ECLI:CZ:US:2007:1.US.1404.07.1
sp. zn. I. ÚS 1404/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Kryštofem, advokátem se sídlem Fr. Vlacha 764, Dubňany, proti postupu Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 ZN 110/2006, Krajského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. KZN 2241/2007, a Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 VZN 161/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil nálezem výrok, že "orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby ve smyslu ust. §2 odst. 5) a na to navazujících ust., zejména ust. §158 odst. 1, 2, 3) Tr. řádu ve shora citované věci konaly." Stěžovatel za účastníky řízení označuje Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře, Krajské státní zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze a citovaným návrhovým žádáním reaguje na jejich přípisy adresované jemu, resp. jeho právnímu zástupci (přípis Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9.3.2007, sp. zn. KZN 2241/2007; přípis Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20.3.2007, sp. zn. 1 VZN 161/2001; přípis Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 28.3.2002, sp. zn. 1 ZN 110/2006). Tvrdí, že postupem těchto orgánů byla porušena jeho práva jako poškozeného podle č. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud zjistil z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, že dne 11.2.2007 učinil stěžovatel podání, označené jako "stížnost na postup policejního orgánu a státních zastupitelství", ve kterém vyjadřoval nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení při prověřování jeho trestního oznámení na Ing. O. Š., a to trestního oznámení jednak ze dne 12.9.2000, jednak ze dne 4.12.2006 (dále též jako "předmětné podání").
Pokud jde o část předmětného podání týkající se trestního oznámení ze dne 12.9.2000, to bylo podle ust. §159 trestního řádu odloženo usnesením policejního orgánu pod ČTS: KVSC-2207/2000-Bk; stížnost stěžovatele byla jako nedůvodná Krajským státním zastupitelstvím pod sp. zn. KZN 65/2001 zamítnuta. Stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu nad postupem a rozhodováním Krajského státního zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze dne 18.6.2001 stěžovatele vyrozumělo, že podnět nebyl shledán důvodným. Proto Krajské státní zastupitelství v Praze předmětné podání stěžovatele v části, které se týkalo trestního oznámení ze dne 12.9.2000, postoupilo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které bylo ve věci naposledy činné (srov. přípis Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9.3.2007, sp. zn. KZN 2241/2007). Postoupené podání stěžovatele bylo podle svého obsahu posouzeno Vrchním státním zastupitelstvím v Praze jako opakovaný podnět k výkonu dohledu nad činností Krajského státního zastupitelství v Praze. Vrchní státní zastupitelství potom po prostudování podnětu v postoupené části na podkladě spisu zjistil, že jde toliko o další obsahově shodný podnět, v němž nejsou uváděny nové skutečnosti, dosud podatelem neuplatněné (srov. přípis Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20.3.2007, sp. zn. 1 VZN 161/2001).
Co se týče části předmětného podání týkající se trestního oznámení ze dne 4.12.2006, ta byla Krajským státním zastupitelstvím v Praze podle obsahu posouzena jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle ust. §157a odst. 1 trestního řádu a byla proto postoupena Okresnímu státnímu zastupitelství v Kutné Hoře k vyřízení (srov. přípis Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9.3.2007, sp. zn. KZN 2241/2007). Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře potom informovalo právního zástupce stěžovatele přípisem ze dne 28.3.2007, sp. zn. 1 ZN 110/2006, že po porovnání obsahu trestního oznámení ze dne 4.12.2006, jakož i obsahu stěžovatelova předmětného podání s obsahem spisu dospělo k závěru, že se jedná toliko o opakovaný podnět, který neobsahuje žádné nové skutečnosti než ty, které byly již prověřovány policejním orgánem; usnesením policejního orgánu ze dne 29.12.2000 bylo přitom rozhodnuto dle ust. §159a odst. 1 trestního řádu o odložení věci. Krajské státní zastupitelství v Praze pak stěžovatelem podanou stížnost zamítlo jako nedůvodnou. Na závěr okresní státní zastupitelství shrnulo, že policejní orgán nepochybil, jestliže trestní oznámení stěžovatele ze dne 4.12.2006 neprověřoval postupem podle ust. §158 odst. 3 trestního řádu a násl., neboť z dosud shromážděných důkazů je zřejmé, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, nejedná se ani o přestupek a skutečnosti tvrzené stěžovatelem byly již jednou v rámci trestního řízení prověřovány a ve věci bylo pravomocně rozhodnuto.
II.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pohledu formálních (procesních) náležitostí, jejichž splnění je nezbytnou podmínkou umožňující její věcné projednání. Shledal, že tato vykazuje takové vady, jež mají za následek její odmítnutí. Není totiž možné přehlížet, že Ústavní soud, jako orgán veřejné moci a soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), je povinen při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny). Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval v těchto intencích i nyní projednávaný případ.
V dané věci, s ohledem na návrhové žádání stěžovatele, je z hlediska kompetenčního určující ustanovení §82 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Domáhá-li se však stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal orgánu veřejné moci konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak je v ústavní stížnosti navrhováno, je třeba dovodit, že se jedná o návrh, který Ústavní soud při své rozhodovací činnosti kladně reflektovat nemůže. K vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno, není totiž oprávněn (Ústavní soud může výrokem svého rozhodnutí uložit, kromě zákazu v pokračování porušování práva a svobody, toliko již zmíněnou povinnost obnovit stav před porušením ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, pokud k němu došlo, a to za předpokladu, že jím není napadáno rozhodnutí) [srov. např. IV. ÚS 319/03]. O provedení úkonů vedoucích k zahájení trestního stíhání rozhodují toliko příslušné orgány činné v trestním řízení; Ústavní soud sám jejich konání přikázat nemůže. Pokud by návrhu stěžovatele vyhověl, překročil by své pravomoci a výrazně by zasáhl do ústavně garantovaného principu dělby moci.
Tento závěr ostatně odpovídá ustálené a obecně známé judikatuře Ústavního soudu, na kterou stačí odkázat.
Proto byla ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
K tomu Ústavní soud ještě dodává následující.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že i když (dle jeho přesvědčení) existuje důvodné podezření vůči Ing. Š.i ze spáchání trestného činu podvodu dle ust. §250 trestního zákona, orgány činné v trestním řízení přesto porušují svou povinnost stanovenou jim v ust. §158 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu, tedy povinnost činit úkony vedoucí k zahájení trestního stíhání, a tak porušují i právo poškozeného dle čl. 36 Listiny. K tomu je namístě uvést, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti základních práv a svobod, jež jsou podle článku 3 Ústavy součástí ústavního pořádku a jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu (srov. II. ÚS 133/03). Ani Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní principy státu a práva (srov. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 11 a násl.). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání jsou věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele jako oznamovatele trestné činnosti na takový druh "satisfakce" (srov. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 291). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (srov. II. ÚS 103/01), a tedy ani na to, aby byly konány úkony, které k zahájení trestního stíhání vedou (srov. II. ÚS 510/06). To platí i v dané věci, kdy - jak plyne z výše uvedeného - stěžovatel již dříve podal na Ing. Š. trestní oznámení, která však byla opakovaně orgány činnými v trestným řízení odložena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2007
Vojen Güttler
soudce zpravodaj