ECLI:CZ:US:2007:1.US.299.07.1
sp. zn. I. ÚS 299/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. S. V., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006, č.j. 14 Co 613/2006-22, proti výroku II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. 13 Nc 14794/2004-11, a o návrhu, že "Uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížností navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, že I. "Uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy", že II. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006, č.j. 14 Co 613/2006-22, se ruší v celém rozsahu a že III. výrok II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. 13 Nc 14794/2004-11, se ruší v celém rozsahu.
Dne 19. 4. 2007 byl právní zástupce stěžovatele vyzván k odstranění vady této ústavní stížnosti spočívající v tom, že připojená plná moc stěžovatele se týká pouze podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006, č.j. 14 Co 613/2006-21. Petit ústavní stížnosti však - mimo jiné - směřuje nejen proti tomuto rozhodnutí, ale také proti výroku II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. 13 Nc 14794/2004-11. Výzva Ústavního soudu současně obsahovala poučení, že ústavní stížnost bude odmítnuta, pokud stěžovatel neodstraní vady do 7 dnů od jejího doručení. Tato výzva byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 23. 4. 2007. Ústavní soud však konstatoval, že stěžovatel (jeho právní zástupce) - přes zřetelné poučení v uvedené výzvě k odstranění vady podání - ve stanovené lhůtě uvedenou vadu neodstranil.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že při výkonu exekuční činnosti se činnost exekutora podobá činnosti soudce, takže je zapotřebí mu vytvořit "stejné podmínky pro výkon moci soudní", a to především v podobě obdobných (materiálních) podmínek nezávislosti. Takovému požadavku odvolací soud nevyhověl, neboť k zastavení exekuce došlo pro nemajetnost povinného, leč soud právě povinnému uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti skupině druhé.
Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. 13 Nc 14794/2004-11, byla zastavena exekuce nařízená proti povinnému POOS Praha, s.r.o. (dále jen "povinný"; výroková část I.), povinnému byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (dále jen "stěžovatel") náklady exekuce ve výši 4.482,40 Kč (výroková část II.) a bylo vysloveno, že povinný je povinen zaplatit oprávněné AlphamediA spol. s r.o. (dále jen "oprávněný") na nákladech řízení částku 14.256,20 Kč k rukám advokátky (výroková část III.). K odvolání stěžovatele, jež směřovalo do výrokové části II. o nákladech exekuce, Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2006, č.j. 14 Co 613/2006-22, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním v napadené části potvrdil. Odkázal mimo jiné na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 (poznámka: uveřejněné pod č. 31/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), resp. tam (pod bodem XVI.) formulovaný závěr, že oprávněnému lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce podle §89 ex. ř., jestliže při zastavení exekuce je z hlediska zásad podle §271 věty prvé o.s.ř. osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení (poznámka: tedy lze-li mu přičítat zavinění na tom, že exekuční řízení bylo zastaveno). V daném případě však podle odvolacího soudu tato podmínka splněna nebyla; soud navíc dovodil, že v souzené věci nelze vyloučit, že se faktické sídlo povinného podaří dohledat a náklady exekuce tak mohou být soudním exekutorem vymoženy na základě exekučního titulu. Městský soud v Praze dále poukázal - pokud jde o stěžovatelovu argumentaci rozhodovací praxí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 290/05 a II. ÚS 372/04)] - na sjednocující stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl ÚS-st 23/06.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, opatření a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení §87 odst. 1 a odst. 3 a §89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekučního řádu"), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení soudního exekutora v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo zjevně neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, jestliže stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
K otázce náhrady nákladů soudního exekutora se Ústavní soud obdobnými věcmi, jako je stěžovatelova, již zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. II. ÚS 385/06, sp. zn. II.ÚS 387/06, a mnohá další).
Ke stěžovatelem předestřeným námitkám Ústavní soud uvádí, že i na ně plně dopadá jeho již uvedené stanovisko ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přijaté postupem dle §23 zákona o Ústavním soudu. Tam Ústavní soud především konstatoval, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému". Poté se Ústavní soud vyjádřil i k úvaze o zvýhodnění jedné skupiny osob vykonávající státní moc (soudců) oproti druhé (soukromým exekutorům) s tím, že ji akceptovat nelze, a nepřisvědčil ani tvrzení, že postavení soudu a exekutora má být při rozhodování o nákladech exekuce považováno za "rovnocenné".
K námitce o "veřejnoprávní" povaze postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i k obavám o "ekonomickou existenci", stejně jako k důsledkům rozhodnutí o nákladech exekuce pro faktickou nezávislost exekutorů v řízení, již vícekrát Ústavní soud odkázal na svoji stávající judikaturu (zejména na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 613/05). Za ústavně konformní pak považuje Ústavní soud interpretaci ustanovení §87 až §89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce ve vazbě na obecnou úpravu nákladů řízení o výkon rozhodnutí, jmenovitě vyjádřenou v ustanoveních §270 a §271 o.s.ř.).
Ústavní soud navíc připomíná, že se již se stěžovatelovou (v dřívějších ústavních stížnostech uplatněnou) polemikou s názorem uvedeným v citovaném stanovisku Ústavního soudu, jakož i s dalšími námitkami, které se věcně shodují s těmi, které stěžovatel uplatnil v nyní posuzované ústavní stížnosti, vypořádal např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 630/06, II. ÚS 617/06, III. ÚS 875/06, III. US 876/06, III. ÚS 673/06, IV. ÚS 144/06, IV. ÚS 298/07, IV ÚS 928/07.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006, č.j. 14 Co 613/2006-21, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze včetně deklaratorního návrhu stěžovatele sub. I. ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud dále posuzoval ústavní stížnost v části týkající se výroku II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. 13 Nc 14794/2004-11, vůči které, jak již bylo uvedeno, stěžovatel (jeho právní zástupce) - přes zřetelné poučení ve výzvě k odstranění vady podání (tj. odstranění nedostatku plné moci) - ve stanovené lhůtě vadu neodstranil.
Proto Ústavní soud s poukazem na ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost proti výroku II. citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 v senátě odmítl (arg. a minori od maius).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu