ECLI:CZ:US:2007:1.US.227.06.1
sp. zn. I. ÚS 227/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. M. L., proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19.1.2005, sp. zn. 6 T 118/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15.6.2005, sp. zn. 2 To 234/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, z přiložených dokumentů a z vyžádaného spisu, stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným v bodech ad 1), ad 3-5) a ad 8-13) výroku citovaného rozsudku trestným činem krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona (bod 11, 13), a dále trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona; příslušný skutkový děj v podobě celkem třinácti skutků je rovněž ve výrokové části citovaného rozsudku podrobně popsán. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V rámci citovaného rozsudku také soud prvního stupně rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podali stěžovatel, stejně jako spoluobvinění P. V. a R. H, odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci shora citovaným usnesením tak, že je jako nedůvodná podle §256 trestního řádu zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali stěžovatel i spoluobviněný P. V. dovolání, která však byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2005, sp. zn. 3 Tdo 1461/2005, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuta jako dovolání, která byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b trestním řádu. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno není.
II.
1) Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení platí obecně, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
2) V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že okresní i krajský soud (zejména z povahy věci okresní soud coby soud první instance) ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (např. výpovědi velkého počtu svědků; výpovědi poškozených; výpověď stěžovatele z přípravného řízení; zajištěný internetový seznam provozoven společnosti Tipsport, a.s., s označením napadených i vytipovaných provozoven společnost Tipsport, a.s., kdy již napadené provozovny jsou zvýrazněny od ostatních teprve vytipovaných; zajištěné dva autoatlasy s označením obcí, přičemž obojí bylo nalezeno v autě stěžovatele při jeho zadržení; chemické a mechanoskopické stopy; zaznamenané telefonické hovory z dotčených míst získané výpisem z telekomunikačního provozu mobilního telefonu stěžovatele; zajištěné stravovací poukázky, které byly u více z napadených objektů odcizeny; nalezené zařízení, sloužící k aplikaci tzv. stavební pěny v zajištěném vozidle stěžovatele, přičemž v jednom případě byla právě stavební pěna použita k vyizolování alarmu napadeného objektu), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovatelovou obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci nebylo zjištěno. Obecným soudům nelze vytýkat ani nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly.
3) Soudům prvního a druhého stupně nelze nic podstatného vytknout ani pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí). Pokud ze zjištěného skutkového stavu vyvodily závěr o spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, a dále trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, nelze v tom shledávat jakýkoliv prvek libovůle či extrémního nesouladu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
4) Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že podle protokolu o ohledání místa činu ze dne 10.2.2004 bylo ohledáno při prohlídce zcela jiné vozidlo, než vozidlo jím provozované; tuto námitku dále konkretizuje, přikládá "fotodokumentaci" z archivu České pojišťovny v Ostravě a dochází k závěru, že rozhodující důkazy, zejména automapa a internetový seznam poboček Tipsportu a pákové kleště byly zajištěny v cizím vozidle. Dále uvádí, že při ohledání vozidla nebylo dodrženo ust. §113 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se k ohledání zpravidla přibere znalec. Namítá také, že pachová stopa spoluobžalovaného P. V., použitá jako usvědčující důkaz ke skutku pod bodem 10 výroku o vině, byla V. odebrána v rozporu s trestním řádem (byla proveden dvakrát, důvod opakování nebyl sdělen, nebyl vyrozuměn o odběru obhájce V.) a návrh obhájce V. provést výslech policistů, kteří zajišťovali odběr těchto vzorků, soud prvního stupně zamítl. Stěžovatel rovněž uvedl, že vyhodnocení toho, co prokazuje telekomunikační výpis, vyžaduje odborné znalosti, a proto si soud měl k posouzení této otázky vyžádat vyjádření znalce nebo znalecký posudek, což neučinil. Dodal, že výpis určuje polohu BTS (stanice pokrývající určité pásmo), nikoliv však polohu mobilního telefonu, neboť okruh pokrytí BTS je podstatně širší, než je poloha mobilního telefonu, resp. SIM karty. K záznamu hovoru může dojít nejen rozhovorem komunikujících osob, nýbrž i záznamových hovorem jedné osoby při volání na záznamník nebo přesměrováním hovoru jiným účastníkem.
Ve vztahu k těmto námitkám však Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že je stěžovatel v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesl, ačkoli tak učinit mohl. Je tedy zjevné, že tyto námitky jsou konstruovány a (v řízení o ústavní stížnosti) uplatněny až ex post; takový postup však není přípustný.
Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také - ne-li především - v tom, aby případné vady v procesním postupu před orgánem nižšího stupně mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, které mohly být uplatněny v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti; jde tedy o nova, jimiž se obecný soud ani zabývat nemohl. Z uvedených důvodů se jimi nemůže - právně relevantně - zabývat ani Ústavní soud. K tomu Ústavní soud dodává, že takový postup odpovídá i jeho ustálené judikatuře (srov. např. I. ÚS 650/99, III. ÚS 129/01). V této souvislosti Ústavní soud logicky nemohl ani vyhovět návrhům stěžovatele na provedení důkazů, vztahujícím se právě k prokázání výše uvedených námitek.
Jen okrajově, toliko nad rámec věci, poukazuje Ústavní soud na to - pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nedodržení ust. §113 odst. 1 trestního řádu, poněvadž nebyl přibrán k ohledání znalec - že toto ustanovení nevyžaduje přibrání znalce vždy, nýbrž toliko "zpravidla". Nelze proto ze samotného faktu nepřibrání znalce k ohledání dovozovat porušení ust. §113 odst. 1 trestního řádu (pozn.: pokud v dané věci znalec nebyl přibrán, lze z toho dovodit implicite přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, že vzhledem k okolnostem dané věci a povaze předmětného ohledání to nebylo nutné), tím spíše pak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Co se týče námitky ohledně odebrání pachové stopy spoluobviněného V., poukazuje Ústavní soud na to, že tento důkaz mohl být použit, a také použit byl jako usvědčující ve vztahu k V., nikoli ve vztahu ke stěžovateli (poznámka: to vyplývá ze samotné povahy takového důkazu; s tím souvisí i otázka možného dotčení stěžovatele ve sféře jeho ústavně zaručených práv a svobod pouhým zamítnutím návrhu - nikoliv svého obhájce, ale obhájce V. - na výslech policistů, kteří zajišťovali odběr vzorků relevantních pro předmětnou pachovou stopu; navíc je namístě dodat, že předmětná pachová stopa byla použita toliko podpůrně, neboť k usvědčení V. došlo primárně na podkladě jiných důkazů - srov. explicitně str. 11 napadeného usnesení krajského soudu). Co se pak týče tvrzení stěžovatele, že bylo ohledáno jiné vozidlo, než vozidlo jeho, a že tudíž i ostatní důkazy v něm nalezené byly zajištěny ve vozidle cizím, Ústavní soud uvádí, že se již prima facie jeví jako nevěrohodná a ryze účelová; to zejména proto, že i tuto námitku stěžovatel uplatnil až v řízení před Ústavním soudem a je velmi nepravděpodobné, že by během celého řízení před obecnými soudy - stran jednoho z hlavních usvědčujících důkazů - nepostřehl skutečnost, že bylo ohledáno nikoliv jeho vozidlo, ale vozidlo cizí. K námitce, že vyhodnocení skutečnosti, co prokazuje telekomunikační výpis, vyžaduje odborné znalosti, a proto si soud měl k posouzení této otázky vyžádat vyjádření znalce nebo znalecký posudek, je možné odkázat na to, že trestní řád explicitně nestanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení vyžádat si v takovém případě znalecký posudek (či vyjádření znalce). Je pouze na orgánech činných v trestním řízení uvážit, zda je k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba odborných znalostí, a pak si event. vyžádat odborné vyjádření, nebo v případě, kdy pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibrat znalce (srov. ust. §105 odst. 1 trestního řádu). Z postupu soudu implicite vyplývá, že podmínky ust. §105 odst. 1 trestního řádu orgány činné v daném trestním řízení nepovažovaly za naplněné, leč z toho nelze dovozovat porušení tohoto ustanovení, tím spíše pak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
5) Stěžovatel dále namítal, že pokud byly použity údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu od mobilních operátorů, nemohou být bez hlasové identifikace považovány za usvědčující důkaz. K tomu Ústavní soud uvádí, že smyslem zakotvení ust. §88a do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. bylo reagovat na vydání nálezů Ústavního soudu (např. II. ÚS 502/2000), které vycházely z toho, že čl. 13 Listiny nezakládá pouze ochranu tajemství vlastního obsahu zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, ale i dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář, díl II., 5. vydání, str. 683). Údaje takové povahy zákonodárce normativně (tj. v ust. §88a trestního řádu) zařadil do kategorie "údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat" a explicitně stanovil podmínky jejich zjišťování pro jejich použitelnost v trestním řízení. Zatímco ust. §88 trestního řádu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu směřuje do budoucna, ust. §88a trestního řádu se týká již uskutečněného telekomunikačního provozu (tedy ex post), a to pouze údajů o něm. Ustanovení §88a trestního řádu není založeno na zjišťování hlasové identifikace, které se domáhá stěžovatel. Akceptace uvedené argumentace stěžovatele by tudíž měla za následek paušální vyloučení z množiny potencionálních usvědčujících důkazů zprávy o zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, což by však bylo v rozporu se smyslem ust. §88a trestního řádu, kterým byl takový důkazní prostředek do trestního řádu zaveden (pokud by totiž takový důkaz nebylo možné používat jako usvědčující, ztrácelo by jeho zakotvení do trestního řádu v podstatné míře smysl), a znamenalo by to současně zpětné popření dosavadní dlouholeté - nikoli neústavní - praxe orgánů činných v trestním řízení realizované právě na základě tohoto ustanovení. Předmětný důkazní prostředek má přitom nesporně významnou vypovídací hodnotu, neboť je způsobilý poskytnout orgánům činným v trestním řízení především informaci o uskutečněných telefonických hovorech mezi jednotlivými telefony a dále údaj o tom, jaké buňky v tom kterém případě prováděly přenos telefonního signálu, tedy údaj o místní a časové lokalizaci jednotlivých telefonních hovorů mezi zkoumanými telefony. V dané věci potom bylo postupováno v souladu s ust. §88a trestního řádu, neboť soud na základě návrhu státního zástupce vydal příkazy k zajištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ve vztahu k zajištěným mobilním telefonům obviněných (srov. str. 191 vyšetřovacího spisu a násl.); na základě takto vydaných příkazů následně jednotliví operátoři mobilních sítí poskytli orgánům činným v trestním řízení výpisy, v nichž jsou zaznamenány uskutečněné telefonické hovory mezi jednotlivými mobilními telefony obviněných, a dále je z výpisů zřejmá časová a místní lokalizace jednotlivých telefonních hovorů mezi jejich mobilními telefony. K tomu je namístě též dodat, že se jednalo pouze o jeden z mnoha usvědčujících důkazů.
6) Stěžovatel rovněž namítal, že pokud soud použil jako usvědčující důkaz proti němu jeho výpověď před soudem při rozhodování o vzetí do vazby, jde o výslech prováděný v jiném řízení a s jiným cílem, než je získání důkazu v trestním řízení výslechem obviněného. Neslouží totiž k posouzení viny, nýbrž k objasnění okolností důležitých pro rozhodnutí o vazbě.
Ústavní soud k tomu uvádí, že otázkou procesní použitelnosti výpovědi stěžovatele, učiněné dne 12.2.2004 před Okresním soudem v Olomouci před rozhodnutím o vzetí do vazby (str. 115 vyšetřovacího spisu, sv. I., dále jen jako "předmětná výpověď"), ve vztahu k prokázání viny stěžovatele, se již detailně zabývaly okresní soud i krajský soud v napadených rozhodnutích (str. 11-12 rozsudku okresního soudu; str. 11 usnesení krajského soudu). Na argumentaci a na závěr, ke kterému obecné soudy ohledně použitelnosti předmětné výpovědi ve vztahu k osobě stěžovatele, dospěly, postačí toliko odkázat; lze je označit za ústavně konformní, a jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se o argumentaci vybudovanou s přesvědčivým, konzistentním a racionálním logickým odůvodněním, a není důvodu, aby Ústavní soud do uvedeného výkladu a aplikace podústavního práva obecnými soudy zasáhl.
K tomu jen na okraj Ústavní soud dodává, že z obecného hlediska není důvodu paušálně považovat - ve vztahu k obviněnému - za procesně nepoužitelný důkaz jeho výpověď učiněnou před soudem před rozhodnutím o jeho vzetí do vazby. Byť jsou předmětem vazebního rozhodování primárně jiné skutečnosti než při rozhodování o vině a trestu, nelze vyloučit, že v určitých případech se obviněný rozhodne vypovídat k meritu věci právě při vazebním rozhodování. Bylo by tedy pouhým prázdným formalismem, postrádajícím hlubší smysl, takovou výpověď paušálně neakceptovat toliko s odůvodněním odkazujícím na odlišný předmět rozhodování. Takovému přístupu ostatně svědčí též judikatura obecných soudů (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.6.2004, sp. zn. 2 To 49/2004). Vždy je tedy třeba zkoumat, pokud jde o použitelnost takového důkazu, okolnosti konkrétní věci a nikoli jej a priori odmítat. V souzené věci bylo přitom klíčové, že předmětná výpověď stěžovatele byla učiněna po zahájení trestního stíhání, stěžovatel byl náležitě poučen o všech svých právech, do protokolu o výpovědi explicitně uvedl, že poučení rozumí, byl mj. poučen o tom, že nemusí před soudem vypovídat, nicméně výslovně uvedl, že se chce k věci vyjádřit. V daném okamžiku se ve vztahu ke stěžovateli nejednalo o případ tzv. nutné obhajoby a pokud již stěžovatel měl obhájce, pak z protokolu o jeho výpovědi je zřejmé, že obhájce byl předem telefonicky vyrozuměn a sdělil, že se z pracovních důvodů nebude moci tohoto úkonu účastnit. Stěžovatel se potom též explicitně vyjádřil, že bere na vědomí skutečnost, že jeho obhájce se tohoto úkonu nezúčastní a přesto on sám bude ve věci vypovídat. Se zřetelem na uvedené okolnosti předmětné výpovědi není důvodu, proč ji nepovažovat ve vztahu ke stěžovateli za procesně účinnou.
Ve vztahu k předmětné výpovědi stěžovatel též namítal, že kdyby byl tento výslech důkazním prostředkem v trestním řízení, musel by o něm soud vyrozumět nejen obhájce obviněného, nýbrž i obhájce spoluobviněných, aby mohli vyslýchanému klást otázky; za daných okolností je prý tedy jeho výpověď před vzetím do vazby procesně nepoužitelná. K tomu Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1) písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ust. §72 odst. 1) písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Předpokladem podání ústavní stížnosti je tedy to, že stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud stěžovateli vyhoví pouze v případě, že tvrzení o porušení jeho ústavně zaručeného práva nebo svobody bylo shledáno důvodné. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně ve prospěch ochrany veřejných zájmů (srov. např. I. ÚS 74/99). To však stěžovatel zde uvedenou argumentací správně nereflektuje. Z povahy věci je totiž zřejmé, že by mohl být teoreticky dotčen ve sféře svých práv toliko použitím procesně neúčinného důkazu jako důkazu usvědčujícího ve vztahu k své osobě (poznámka: to se však nestalo, neboť jak jest uvedeno výše, ve vztahu ke stěžovateli - zcela v souladu s názorem obecných soudů - Ústavní soud předmětnou výpověď zhodnotil jako důkaz procesně účinný) a nikoliv samotným použitím procesně neúčinného důkazu ve vztahu ke třetím osobám, byť spoluobviněným (procesní použitelnost téhož důkazu lze v rámci trestního řízení ve vztahu k jednotlivým spoluobviněným diferencovat). Tedy, pokud stěžovatel v podstatě dovozuje porušení svých ústavně zaručených základních právech pouze z tvrzeného dotčení třetích osob ve sféře jejich práv (spoluobvinění, resp. jejich obhájci měli být dle stěžovatele vyrozuměni soudem o konání předmětného úkonu, aby se mohli výslechu zúčastnit a klást stěžovateli otázky), nelze ani takovou námitku než hodnotit jinak než jako zjevně neopodstatněnou.
III.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu