ECLI:CZ:US:2007:1.US.228.05.2
sp. zn. I. ÚS 228/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. T., zast. JUDr. M. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2004, č.j. 28 Cdo 1999/2004-490, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.5.2004, č.j. 15 Co 146/2004-455, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16.12.2003, č.j. 14 C 204/2003-428, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a státního podniku Pražské papírny , U Papírny 2, Praha 7 (dříve EPRO, s.p., sídlem Cvokařská 10, Plzeň) zast. JUDr. K. H.,jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a domáhal se jejich zrušení. V návrhu na zahájení řízení zdůraznil, že ve věci již Ústavní soud rozhodoval nálezem IV.ÚS 204/99 ze dne 3.8.1999, jímž zrušil rozsudky Okresního soudu v Plzni (správně Okresního soudu Plzeň-město, dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). V další části podrobně popsal dosavadní průběh řízení (včetně citací z jednotlivých rozhodnutí a jeho podání) a k věci samé uvedl, že původním a zrušeným rozsudkem č.j. 14 C 102/96 ze dne 3.8.1999 (správně má být "rozsudek ze dne 8.10.1997, č.j. 14 C 102/96-67") okresní soud zamítl návrh stěžovatele na uzavření dohody o vydání specifikovaných nemovitostí v kat. úz. L., protože neshledal podmínky stanovené pro restituci majetku. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 14.1.1999 č.j. 13 Co 364/98 (správně má být "č.j. 13 Co 364/98-90") rozsudek soudu I. stupně potvrdil a důvody pro zamítnutí návrhu doplnil též o skutečnost, že výzva k vydání nemovitostí byla podána až po schválení privatizačního projektu. Po zrušení těchto rozsudků nálezem Ústavního soudu bylo doplněno důkazní řízení o dva znalecké posudky a okresní soud rozsudkem ze dne 15.8.2001 č.j. 14 C 294/99 (správně má být "č.j. 14 C 294/99-341") žalobu podruhé zamítl, tentokrát z jediného důvodu, že žalobce požadoval vydání nemovitostí jako jeden funkční celek a některé z nemovitostí doznaly změn stavebně technického charakteru. Stěžovatel i proti tomuto rozsudku podal odvolání, krajský soud ho rozsudkem ze dne 27.2.2002, č.j. 15 Co 3/2002 (správně má být "č.j. 15 Co 3/2002-379") potvrdil. K dovolání stěžovatele oba rozsudky zrušil Nejvyšší soud, a to rozsudkem ze dne 17.6.2003, č.j. 28 Cdo 1392/2002 (správně má být "č.j. 28 Cdo 1392/2002-400") a věc vrátil okresnímu soudu. Okresní soud pak vynesl již v pořadí třetí rozsudek, kterým znovu žalobu zamítl. Za překážku pro vydání nemovitostí považuje schválený privatizační projekt. Ztotožnil se také s názorem krajského soudu, že rozhodnutí ministerstva financí ČR z 11.9.1996 již nemá vliv na právní posouzení věci, neboť jím byla pouze změněna forma privatizace z přímého prodeje majetku předem určeným nabyvatelům na formu prodeje ve veřejné soutěži, aniž by to mělo vliv na vládou ČR přijaté rozhodnutí o privatizaci. Také krajský soud, po dalším odvolání stěžovatele, se postavil na stanovisko, že schválený privatizační projekt brání tomu, aby žaloba mohla být úspěšná. Opětovně upozornil na svůj předchozí názor, že pokud kogentní zákonná norma expressis verbis uvádí, že schválení privatizačního projektu zahrnujícího předmět restitucí brání vydání věci, pak ani při respektování zásad equity a při sebevětší snaze nazírat problém z hlediska přirozenoprávního, nelze tuto zákonnou normu opomenout nebo nebrat v úvahu a tudíž neřídit se jí. Stěžovatelovo další dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 23.11.2004, č.j. 28 Cdo 1999/2004 (správně má být "č.j. 28 Cdo 1999/2004-490") odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutími obecných soudů (včetně argumentů uvedených v odůvodnění rozsudků) bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), které soudu ukládá stanoveným způsobem a tedy i v souladu s obč. soudním řádem poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům. Stěžovatel je dále přesvědčen, že současně bylo porušeno i právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň i právo garantované článkem 4 odst. 1 Listiny. Za pozornost dále stojí, že stěžovatel v ústavní stížnosti akcentuje přirozenoprávní argumentaci, apeluje na zásadu spravedlnosti - equity a uvažuje o možném využití ust. §3 obč. zákoníku.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 4 odst. 1 Listiny
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 36 odst. 1 Listiny
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu) si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že posuzoval přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) obč. soudního řádu. Ze strany odvolacího soudu nešlo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně, ani o otázku, který by dosud nebyla vyřešena rozhodování dovolacího soudu. Proto se Nejvyšší soud soustředil na to, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla některá otázka řešena v rozporu s hmotným právem. Protože, podle jeho názoru, nešlo ani o takovou záležitost, posoudil dovolání jako nepřípustné a odmítl je. Nejvyšší soud má za to, že ústavní stížnost není opodstatněná, návrh na rozhodnutí o ní však nekonkretizoval.
Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, které považuje za srozumitelné, úplné a v němž je jeho názor vyjádřen zcela pregnantně - na tomto názoru nemá důvod nic měnit. Dále dodal, že nepovažuje za nutné polemizovat se stížností, která je velmi nekorektní, pokud jde o interpretaci rozhodnutí soudů. Jako příklad uvedl stěžovatelovo tvrzení, že "okresní soud brilantně a velmi výstižně" rozhodl a zdůvodnil svůj názor. Upozornil, že přezkoumávané rozhodnutí žalobě nevyhovělo, takže tvrzení stěžovatele se zjevně vztahuje k části odůvodnění jiného rozhodnutí, a to vytržené z kontextu, jednak pokud jde o výstižnost a brilanci tohoto odůvodnění, dovozuje ji stěžovatel pouze z faktu, že mu byla příznivá. Když stěžovatel cituje část rozhodnutí odvolacího senátu, dopouští se zcela vědomě a pro něj zcela příznačně nepřesnosti. Soud totiž prezentoval názor, že přes výkladové pravidlo §3 obč. zákoníku nelze popřít závaznost kogentní právní normy (a to považuje odvolací soud za naprosto rozhodující). Krajský soud se domnívá, že ústavní stížnost se měla a mohla věnovat pouze polemice s názorem o významu schválení privatizačního projektu. Argumentaci zacházející až do posuzování schopností služebně mladších či starších soudů považuje krajský soud za nedůstojnou. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti do vyjádření krajský soud nezařadil.
Okresní soud považuje stížnost za nedůvodnou a je toho názoru, že nebyla porušena žádná ústavní práva stěžovatele; v průběhu řízení se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, zabýval se i námitkami citovanými v předposledním odstavci nálezu Ústavního soudu, pro stručnost na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Dále připomenul, že účelem zákona č. 87/1991 Sb. bylo zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, nikoliv je zcela odstranit a rozhodně jeho účelem nebylo "páchat" nové křivdy a totéž je nutno vztáhnout i na zákony, jež původní zákon č. 87/1991 Sb. měnily, včetně zákona č. 116/1994 Sb., který v čl. II. bod 2 stanovil, že věc nelze vydat, byla-li po 1.říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. V dané věci, pokud by mělo dojít k vydání věci stěžovateli, dle názoru okresního soudu, by k tomu došlo v rozporu s citovaným zákonným ustanovením a navíc by tím došlo k zásahu do vlastnických práv vedlejších účastníků. Zák. č. 87/1991 Sb. pamatuje i na situace, kdy nejde věc vydat, a oprávněné osobě přísluší nárok na finanční náhradu. Okresní soud poukázal i na fakt, že stěžovatel si byl této skutečnost vědom, což je patrné z dopisu jeho zástupce soudu ze dne 17.1.1997 založeném ve spise na č.l. 22. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnost soud neformuloval.
Vedlejší účastník má, na rozdíl od stěžovatele, za to, že není nutno zatěžovat Ústavní soud a spis rozsáhlými podáními, obsahujícími prakticky jen rekapitulace dosavadních řízení a obsáhlé citace z předcházejících rozhodnutí všech soudů; připomíná, že role Ústavního soudu nespočívá v suplování rozhodovacích kompetencí obecných soudů. Proto vedlejší účastník rezignuje na vyjádření k argumentacím stěžovatele, která jdou mimo takto vymezený rámec. K namítaným porušením základních práv a svobod dodává, že čl. 36 odst. 1 Listiny nebyl porušen, vždyť stěžovatel ani přímo netvrdí, že by mu bylo bráněno uplatňovat v souladu s tímto ustanovením jeho tvrzená práva před obecnými soudy. K tomu doplňuje, že před soudem I. stupně byly provedeny veškeré důkazy, před soudem II. stupně žádné další důkazy nenavrhoval. Tvrzení stěžovatele, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 90 Ústavy a že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, považuje za ryze účelová a namítá, že nejsou opřena o žádný konkrétní argument. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Pozn. V průběhu řízení o ústavní stížnosti došlo ke zrušení státního podniku EPRO a k jeho sloučení do státního podniku Pražské papírny.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli s výzvou k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a konstatoval, že všichni "vyjadřující se" shodně akcentují prioritu pozitivního práva nad právem přirozeným, konkrétně při aplikaci překážky spočívající v tom, že stěžovatel podal výzvu k vydání nemovitostí až poté, kdy vláda ČR rozhodla o schválení privatizačního projektu. Opakovaně poukázal na nález Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 204/99, resp. na část jeho odůvodnění, a uzavřel, že má za nekorektní a nedůstojné jednání soudců, kteří tohoto odůvodnění nedbali.
Z předložených listinných podkladů, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 31.10.1995 domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi (v pozici žalovaného) bylo uloženo uzavřít dohodu o vydání továrenského objektu v P., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že se stal oprávněnou osobou po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, že vyzval žalovaného k vydání nemovitostí, ten však vydání odmítl dopisem ze dne 17.1.1995. Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu Plzeň-město. V průběhu řízení byla předložena odpověď vedlejšího účastníka ze dne 11.4.1995 na výzvu stěžovatele doručenou 30.12.1994. V ní se uvádí, že výzva k vydání nemovitostí byla uplatněna po termínu schválení privatizačního projektu usnesením vlády ze dne 30.11.1994. Právní zástupce stěžovatele uznal, že výzva byla vydána až po schválení privatizačního projektu a že jeho klient má nárok pouze na finanční odškodnění (údajně požádal stěžovatele o souhlas se zpětvzetím žaloby). Na základě této zprávy soud nařízené jednání odročil. Stěžovatel následně setrval na podané žalobě, žalobu podáním ze dne 16.5.1997 upravil tak, že již nepožadoval uložení povinnosti uzavřít dohodu ve stanovené lhůtě, ale domáhal se nahrazení chybějícího projevu vůle, a specifikoval požadované nemovitosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 18.10.1997, č.j. 14 C 102/96-67, žalobu zamítl, protože stěžovatele nepovažoval za oprávněnou osobu. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 14.1.1999, č.j. 13 Co 364/98-90, prvostupňový rozsudek potvrdil (změnil ho pouze ve výroku o nákladech řízení). Odvolací soud shledal subjektivní předpoklady stěžovatele být oprávněnou osobou, ovšem konstatoval absenci dalších podmínek pro restituci, zejména poukázal na to, že vydání nemovitostí brání schválení privatizačního projektu před podáním výzvy k jejich vydání. Proti rozsudkům podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž připustil, že výzva byla podána až po schválení privatizačního projektu, ovšem autoři projektu jsou přímými potomky arizátorů. Ústavní soud nálezem ze dne 3.8.1999, sp.zn. IV.ÚS 204/99, oba rozsudky zrušil, když za jádro projednávané věci vymezil otázku, zda vydání nemovitosti brání schválení privatizačního projektu ze dne 30.11.1994. V této souvislosti zdůraznil, že se obecné soudy nevypořádaly s tím, že původně na dotčený majetek byl uplatněn restituční nárok, v roce 1992 byl s ohledem na to zpracován privatizační projekt s tím, že se jednalo o formu privatizace vrácením nemovitosti s dokoupením. Privatizační projekt byl schválen vládním usnesením č. 679 ze dne 30.11.1994, protože restituenti od vydání majetku ustoupili, došlo výnosem ministra financí ze dne 11.9.1996 ke změně privatizace na formu veřejné soutěže. Autory privatizačního projektu byli přímí potomci arizátorů, kteří majetek získali v době nacistické okupace. Tuto námitku považoval Ústavní soud za závažnou, kterou nelze bez dalšího pominout, a to nejen proto, že privatizační projekt byl údajně schválen ve vztahu k uvedeným osobám, ale také z toho důvodu, že ke změně formy privatizace došlo dne 11.9.1996, tedy již po uplatnění stěžovatelova nároku. V další fázi řízení prováděl okresní soud dokazování zaměřené zejména na posouzení otázky, zda budovy ztratily původní stavebně technický charakter, a na základě zjištěných skutečností okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 15.8.2001, č.j. 14 C 294/99-341 (doplněným usnesením ze dne 14.11.2001, č.j. 14 C 294/99-369), zamítl z důvodu, že vydání funkčního areálu brání změna stavebně technického charakteru u hlavních staveb. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal, krajský soud rozsudkem ze dne 27.2.2002, č.j. 15 Co 3/2002-379, prvostupňový rozsudek potvrdil, avšak z jiného důvodu - podle jeho názoru žalobě nebylo možno vyhovět pro neplnění podmínek čl. II. bod 2 zák. č. 116/1994 Sb. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17.6.2003, č.j. 28 Cdo 1392/2002-400, tento rozsudek i jemu předcházející rozsudek okresního soudu zrušil (Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud posoudil rozhodnutí prvostupňového soudu podle odlišného právního důvodu bez jakéhokoli doplnění či opakování dokazování). Okresní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 16.12.2003, č.j. 14 C 204/233-428, žalobu zamítl s odůvodněním, že jí není možno vyhovět s ohledem na znění článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Po opětovném odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 17.5.2004, č.j. 15 Co 146/2004-455, prvostupňový rozsudek jako věcně správný potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2004, č.j. 28 Cdo 1999/2004-490, odmítnuto jako nepřípustné.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele v řízení o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb. nebylo zjištěno.
Podstatu ústavní stížnosti (včetně sporu před obecnými soudu) tvoří posouzení, zda byly naplněny objektivní a subjektivní podmínky restituce majetku a zda neexistují zákonné překážky pro jeho vydání. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát a opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci, za určitých podmínek, získal. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (např. zásahem do majetkových práv poctivých nabyvatelů). Tento přístup vyústil v zákonné formulace některých výjimek z pravidla restituce in integrum, založené např. na nevydávání věcí podstatným způsobem změněných či zhodnocených - viz viz §8 odst. 1 zák. č 87/1991 Sb., nebo věcí nabytých od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 téhož zákona, nebo v takové výluky z povinnosti vydat věc, které respektují právní účinky skutečností nastoupivších před účinností novelizací - viz čl. II bod 2. zák. č. 116/1994 Sb. Přitom však zůstává zachováno právo restituentů na poskytnutí finanční náhrady.
Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými soudy, byla aplikace zmíněného ustanovení čl. II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. zakotvujícího ochranu privatizujících subjektů. Podle něho nelze věc vydat, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Též při interpretaci tohoto ustanovení je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Ústavní soud se zabýval ústavností citovaného ustanovení v nálezu publikovaném pod č. 281/1998 Sb. V této souvislosti zdůraznil, že zákonem č. 116/1994 Sb. došlo k rozšíření restitučních nároků v době, kdy se s majetkem, který byl dodatečně zahrnut do restitucí, mohlo již dříve volně nakládat. Protože došlo k nové změně vlastnických poměrů, musel zákon č. 116/1994 Sb. tuto situaci řešit tak, aby nezaložil ve svých důsledcích nové majetkové křivdy v nově konstituovaných vlastnických vztazích. Právě ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. takové případy řeší. V důsledku této právní úpravy nedochází k absolutnímu zániku restitučního nároku, nýbrž pouze k nemožnosti věc vydat, a to při zachování nároku na finanční náhradu. Tímto přístupem je brán zřetel jak na zájmy restituentů, tak na zájmy nových vlastníků věci nabyté v souladu se zákonem, tj. v procesu privatizace. K povaze rozhodnutí o privatizaci, resp. schválení privatizačního projektu, Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí je sice samo o sobě správním aktem, avšak v souvislosti s posuzováním možnosti vydat věc dle zákona č. 116/1994 Sb. a právě jen v této souvislosti je rozhodnutím, které se přímo opírá o příkaz a sílu zákona a stává se aktem, který je veřejnoprávně v uvedených souvislostech nadřazen veškerým aktům soukromoprávním. Dále Ústavní soud upozornil, že moderní právní stát není založen na principu "fiat iustitia, pereat mundus". Proto v této souvislosti znovu poukázal na úvodní část zákona o mimosoudních rehabilitacích, dle níž je účelem rehabilitací nikoli odstranění, nýbrž zmírnění křivd, ke kterým došlo. Takové zmírnění spočívá dle §2 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích buď ve vydání věci, nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení. Z toho vychází i předmětné ustanovení zákona č. 116/1994 Sb., které nezakládá ani nerovnost oprávněných osob a není v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť postavení oprávněných osob se nové kategorii osob přiznává, nárok na náhradu za majetek státem odňatý se nepopírá a upravuje se pouze způsob této náhrady tak, aby se přiměřeně šetřilo též právních poměrů v procesu privatizace již nově vzniklých.
Z předložených podkladů jednoznačně plyne, že stěžovatel uplatnil výzvu k vydání nemovitostí až po schválení privatizačního projektu vládním usnesením č. 679 ze dne 30.11.1994. První námitka, akceptovaná v nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 204/99, že autory privatizačního projektu byli přímí potomci arizátorů, odpadla, protože tyto osoby od vydání majetku ustoupily. Druhá námitka, tj. časová návaznost jednotlivých úkonů, nebyla obecnými soudy pominuta, ale byla vyhodnocena tak, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11.9.1996 vydané ve smyslu §10 odst. 7 zák. č. 92/1991 Sb. bylo pouhou změnou původního rozhodnutí o privatizaci, neznamenalo však jeho zrušení. To znamená, že překážka vydání nemovitostí existovala nepřetržitě od 30.11.1994. Ústavní soud si je plně vědom rasové persekuce stěžovatelových předků v průběhu válečných událostí, včetně majetkových důsledků; jejich utrpení je hodno úcty. Avšak připomíná, že vzniklá majetková křivda nemusí být ve všech situacích napravena obnovením původního stavu, může být poskytnuto též adekvátní finanční plnění. Posléze uvedené stěžovatelovo právo zůstává nadále zachováno. Jak vyplývá ze spisu okresního soudu, stěžovatel si byl existence tohoto práva vědom, přičemž poskytnutím finančního odškodnění mohl být jeho restituční nárok v plné míře uspokojen již před řadou let.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat restituce majetku jeho předků, avšak za porušení práva na soudní ochranu nelze považovat zamítnutí jeho žaloby, pokud soudy správně neshledaly důvody pro vyhovění žalobě. Ústavní soud dále dodává, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, formuluje některé úvahy, které nemají žádnou validitu - např. je nevhodné ztotožnění spravedlnosti s equitou (slušností), stejně jako podněty k užití dobrých mravů, když je notorietou, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti (srov. nález ve věci sp.zn. II ÚS 109/94), lze pouze odepřít výkonu existujícího subjektivního práva ochranu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 22 Cdo 1148/99).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu