ECLI:CZ:US:2007:1.US.142.05.1
sp. zn. I. ÚS 142/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Opava, ul. 28. října 5, PSČ: 747 05, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, čj. 39 Co 222 - 227/2004, 39 Co 3 51 - 353/2004, 39 Co 386/2004 - 1003, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 4. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 831, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 801, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 797, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 3. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 793, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 3. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 790, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 3. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 662, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále ",městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále "obvodní soud"), vydaných v řízeních týkajících se nezletilých dětí stěžovatele.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, právo na zákonnost, zakotvené v čl. 2 odst. 2, 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu základních práv mocí soudní dle čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 32 odst. 2, 4 Listiny, práva zaručená v čl. 7 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte, práva dle čl. 5 dodatkového protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vyjádření Městského soudu v Praze, které si Ústavní soud vyžádal, nepřineslo nic nového, senát Ústavního soudu z něj nevycházel, proto jej ani neposílal stěžovateli k eventální replice.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že usnesením obvodního soudu ze dne 3. 3. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 662, bylo vydáno předběžné opatření, jímž bylo stěžovateli stanoveno právo stýkat se s nezletilými syny každé sudé pondělí v kalendářním roce od 16 do 17 hodin v dětském centru, za přítomnosti psycholožky, a každou sudou sobotu od 10 do 17 hodin.
Usnesením obvodního soudu ze dne 30. 3. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 790, byla stěžovateli uložena pořádkovou pokuta ve výši 500,-- Kč.
Rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 3. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 793, bylo zastaveno řízení ve věci stanovení dohledu nad nezletilými dětmi stěžovatele a byly zamítnuty jeho návrhy na nepřiznání výživného a na snížení výživného po dobu trvání vazby.
Usnesením obvodního soudu ze dne 19. 4. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 797, byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření o úpravě styku s jeho nezletilými dětmi o letních prázdninách.
Usnesením obvodního soudu ze dne 19. 4. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 801, byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž by mu byl umožněn přístup k jeho nezletilému synovi za účelem nápravy chrupu.
Usnesením obvodního soudu ze dne 22. 4. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 831, byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž se domáhal toho, aby nezletilí byli okamžitě umístěni do péče reintegračního centra.
Rozsudkem městského soudu ze dne 24. 11. 2004, čj. 39 Co 222 - 227/2004, 39 Co 351 - 353/2004, 39 Co 386/2004 - 1003, byla odvolání stěžovatele proti uvedeným usnesením odmítnuta, usnesení a rozsudek byly potvrzeny, usnesení ze dne 3. 3. 2004 bylo změněno tak, že styk stěžovatele s jeho nezletilými syny se o každé sudé sobotě neupravuje.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Pokud stěžovatel požaduje zrušení rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na snížení výživného po dobu vazby, s poukazem na rozhodnutí soudu v jeho trestní věci je taková argumentace nepřípadná. Kritéria posouzení schopnosti rodiče platit výživné z hlediska rodinně právního jsou logicky jiná než ta, která uvažuje trestní soud při hodnocení, zda byl spáchán trestný čin. Z dikce §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, je celkem zřetelné, k čemu soud při stanovení výživného, a tedy i jeho eventuálním snížení, přihlíží. Jsou to "majetkové poměry", tedy ne jen aktuální, přechodně snížený měsíční příjem povinné osoby (viz také rozsudek městského soudu, str. 14). Odůvodnění obvodního soudu obsažené v napadeném rozsudku ze dne 30. 3. 2004, ve kterém nebyly shledány důvody pro nepřiznání výživného, považuje Ústavní soud z hlediska toho, co je povinen zkoumat jako soudní orgán ochrany ústavnosti (a nikoli jako obecný soud), za dostačující a ústavně konformní. Stejným způsobem hodnotí Ústavní soud i argumentaci obvodního soudu, v níž neshledal důvody pro snížení výživného po dobu trvání vazby v délce jednoho měsíce.
Stěžovatel požadoval zrušení rozhodnutí, kterými byly zamítnuty jeho návrhy na vydání předběžných opatření na úpravu styku s jeho nezletilými dětmi. V této části Ústavní soud odkazuje na rozsudek ESLP ve věci stěžovatele proti České republice ze dne 18. 7. 2006. ESLP zde sice konstatoval, že neschopnost vnitrostátních orgánů přijmout příslušná opatření přispěla ke změně okolností, které byly důvodem, proč byl stěžovatel práva na styk se svými nezletilými syny později zbaven, ale také uvedl, že nevhodné až agresivní chování stěžovatele bylo v roce 2005 hlavním důvodem, proč jej soudy zbavily práva na styk s jeho dětmi. Pokud obecné soudy přihlédly na jedné straně k základním právům nezletilých dětí a na straně druhé k základním právům stěžovatele a odmítly, navíc pouze prozatímním rozhodnutím, umožnit stěžovateli (vzhledem k jeho násilnému chování vůči oběma nezletilým synům) širší styk, nelze tato rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Obecné soudy zde totiž mj. musely proporciálně vážit v podstatě v horizontálním konfliktu stojící základní práva uvedených osob, dětí na straně jedné a stěžovatele na straně druhé. Pokud by soudy předběžnými rozhodnutími upravily styk stěžovatele s jeho dětmi jinak, reálně by hrozilo, vzhledem k nikoli výjimečnému násilnému chování stěžovatele, ohrožení dětí.
Stěžovatel ve všech svých věcech opakovaně argumentuje teorií syndromu zavrženého rodiče. Již ve svém usnesení ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 315/03, Ústavní soud konstatoval, že z postoje matky dětí nelze dovodit vůli respektovat rozhodnutí soudu, která nejsou v souladu s jejími představami. Prizmatem této teorie však nelze v žádném případě omluvit krajně nevhodné chování stěžovatele vůči jeho nezletilým dětem. Ostatně v již citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 315/03 Ústavní soud uvedl, že měl možnost poznat styl podání stěžovatele, ve kterých se nanejvýš neuctivě vyjadřuje k těm osobám, o nichž vyjde najevo (nebo o nichž se pouze domnívá), že se neztotožňují s jeho pohledem na spor. Chování otce před soudem a k soudu samotnému rovněž formuje pohled soudu na jeho osobu. Žádný soud, pokud má správně a spravedlivě rozhodovat o ochraně zájmů nezletilých dětí, nemůže abstrahovat od takto získaných bezprostředních poznatků o osobnosti účastníka.
Rovněž nepřípadná je také stěžovatelova námitka, týkající se jeho návrhů na umístění nezletilých do péče reintegračního centra, kdy tvrdí, že rozhodnutí soudů o neprokázání naléhavosti zatímní úpravy poměrů je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Obecné soudy racionálně a přehledně odůvodnily, z jakého důvodu nebylo možné uvedené předběžné opatření vydat. Závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 255, tak na tento případ rozhodně vztáhnout nelze.
K argumentům stěžovatele, týkajícím se podjatosti soudkyně obvodního soudu (Mgr. L. Kloudové), doplněným v podání ze dne 30. 1. 2006, ve kterém stěžovatel odkázal na vyloučení této soudkyně usnesením městského soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 1 Nc 1047/2005, a tvrdil, že její rozhodnutí lze vzhledem k tomu považovat za neplatná, Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 17. 5. 2006, vydané v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 15/06. V tomto usnesení konstatoval, že ústavní stížnost, obsahující argument podjatosti soudce, aniž předcházelo řízení o žalobě pro zmatečnost, je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu