ECLI:CZ:US:2007:1.US.122.04.1
sp. zn. I. ÚS 122/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Bryksova 939/37, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 4 Tz 196/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností splňující všechny obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, byl dne 30. 6. 1988 rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze sp. zn. 2 T 139/88 uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení vojenské služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 10. 1988, sp. zn. Nt 500-77/88, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 a stěžovateli byl prominut zbytek trestu odnětí svobody v délce 8 měsíců a 28 dnů. Dne 13. 3. 2002 byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. Nt 101/2002 povolena obnova řízení a původní odsuzující rozsudek byl v celém rozsahu zrušen, stejně jako všechna rozhodnutí obsahově navazující. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 1 T 7/2002, byl stěžovatel zproštěn obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Praze ze dne 31. 5. 1988. Dne 3. 1. 2003 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením sp. zn. Nt 101/2002 vyslovil, že stěžovatel je účasten rehabilitace a odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění. Proti tomuto rozhodnutí však podal ministr spravedlnosti dne 10. 11. 2003 v neprospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, o které rozhodl Nejvyšší soud ČR nyní napadeným rozsudkem tak, že vyslovil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt 101/2002, byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel proti tomuto rozsudku v ústavní stížnosti namítal několik skutečností. Předně se domnívá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, neboť předseda senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. František Hrabec současně rozhodoval i jako předseda senátu Vojenského obvodového soudu v Plzni, který rozhodoval v roce 1988 o účasti stěžovatele na amnestii prezidenta republiky. Stěžovatel se proto domnívá, že se jedná o situaci upravenou v ust. §30 odst. 3 tr. řádu, podle kterého je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně. Stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem ČR sice nevznesl námitku podjatosti, to však podle něj nic nemění na tom, že měl být příslušný soudce z rozhodování vyloučen.
Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že by v jeho případě došlo k porušení zákona v jeho prospěch a namítl, že Nejvyšší soud ČR dospěl k tomuto závěru nesprávnou interpretací příslušných ustanovení zákona č. 119/1990 Sb.
Stěžovatel má za to, že vyslovení jeho účasti na rehabilitaci je v plném souladu s ust. §1 a §33 odst. 2 tohoto zákona. Podle stěžovatele se v napadeném usnesení uvádí, že "ustanovení §33 odst. 2 zákona bylo možno v rehabilitačním řízení užít pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném časovém období..., ale byla např. bezdůvodně držena ve vazbě, byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek atd.". Podle Nejvyššího soudu ČR se však nepochybně muselo jednat o právní stav před nabytím účinnosti zákona o soudní rehabilitaci. V případě stěžovatele však bylo nejen zahájeno trestní stíhání, ale posléze byl pravomocně odsouzen, proto použití ustanovení §33 odst. 2 bylo vyloučeno. Stěžovatel se domnívá, že vyslovení rehabilitace se i v jeho případě vztahovalo k právnímu stavu před účinností zákona č. 119/1990 Sb., neboť šlo o právní stav vzetí do vazby s následným odsouzením. Tento právní stav byl později změněn rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 3. 2002 a 26. 3. 2002. Jinak řečeno, po zrušení odsuzujícího rozsudku a vydání rozsudku zprošťujícího nastala podle stěžovatele přesně ta situace, o níž hovoří Nejvyšší soud ČR jako o typickém příkladu, kdy se má ust. §33 odst. 2 použít, tedy kdy byla osoba bezdůvodně držena ve vazbě a byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda. Naopak k chybnému postupu obvodního soudu by podle stěžovatele došlo, pokud by soud vyslovil účast na rehabilitaci, aniž by k odsouzení došlo ve vymezeném období, nebo nebyly splněny podmínky ust. §1 zák. č. 119/1990 Sb. Podle stěžovatele však v jeho případě všechny podmínky splněny byly.
Podle stěžovatele je rovněž nesprávný závěr Nejvyššího soudu ČR, podle něhož jediným postupem, který se váže na použití §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, je postup podle oddílu třetího a čtvrtého zákona (tzv. rehabilitace na základě přezkumného řízení), neboť podle Nejvyššího soudu ČR pouze tak je možné dospět ke spolehlivému zjištění, zda se na dotyčnou osobu rehabilitační zákon vztahuje či nikoliv. Jak stěžovatel zdůraznil, Nejvyšší soud ČR spatřoval i v tom nezákonnost postupu obvodního soudu, neboť žádné takové řízení se v případě stěžovatele nekonalo. Stěžovatel má však za to, že ust. §33 odst. 2 zákona je třeba použít právě tam, kde nedošlo k rehabilitaci podle §2 a §4 zákona č. 119/1990 Sb., avšak existují k ní důvody podle §1 tohoto zákona.
Konečně, stěžovatel nesouhlasí ani s argumentací Nejvyššího soudu ČR, podle které okolnost, že došlo k přijetí zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům boje za osvobození, přičemž tento zákon k poskytnutí takové jednorázové částky vyžaduje, aby odsouzení dotyčné osoby bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nemůže být důvodem pro trestní soud, aby ohledně jmenovaného rozhodl tak, jak to učinil obvodní soud. Podle Nejvyššího soudu ČR to ale může být důvodem, aby se obviněný domáhal u České správy sociálního zabezpečení ohledně své osoby analogického postupu, jako je tomu u osob, u nichž byl zákon o soudní rehabilitaci aplikován. Stěžovatel se především domnívá, že zákonným důvodem pro vyslovení účasti na rehabilitaci nebyla existence zákona č. 261/2001 Sb., ale to, že v případě stěžovatele byly splněny podmínky uvedené v §1 zákona č. 119/1990 Sb., tj. neexistovalo již pravomocné odsuzující rozhodnutí a k odnětí svobody došlo v období mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990. Stěžovatel však připustil, že kdyby neexistoval zákon č. 261/2001 Sb., spokojil by se stěžovatel se zprošťujícím rozsudkem ze dne 26. 3. 2002. Pokud ovšem zákonodárce v zákoně č. 261/2001 Sb. stanovil uvedenou podmínku, podal stěžovatel trestnímu soudu i návrh na vyslovení účasti na rehabilitaci. Doporučení Nejvyššího soudu ČR, aby se stěžovatel domáhal u České správy sociálního zabezpečení analogického postupu na základě rozsudku ze dne 26. 3. 2002, vychází z neznalosti toho, jak dopadly osoby, které tak postupovaly. Česká správa sociálního zabezpečení jim žádosti zamítala právě proto, že jim chybělo rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel toto tvrzení doložil rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení a Vrchního soudu v Praze ve věci jiného tzv. "odpírače vojenské služby", jehož trestní rozsudky byly rovněž jako v případě stěžovatele zrušeny cestou obnovy řízení.
Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle kterého nelze záměrům rehabilitace bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Nejvyšší soud ČR se v napadeném rozhodnutí podle stěžovatele tímto právním názorem Ústavního soudu neřídil a na základě pozitivněprávního dogmatismu při výkladu právních norem vyslovil porušení zákona ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem porušil Nejvyšší soud ČR stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a s ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastník a vedlejší účastník řízení.
Předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR především odkázal na napadený rozsudek a uvedl, že nemá, co by nad jeho rámec dodal. Správnost přijatého řešení této právní otázky byla podle něj potvrzena i Ústavním soudem, a to v jeho usneseních sp.zn. III. ÚS 434/03 a II. ÚS 528/03. V posledně uvedené věci sp. zn. II. ÚS 528/03 bylo Ústavním soudem reagováno i na obdobnou námitku, jakou nyní vznesl stěžovatel, stran vyloučení soudce. Ani tato námitka tehdy nebyla Ústavním soudem akceptována.
Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření rekapitulovalo průběh všech předcházejících řízení a uzavřelo, že stěžovatel nebyl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., přestože trestný čin podle §269 odst. 1 tr. zákona (nenastoupení vojenské služby) byl mezi trestnými činy vyjmenovanými v ust. §4 zákona č. 119/1990 Sb. Ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci se pak vztahuje na případy, kdy dotyčná osoba nebyla za trestné činy uvedené v §2 a §4 zákona odsouzena, ale byla nedůvodně držena ve vazbě, byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda atd. Ani o takový případ se ve věci stěžovatele podle ministerstva nejednalo, neboť byl ve své trestní věci pravomocně odsouzen. Pokud proto Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 byl porušen zákon, považuje jej ministerstvo za souladný se zákonem a vzhledem k tomu navrhlo ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spisy obecných soudů, a to spis Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 196/2003 a spisy Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. Nt 101/2002 a 1 T 7/2002.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se právně obdobnými situacemi jiných stěžovatelů, zastoupených stejným právním zástupcem jako je tomu v nyní projednávaném případě, zabýval v minulosti v usneseních sp. zn. III. ÚS 434/03 a sp. zn. II. ÚS 528/03. V těchto rozhodnutích druhý a třetí senát Ústavního soudu posoudily obdobné či dokonce totožné námitky stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné a postup a právní závěry obsažené v tehdy napadených rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR označily za "přiléhavé" a jejich zdůvodnění za "vyčerpávající".
První senát Ústavního soudu nehodlá v nyní posuzovaném případě se závěry obsaženými v těchto výše citovaných usneseních nikterak polemizovat, byť závěry obsažené v usneseních jiných senátů Ústavního soudu nejsou pro ostatní senáty závaznými a bylo by možno se od nich případně i odchýlit. Pokud první senát nyní dospěl zdánlivě ke stejnému závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, vedly jej k tomu naprosto jiné, níže rozvedené, úvahy.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo přijato v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané tehdejším ministrem spravedlnosti v neprospěch stěžovatele. Stížnost ministra spravedlnosti byla podána dne 21. 11. 2003, tedy poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (vyhl. pod č. 424/2001 Sb.), zrušil ustanovení §272 a §276 věty čtvrté trestního řádu v tehdy platném znění. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je reliktem sovětských stalinských právních institutů přebíraných do československého práva v době totalitního státu, a je tedy procesním institutem, který je v naprostém rozporu s hodnotami materiálního právního státu, konkrétně s principem rovnosti zbraní. Podle Ústavního soudu se v rozporu s těmito principy ocitala zejména kasační pravomoc Nejvyššího soudu ČR, tj. pravomoc na základě tohoto mimořádného opravného prostředku rušit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného pravomocná rozhodnutí vydaná v trestním řízení. Ústavní soud byl toho názoru, že tzv. neprospěchová stížnost pro porušení zákona může mít za dané situace pouze funkci sjednocování judikatury pro futuro cestou akademického výroku. Jinak řečeno, po zrušení příslušných ustanovení trestního řádu byla odstraněna pravomoc Nejvyššího soudu ČR v tomto řízení rušit rozhodnutí napadená stížností pro porušení zákona, tj. jakkoliv zvrátit právní účinky vyplývající z napadeného rozhodnutí.
V této souvislosti není od věci odkázat i na názor trestněprávní nauky (jejímiž představiteli je i řada soudců Nejvyššího soudu ČR), který se uplatnil po přijetí tohoto nálezu, resp. po přijetí novely trestního řádu č. 265/2001 Sb., a podle kterého byla tzv. neprospěchová stížnost pro porušení zákona dokonce nepřípustná (srov. Šámal, P. - Král, V. - Baxa, J. - Púry, F.: Trestní řád. Komentář. 4. doplněné a přepracované vydání 2002, II. díl, str. 1718 - 1720, 1731.).
Pokud byla již praxe Nejvyššího soudu ČR v době přijetí nyní napadeného rozsudku taková, že stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěch obviněného neodmítal a - ostatně v souladu s názorem Ústavního soudu obsaženým v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 - přijímal pouze tzv. akademické výroky, je třeba tuto skutečnost promítnout do vymezení účinků takových rozhodnutí. Jak již naznačeno shora, akademický výrok, jímž Nejvyšší soud ČR deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, není způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka původního trestního řízení) žádné právní následky. Jinak řečeno, toto rozhodnutí se nijak nedotklo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt 101/2002, a to ani v rovině formální (usnesení obvodního soudu nebylo formálně zrušeno a nadále je třeba jej považovat za platné a pravomocné), tak v rovině materiální (nadále působí právní následky vyvolané tímto usnesením, rušícím původní zásahy do základních práv stěžovatele). Pokud jedinou, ještě snad ústavně konformní, funkcí neprospěchové stížnosti pro porušení zákona, mohlo být toliko sjednocování soudní judikatury pro futuro, je třeba tento závěr promítnout i do možných důsledků, které je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s to vyvolávat. Napadené rozhodnutí působilo toliko prospektivně a mohlo představovat do budoucna pouze vodítko pro výklad jednoduchého práva obecnými soudy, v žádném případě však nebylo způsobilé dotknout se subjektivních práv stěžovatele, které od zásahu veřejné moci oprostilo předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3.
Pro tento výklad svědčí i srovnání s rakouskou úpravou stížnosti pro zachování zákona, jejíž jedinou funkcí je rovněž pouze působení na sjednocování judikatury bez toho, že by výrok rozhodnutí mohl ovlivnit postavení účastníka řízení ("Tento výrok má pravidelně pouze deklaratorní význam a postrádá proto jakýkoliv vliv na obžalované, zvláště pokud by se v důsledku osvědčení nezákonnosti aktu mělo zhoršit právní postavení obviněných.", blíže viz Seiler, S.: Strafprozeßrecht, WUV Universitätsverlag, Wien 1998, str. 262).
Jinak řečeno, protože napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR nebyl vůbec způsobilý zasáhnout do subjektivních práv stěžovatele, nemohl ani vyvolat tvrzené zásahy do jeho základních práv. Na předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 je tedy třeba hledět jako na rozhodnutí pravomocné a existující, které vyvolalo stále trvající a neodstranitelné účinky ve sféře subjektivních práv stěžovatele. Explicitně vyjádřeno, nadále platí výrok tohoto usnesení, tedy že stěžovatel je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění účasten na rehabilitaci a odškodnění.
S ohledem na to je ovšem třeba hledět na námitky stěžovatele stran porušení jeho základních práv jako na námitky irelevantní, neboť - jak již uvedeno - napadené rozhodnutí se týkalo toliko sjednocení výkladu objektivního práva pro futuro a nebylo způsobilé vyvolat jakékoliv zásahy do základních práv stěžovatele.
Ačkoliv, jak vyplývá shora, si Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, nezasílal jej již k reakci stěžovateli. To z důvodu, že obsahy vyjádření se dotýkaly jednotlivých námitek stěžovatele, jak je formuloval v ústavní stížnosti. Pokud však Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto námitky jsou s ohledem na povahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR irelevantní, lze za irelevantní považovat rovněž i případné reakce účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Jinými slovy, bylo by nadbytečným zasílat stěžovateli vyjádření k replice, pokud se v nich obsažené skutečnosti nestaly a ani nemohly stát podkladem pro rozhodování Ústavního soudu.
S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem tvrzených základních práv, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
František Duchoň
předseda senátu