ECLI:CZ:US:2007:1.US.371.06.1
sp. zn. I. ÚS 371/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. F. W. a PhDr. D. W., zastoupených Mgr. M. O., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.12.2005, sp. zn. 20 C 26/2004, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2006, sp. zn. 14 Co 80/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví, která prý znamenají zásah do jejich ústavně zaručených práv dle čl. 4 a čl. 9 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"). Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zaplacení 2.794,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů (výrok II.). Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, ve kterém bydlí 38 nájemníků. Žalovaná strana, tedy Pražské vodárny a kanalizace, a.s., dodává do domu vodu a odvádí odpadní vody, koncovými zákazníky jsou nájemci. Žalobci se domáhali předmětné částky jako provize za zprostředkování dodávky vody, protože nevidí důvod, proč by měli ve prospěch žalovaného a bez jakéhokoliv odměny tuto činnost (vybírání záloh, vyúčtovávání a dorovnávání) vykonávat. Žalovaný je provozovatelem vodovodů a kanalizací na základě smlouvy o podnájmu, nájmu a provozování věci na úseku vodního hospodářství uzavřené mezi žalovaným a Pražskou vodohospodářskou společností, a.s. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná; zákon č. 274/2001 S., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen jako "zákon o vodovodech a kanalizacích"), sice nutí provozovatele uzavřít smlouvu o dodání vody přímo s vlastníkem nemovitosti, leč žalobci jako vlastníci (přesto) nejsou oprávněni domáhat se provize, neboť nebyla mezi účastníky sjednána a zákon ji nepřiznává. Naopak, vlastník nemovitosti může v rámci úhrady služeb poskytovaných s užíváním bytu požadovat úměrnou částku, odpovídající nákladům na zúčtování dodání vody, po nájemcích bytů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný, zamítl návrh žalobců na přerušení řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V zásadě přitom vycházel z argumentace obvodního soudu.Dodal však, že zákon sám sice neuvažuje o ocenění služby spojené s dalším rozúčtováním ceny za vodu na jednotlivé nájemce, ale umožňuje to řešit dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem. Proto neshledal ani důvod přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
II.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěrem soudů, že jim nelze přiznat odměnu od strany žalované (Pražské vodárny a kanalizace, a.s.) za jejich činnost vykonávanou pro žalovanou (vybírání záloh, vyúčtování a dorovnávání za dodávku a odvádění vody - dále též jako "předmětná činnost"). Přitom, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel v podstatné části ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje stejné skutečnosti a argumentaci, které již uváděl před obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy České republiky, zjevně nepřísluší. Ústavní soud totiž není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí ve smyslu obecného soudnictví. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasahovat pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Obecné soudy shodně uvedly, že právní vztah mezi stěžovateli a žalovanou je vymezen zejména zákonem o vodovodech a kanalizacích, Smlouvou o dodávce vody z vodovodu pro veřejnou potřebu a odvádění odpadních vod kanalizací pro veřejnou potřebu ze dne 24.7.2003 (jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné smluvní podmínky), a občanským zákoníkem. Stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti, z čehož pramení i jejich postavení "odběratelů" ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích (srov. ust. §2 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích: "Odběratelem je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci..."), což bylo převzato i do Všeobecných smluvních podmínek (srov. str. 2 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Žalovaná byla dle ust. §8 odst. 6 citovaného zákona povinna uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem (nikoli s nájemníky), kterou také se stěžovateli coby odběrateli uzavřela. Je pravda, že zákon povinnost žalované platit stěžovatelům odměnu za jejich činnost spojenou s rozúčtováním vody, výběrem záloh apod., nestanoví, a nestanoví tak ani jiný právní předpis. Lze tedy dovodit, že neexistuje právo stěžovatelů na zaplacení předmětné částky vůči vlastníku či provozovateli vodovodu (žalovanému) a tomu odpovídající povinnost žalovaného, vyplývající z úpravy de lege lata. Totéž lze přitom dovozovat - s ohledem na zjištění soudů (nepřímo ostatně i se zřetelem na vyjádření stěžovatelů, kteří takové zjištění soudů nerozporují) - z pohledu právního vztahu mezi stěžovateli a žalovaným založeného smlouvou; právo stěžovatelů na provizi ve výši žalované částky a tomu odpovídající povinnost žalovaného ji zaplatit sjednáno nebylo. Stěžovatelé se zavázali smlouvou mj. platit za dodávku vody cenu bez dalších nároků na plnění vůči žalovanému.
Za tohoto stavu nelze než uzavřít, že postup obecných soudů, které zamítly žalobu stěžovatelů na zaplacení předmětné částky, byl nejen v souladu s ústavním pořádkem, ale není v rozporu ani s právem podústavním. Naopak, pokud by obecné soudy žalobě stěžovatelů vyhověly, znamenalo by takové založení (neexistující) povinnosti vůči žalovanému cestou aplikace práva porušení ústavního pořádku; lze poukázat zejména na porušení ústavního příkazu zakotveného v ust. čl. 4 odst. 1 Listiny. Odůvodnění napadených rozhodnutích soudů pak shledává Ústavní soud řádným, dostačujícím, logickým a přesvědčivým, ztotožňuje se s ním a v podrobnostech na něj odkazuje. Stejně tak je z ústavního hlediska plně akceptovatelné i odůvodnění napadených rozsudků ve vztahu k ostatním výrokům, které jsou v nich obsaženy.
Stěžovatelé spatřují nespravedlnost v tom, že vykonávají předmětnou činnost pro žalovanou zdarma. V tomto směru lze poukázat na to, že na základě smlouvy (dohody) uzavřené mezi stěžovateli coby pronajímateli a nájemci by bylo možné požadovat náhradu i za rozúčtování ceny za vodu a odvádění jejího odpadu, výběr záloh apod. neboť toto plnění lze považovat za plnění spojené s užíváním bytu ve smyslu ust. §686 odst. 1 občanského zákoníku. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že provozování vodovodů a kanalizací je namístě považovat za službu "pro veřejnou potřebu" a zákonem definované postavení vlastníků pozemků nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci v rámci vztahů takové veřejné služby v jisté míře zjevně vychází i z ústavní zásady vyjádřené v čl. 11 odst. 3 Listiny, že "vlastnictví zavazuje", která vychází ze "sociální vazby" vlastnictví a z jeho (mimo jiné) sociální funkce.
K namítanému porušení práva stěžovatelů nebýt podroben nuceným pracím nebo službám dle čl. 9 Listiny napadenými rozhodnutími Ústavní soud uvádí, že předmětem řízení před obecnými soudy nebyla povinnost stěžovatelů vykonávat předmětnou činnost pro žalovanou, nýbrž toliko nárok stěžovatelů na odměnu za ni. Podstata dané věci tedy spočívá v neposkytování provize stěžovatelům od žalovaného - nikoli ve vlastním vybírání a provádění vyúčtování vůči nájemníkům - takže je zřejmé, že tato skutečnost nemůže obsahově naplnit pojem "nucené práce nebo služby"; odkaz stěžovatelů na porušení čl. 9 Listiny je tak nepřípadný.
Nad rámec věci - tedy mimo její ústavněprávní relevanci - lze nicméně uvést, že i kdyby byla předmětem řízení otázka tvrzené povinnosti stěžovatelů vykonávat předmětnou činnost, nutno zdůraznit, že nikoli každá práce či služba jednotlivce může být kvalifikovaná jako "nucená" ve smyslu čl. 9 Listiny; za nucené práce nebo služby lze považovat takové, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana (a současně jejich nucený výkon představuje donucení administrativní povahy) (srov. Pl. ÚS 37/93). To, že stěžovatel vybírá zálohy a provádí vyúčtování a dorovnávání za dodávku a odvádění vody vůči nájemníkům však dle přesvědčení Ústavního soudu uvedené podmínky nesplňuje. Závěr, že v případě předmětné činnosti nejde o nucenou práci či službu podporuje i test zjevné nespravedlnosti či zbytečné, neodůvodněné tvrdé povinnosti vykonávat práci či službu (poznámka: Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že se musí jednat o práce či služby, jež osoba vykonává proti své vůli, přičemž závazek tyto práce či služby vykonat se jeví jako zjevně nespravedlivý nebo pro povinného představuje zbytečnou, neodůvodněnou tvrdost - srov. II. ÚS 539/03). V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na již výše uvedené skutečnosti a argumenty, tedy, že provozování vodovodů a kanalizací je namístě považovat za službu "pro veřejnou potřebu" a zákonem definované postavení vlastníků pozemků nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci v rámci vztahů takové veřejné služby v jisté míře vychází i z ústavní zásady vyjádřené v čl. 11 odst. 3 Listiny, že "vlastnictví zavazuje", která se opírá o "sociální vazby" vlastnictví a o jeho (též) sociální funkce. Tímto pohledem - dle názoru Ústavního soudu - nelze dospět k závěru, že by byly splněny podmínky, aby výkon předmětné činnosti představoval pro stěžovatele zjevnou nespravedlnost, případně neodůvodněnou tvrdost.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu