prospěch společnosti MEDIA TREND, a. s., se splatností do 15. 12. 1997, kdy postupně zajištěný dluh navýšil na více než 12 miliónů Kč. Nakonec stěžovatel dne 22. 12. 1997 nechal u SCP zaregistrovat změny parametrů zástavní smlouvy, a protože společnost PRASLAV, s. r. o. dluh včas neuhradila, dal stěžovatel jako zástupce zástavní věřitelky MEDIA TREND a. s. pokyn k prodeji všech předmětných akcií. Dne 5. 1. 1998 byla uzavřena smlouva o prodeji těchto akcií za dohodnutou cenu cca 3 milióny Kč Ing. Igoru Gajdošovi. Avšak jednatelé obchodní společnosti PRASLAV s. r. o. dali orgánům činným v trestním řízení podnět, na základě něhož byl převod akcií zablokován. Prodejem akcií hrozila obchodní společnosti PRASLAV s. r. o. škoda přesahující 22 miliónů Kč. V tomto jednání (popsaném pod bodem I. výroku) spatřoval krajský soud pokus trestného činu zneužívání informací obchodním styku (§8 odst. 1 k §128 odst. 2 a 4 tr. zák.).
Bodem III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným tím, že jako předseda Investičního fondu Záruka, a.s. odčerpáním finančních prostředků pro svou potřebu způsobil fondu škodu přesahující 1 milión Kč, a to tím, že nezaúčtoval úhradu dividend (III./1) a že (III./2) vyhotovil a zaúčtoval fiktivní výdajové pokladní doklady za služby, které nebyly provedeny a žádná z částek nebyla vyplacena. V tom soud spatřoval spáchání trestného činu zpronevěry (§248 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zák.)
Pod bodem IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným tím, že dne 1. 9. 1995 jako předseda představenstva Investičního fondu Záruka a.s. (IV./1) uzavřel smlouvu o budoucí kupní smlouvě administrativní budovy, na základě níž fond vyplatil obchodní společnosti MÉDIA s. r. o. zálohu přesahující 1 milión Kč, od smlouvy bylo odstoupeno a peníze měly být vráceny. Podle dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávky, kterou fond měl za společností PRASLAV s. r. o. (viz bod I. výroku), mělo být fondu zaplaceno akciemi nově vzniklé společnosti, kterou měla společnost MEDIA TREND a. s. založit (k jejímu založení však stěžovatel nepodnikl žádné relevantní kroky). Fondu tím vznikla škoda přesahující 1 milión Kč. Dále stěžovatel převedl na společnost MEDIA TREND a. s. vlastnické právo k investičnímu majetku investičního fondu Záruka, a. s., za cenu téměř 0,5 miliónu Kč, která měla být opět uhrazena "akciemi". Tím měl stěžovatel způsobit investičnímu fondu škodu přesahující 1,5 miliónu Kč. V tomto jednání krajský soud spatřoval trestný čin zneužívání informací v obchodním styku (§128 odst. 2 a 3 tr. zák.).
Konečně pod bodem V. výroku rozsudku krajského soudu byl stěžovatel (a další obviněný) shledán vinným tím, že do účetnictví obchodních společností PRASLAV s. r. o. a MEDIA TREND, a. s. nenechali vložit dodatek ke smlouvě o půjčce 3,5 miliónu Kč, stejně jako zástavní smlouvu a její dodatky (viz bod I. výroku), přičemž takto jednali proto, aby o těchto úkonech nemuseli informovat další členy statutárních orgánů, kteří by mohli převod zmařit, neboť na základě těchto úkonů měla společnost MEDIA TREND a. s. získat předmětných téměř 58 tisíc akcií společnosti ZKL Praha, a. s., jsoucích ve vlastnictví PRASLAV s. r. o. V tom krajský soud spatřoval zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence (§9 odst. 2 k §125 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb.).
Za tyto trestné činy (a za trestný čin popsaný ve výroku II.) byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6,5 roků a trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu sedmi let.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě něhož Vrchní soud v Olomouci rozsudkem (jde o první rozsudek ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004) zrušil celý výrok o trestu a bod II. výroku krajského soudu (stalo se tak bodem I. výroku prvního rozsudku vrchního soudu), který nově formuloval (viz bod II. výroku prvního rozsudku vrchního soudu), a stěžovateli uložil shodné tresty (viz výše). Ostatní části rozsudku krajského soudu zůstaly ve vztahu ke stěžovateli beze změny (bod III. cit. prvního rozsudku vrchního soudu). Tento rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 566/2006 (v podrobnostech srov. na www.nsoud.cz/rozhod.php) Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud shledal nedůvodnými dovolací námitky směřující proti skutkům popsaným v bodech I., IV. a V. výroku krajského soudu, avšak vyhověl dovolání v části, v níž napadal bod II. výše citovaného (prvního) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2007, č. j. 6 To 82/2006-2366 Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let, a sedmiletý trest zákazu činnosti (k jeho specifikaci viz výše), a to za skutky popsané pod body I., III., IV. a V. výroku výše citovaného rozsudku krajského soudu (tedy ty skutky, které nedoznaly změn ani v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ani v důsledku předchozího rozhodnutí vrchního soudu). Vrchní soud v Olomouci ohledně bodu II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně vrátil věc tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, nalezne-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal, že byl odsouzen za legitimní a legální soukromoprávní jednání. Pokud by tomu tak bylo, šlo by o porušení ústavní zásady ultima ratio (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 in Sb. n. u., sv. 37, str. 489), z níž plyne, že základní práva či svobody jsou porušeny tam, kde, ačkoli se jedná o spor plně řešitelný dle práva civilního, jsou nasazeny trestně právní nástroje jež ze své podstaty omezují základní práva a svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 12/95 in Sb. n. u., sv. 3, str. 355), O takový případ se však zjevně nejednalo.
V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že stěžovatel se sérií smluvních úkonů (v nichž vesměs vystupoval na obou stranách), pokusil pomocí zkrácení doby splatnosti a změnou podmínek umožňujících realizaci zástavního práva, převést kontrolní balík akcií ZKL Praha a. s. z vlastnictví obchodní společnosti PRASLAV s. r. o. do vlastnictví společnosti MEDIA TREND a. s., a poté do rukou Ing. G. K dokonání tohoto záměru nedošlo jen díky aktivitě dalších zástupců PRASLAV s. r. o., kteří jej překazili ihned poté, co se o něm dozvěděli - stěžovatel se přitom snažil tuto operaci před nimi zatajit. Společnosti PRASLAV s. r. o. tím mohla vzniknout škoda ve výši přesahující 22 miliónů Kč. Sám stěžovatel vypověděl, že cílem transakce (srov. rozsudek krajského soudu, str. 11 uprostřed a také str. 29 uprostřed a str. 36 nahoře) bylo získat finanční prostředky od společnosti PRASLAV, s. r. o., která dlužila (12,5 miliónu Kč) firmě MEDIA TREND a. s., v níž chtěl kumulovat kapitál, a která byla ovládána stěžovatelem a jeho rodinnými příslušníky (srov. rozsudek krajského soudu, str. 37 nahoře). Konečný nabyvatel akcií Ing. G. byl označen za spolužáka stěžovatele (srov. cit. rozsudek krajského soudu, str. 17 nahoře). Obecné soudy rovněž řádně odůvodnily závěr (srov. usnesení dovolacího soudu, str. 12 odst. 1), že k převodu zastavených akcií nedošlo jen díky činnosti třetích osob - jednání stěžovatele bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, a nemohlo tak jít o přípravu, ale šlo o pokus.
Navíc již v prvním rozhodnutí o odvolání vrchní soud konstatoval, že stěžovatel k dosažení svého cíle zvolil protiprávní způsob, neboť zneužil svého postavení (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, str. 11 odst. 1). Změněné platební podmínky fakticky znemožnily splnění dluhu (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, str. 10, odst. 4, str. 11 odst. 2, str. 13, odst. 3). Hrozící škoda byla vyčíslena znaleckým posudkem (srov. rozsudek krajského soudu, str. 14-15 a usnesení dovolacího soudu, str. 11 dole), který pracoval jak výnosovou, tak nákladovou metodou, zohlednil i cenu při prodeji v tísni, a přihlédl i k tomu, že šlo o převod kompletního kontrolního balíku akcií. Svědci v hlavním líčení vypověděli (cit. rozsudek krajského soudu, str. 15-18), že jako statutární zástupci společnosti PRASLAV s. r. o. o počínání stěžovatele nevěděli. Stěžovatelovo jednatelské oprávnění přitom bylo společenskou smlouvou ustavující společnost PRASLAV s. r. o. omezeno do výše 100.000 Kč (srov. str. 18 citovaného rozsudku krajského soudu), avšak stěžovatel uvedl (srov. rozsudek krajského soudu, str. 10, uprostřed), že zajištění pohledávky nepovažoval za obchodní případ, proto se prý na ně nevztahovalo toto omezení (o němž se prý dozvěděl později). Stěžovatel měl přitom zájem na tom, aby se ostatní osoby o jeho konání nedozvěděly (srov. např. usnesení dovolacího soudu, str. 14, odst. 2), což vyžadovalo, aby úkony, jimiž svůj záměr realizoval, nebyly zachyceny v účetnictví (srov. rozsudek krajského soudu, str. 35, nahoře).
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti označil zaplacení za miliónové hodnoty neexistujícími "akciemi" za důsledek finanční tísně způsobené nesplácením dluhu ze strany společnosti PRASLAV s. r. o., avšak i tato námitka již byla vypořádána, a to krajským soudem (srov. na str. 32, dole) s tím, že stěžovatel mj. vázal poskytnutí protihodnoty na budoucí nejistou událost.
A zjevně neopodstatněná je i námitka, podle níž soudy nevypořádaly, proč ve vztahu k trestnému činu zpronevěry věří jen jednomu svědkovi, resp., že kriminalizují administrativní pochybení. I tyto námitky vypořádal krajský soud ve svém rozsudku (srov. str. 27 nahoře). (Navíc z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - str. 7 uprostřed - vyplývá, že stěžovatel tento výrok nalézacího soudu ani nenapadl dovoláním, a dovolací soud se tímto výrokem nezabýval.)
Ústavní soud konstatuje, že soudy se vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a vyhodnotily všechny provedené důkazy. Ty umožňovaly učinit závěr o vině stěžovatele, kterýžto nevybočuje z mezí ústavně konformně vykládaných trestněprávních norem.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. května 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu