ECLI:CZ:US:2007:1.US.17.07
sp. zn. I. ÚS 17/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Kněžská 11, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. KZV 65/2005, a usnesení policejního komisaře Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, odboru obecné kriminality SKPV v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2006, ČTS: PJC - 251/TČ-OK-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností P. P. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení uvedeného usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "státní zastupkyně") a usnesení policejního komisaře Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, odboru obecné kriminality SKPV v Českých Budějovicích (dále jen "policejní orgán") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2, 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením státní zástupkyně zamítla, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatelky do usnesení policejního orgánu. Tímto usnesením bylo, podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro další dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ a trestného činu šíření toxikomanie podle ustanovení §188a odst. 1 TrZ. Stíhaného skutku se měla dopustit tím, že nejméně ve třech případech prodala M. Z. pervitin v celkovém množství nejméně 5g za částku nejméně 5 000,-- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na průběh trestního řízení s tím, že k rozšíření trestního stíhání došlo na základě výpovědi svědka M. Z., kterého policejní orgán vyslechl bez účasti její obhájkyně. V další části zrekapitulovala obsah výpovědi tohoto svědka a poukázala na odůvodnění usnesení státní zástupkyně, která se výslechem uvedeného svědka a zákonnosti rozšíření trestního stíhání zabývala.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ustálené a dostatečně stabilizované judikatury, s odkazem na zásadu subsidiarity a minimalizace zásahů, vyplývá zdrženlivost Ústavního soudu při zásazích do samotného počátku trestního stíhání. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 364/03, II.ÚS 741/02, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další), za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí, neboť v procesu, který probíhá, lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem především samotnými obecnými soudy. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod až po jeho pravomocném skončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků, které trestní řád k ochraně práv stěžovateli (obviněnému) poskytuje.
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud může korigovat pouze nejextrémnější excesy. Jeho zásah je možný pouze za situace, kdy postup orgánů činných v trestním řízení a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již napravit. Tak tomu však v daném případě není.
Jestliže v minulosti Ústavní soud ojediněle vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury, učinil tak v situaci, kdy na řádně odůvodněnou stížnost stěžovatele do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené, a nikoli na zcela bezvýznamné námitky, reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, aniž by bylo možno zjistit rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, str. 471 a násl.; usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněné pod č. 4 tamtéž, svazek 32, str. 467 a násl.). Nicméně ani tehdy Ústavní soud věcně nepřezkoumával vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
V projednávané věci nelze napadená rozhodnutí podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu by Ústavní soud shledal důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení. Státní zástupkyně postupovala v souladu s procesními předpisy. V rozsahu nezbytném, dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení akceptovatelným způsobem reagovala na námitky stěžovatelky a dospěla k odůvodněnému závěru, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1, 5 TrŘ) a že je důvodné konstatovat existenci kvalifikovaného podezření skutkově a právně popsaného v rozhodnutí policejního orgánu. V odůvodnění usnesení zdůraznila, že je nutno rozlišit situaci, kdy dochází k zahájení trestního stíhání na základě důvodného podezření ze spáchání trestného činu od situace, kdy je případná vina obviněného hodnocena soudem a dochází ke konečnému rozhodnutí. Jestliže některý z úkonů nebyl proveden v souladu s trestním řádem, pak samozřejmě v závěrečném hodnocení k takovému důkazu nelze přihlédnout. V dané věci však vyšetřování nebylo dosud skončeno a nic nebrání tomu, aby případně tvrzené pochybení bylo napraveno. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce, které nevykazuje znaky libovůle, odpovídá zákonným požadavkům (§134 odst. 2 TrŘ) a nezakládá důvody pro kasaci ze strany Ústavního soudu v intencích výše vyjmenované judikatury.
Na závěr je vhodné dodat, že napadenými rozhodnutími není nikterak předjímán výsledek řízení v meritu věci. Své námitky, jimiž stěžovatelka argumentuje v ústavní stížnosti, bude moci uplatnit v řízení před soudem, který bude rozhodovat i o použitelnosti důkazů prováděných v přípravném řízení.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu