ECLI:CZ:US:2007:1.US.399.06.1
sp. zn. I. ÚS 399/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Holečkova 9, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2006, č.j. 10 Co 624/2005 - 75, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2005, č.j. 23 C 109/2004-56, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a Krajské hygienické stanice se sídlem v Plzni, Skrétova 15, zast. JUDr. Pavlem Eretem, advokátem, Purkyňova 43, Plzeň jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozsudkům Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "rozsudek okresního soudu") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "rozsudek odvolacího soudu"). Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal určení, že žalovaný (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) při výpovědi dané stěžovateli nepostupoval v rámci zákonné povinnosti a účinně v pomoci při získávání nového pracovního místa stěžovateli. Podle stěžovatele trpí tento rozsudek takovými vadami, že je nepřezkoumatelný a měl být odvolacím soudem zrušen, a nikoli potvrzen. Dovolává se přitom rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 304/98, podle kterého má nedostatek náležitostí rozsudku uvedených v §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") za následek nepřezkoumatelnost a zpravidla také porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále poukazuje na to, že v odůvodnění svého rozsudku uvádí odvolací soud rozporná tvrzení k tvrzením soudu prvoinstančního. Podle stěžovatele není vůbec zřejmé, podle jakého právního předpisu byla celá věc vůbec posouzena. Ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu namítá nepřesvědčivost jeho odůvodnění, z něhož nelze dovodit, proč v daném případě není dán naléhavý právní zájem. Stěžovatel dovozuje překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, a to i proto, že v odvolacím řízení avizoval, že prvoinstanční rozsudek je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a citoval rozhodnutí Ústavního soudu, a přesto odvolací soud prvoinstanční rozsudek nezrušil. Konečně namítá, že okresní soud neprovedl důkazy navržené žalobcem, což způsobuje, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva a svobody uvedená v čl. 90 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Znění dotčených ustanovení je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní:
"Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."
Čl. 90 Ústavy České republiky zní:
"Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy."
II.
Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí, která stěžovatel napadá, a vyžádaného spisu okresního soudu vzal za prokázané, že rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení, že žalovaný (vedlejší účastník) při výpovědi dané žalobci dne 21. 2. 1997 dle §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, nepostupoval v rámci zákonné povinnosti a účinné pomoci při získávání nového pracovního místa stěžovateli ve smyslu §47 odst. 1 zákoníku práce. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Podle něj je naléhavý právní zájem dán jen při existenci vztahu právní nejistoty mezi žalobcem a žalovaným, který ohrožuje žalobcovo právní postavení, a jiným právním prostředkem jej nelze odstranit, nebo jestliže v některých případech právní prostředek ve smyslu žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. účinněji něž jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu. Aktivně legitimovaný k podání určovací žaloby je pouze ten, jehož právní postavení by se změnilo či zhoršilo tím, že by bylo porušeno jeho subjektivní vymahatelné právo (vymahatelný nárok). Tak tomu však u žalobce není, protože jeho právní postavení by se nijak nezhoršilo, nestalo se ani nejistým, neboť rozhodnutí o této určovací žalobě neřeší žádné hmotněprávní ani procesní postavení žalobce a ani se nejedná o situaci, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo. Dále uvedl, že návrhy na provedení důkazů zamítl s ohledem na právní názor soudu, kdy je spatřován nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatele a naléhavého právního zájmu, jako zcela nadbytečné.
K odvolání stěžovatele odvolací soud shora uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým rozhodoval o věci, potvrdil. V odůvodnění uvedl, že je nutno souhlasit se závěrem okresního soudu, tedy že právní zájem, který by opravňoval stěžovatele k žalobě na určení, zde není naléhavý. Okresní soud též v odůvodnění svého rozhodnutí podle odvolacího soudu přesvědčivě zdůvodnil, z čeho dovozuje, že v daném případě není naléhavý právní zájem dán. Splnění povinnosti zaměstnavatele účinně pomáhat při získání nového zaměstnání nemá vliv na běh výpovědní doby, a pokud výpověď byla žalobci dána dne 21. 2. 1997, je v současné době toto určení zcela bez souvislosti s ukončením pracovního poměru se žalobcem. Jen u osob vyjmenovaných v §47 odst. 2 zákoníku práce skončí výpovědní doba teprve tehdy, kdy zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak. V daném případě proto podle odvolacího soudu skutečně nelze shledat naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení.
III.
Ústavní soud vyzval v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Poukázal též na to, že stěžovatel nebyl ani při odvolacím jednání schopen uvést, v čem naléhavý právní zájem spatřuje. Dále opakuje argumenty, které jsou již obsahem odůvodnění jeho rozsudku.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření souhlasí s postupem obou soudů; dále uvedl, že odůvodnění rozsudku okresního soudu považuje za zcela odpovídající náležitostem uvedeným v §157 odst. 2 o.s.ř., neboť pokud soud došel k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení, nemohl se věcně problematikou zabývat a zcela jasně vysvětlil při aplikaci zákona, z čeho dovodil neexistenci naléhavého právního zájmu žalobce a jak se vypořádal s důkazy navrženými účastníky.
Vzhledem k tomu, že podaná vyjádření neobsahují nové právní ani faktické okolnosti, které by nebyly v dosavadních řízeních uplatněny a které by mohly mít vliv na posouzení věci, Ústavní soud nezasílal tato vyjádření stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím a že oba soudy opomenuly provést jím navržené důkazy.
Překvapivým rozhodnutím je takové rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Z toho vyplývá povinnost odvolacího soudu, pokud dospěl ke zcela odlišnému právnímu posouzení od právního posouzení soudu prvního stupně, dát stěžovateli možnost, aby se v tomto směru bránil, a to buď v rámci ústního jednání nebo zrušením prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srv. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp.zn. I. ÚS 220/04, ze dne 15. 1. 2002, sp.zn. I. ÚS 336/99, ze dne 21. 1. 2003, sp.zn. II. ÚS 523/02, veřejně přístupné na www.judikatura.cz). Porušení práva na spravedlivý proces v těchto případech spočívá v tom, že účastník řízení nemá možnost k právnímu názoru soudu zaujmout vůbec žádné stanovisko. V dané věci však byla předmětem posuzování jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího otázka existence naléhavého právního zájmu, který pro určovací žalobu vyžaduje §80 písm. c) o.s.ř. Pro stěžovatele proto rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v žádném případě překvapivé. Otázka existence naléhavého právního zájmu byla předmětem dokonce již ústního jednání před soudem prvního stupně, kdy byl stěžovatel soudem poučen, že musí doplnit vylíčení rozhodných skutečností k podpoře svého tvrzení ohledně existence naléhavého právního zájmu. Řešení této otázky je též jádrem obou rozhodnutí obecných soudů. Pokud tedy rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatele subjektivně překvapivé, což je ohledně zásahu do jeho ústavních práv naprosto irelevantní, nelze napadeným rozhodnutím vytýkat překvapivost ve smyslu judikatury Ústavního soudu. V jednání soudů proto nelze z tohoto hlediska spatřovat porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo porušeno ani tím, že soud jím navržené důkazy neprovedl. Pokud nebyla v řízení o určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. prokázána existence naléhavého právního zájmu, je vedení dokazování ohledně otázky, zda tu tvrzený právní vztah nebo tvrzené právo je či není, zcela nadbytečné. To okresní soud ve svém rozhodnutí srozumitelně zdůvodnil. Proto ani na tento případ nelze vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp.zn. IV. ÚS 304/98.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako např. čl. 95 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2007
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu