ECLI:CZ:US:2007:1.US.402.06
sp. zn. I. ÚS 402/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. B. S., zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem Plynární 6, 301 33 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 4 T 16/2002, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 12 To 87/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1194/2005-I, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2006, stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 4 T 16/2002 (dále jen "rozsudek krajského soudu") a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 12 To 87/2004 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterými byla shledána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění účinném ke dni 1. 6. 1998 a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona ve znění zákona č. 692/2004 Sb. spáchaným ve spolupachatelství a trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 trestního zákona ve znění zákona č. 692/2004 Sb. spáchaným ve spolupachatelství a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč. Rovněž napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1194/2005-I (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatelka byla členkou představenstva a později likvidátorkou společnosti Liberta a. s. Předmětná trestná činnost měla spočívat, stručně shrnuto, v:
1.) vylákání úvěrů s vědomím, že poskytnuté prostředky nebudou vráceny,
2.) hrazení závazků ve prospěch společností vlastněných pachateli, kterým došlo k zmaření uspokojení pohledávek dalších věřitelů
3.) nesplnění povinnosti předat účetní knihy správci konkursní podstaty jak vyžadovala právní úprava konkurzního řízení
Stěžovatelka v prvé řadě tvrdí, že vrchní soud pominul důvody, pro které bylo podáno odvolání a nevypořádal se s v něm namítanými skutečnostmi, zejména pak pokud jde o bod č. III rozsudku krajského soudu (trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu). Výrok jeho rozhodnutí je neúplný, když v něm ani neuvedl, že ve vztahu k citovanému bodu je odvolání zamítáno.
V souvislosti s odsouzením pro porušení povinnosti v řízení o konkursu má za to, že pokud odvolací soud uvedl, že se stala likvidátorkou dne 23. 1. 1998, uniklo mu, že dle tehdejší právní úpravy byly stanoveny pravomoci likvidátora až dnem právní moci a fakticky se tak stala likvidátorkou až dne 9. 10. 1998. Doba, kdy mělo k porušení zákona docházet, přitom byla soudem prvého stupně ohraničena na období od 6. 1. 1998 do 1. 6. 1998.
Též uvádí, že soudy se nevypořádaly s návazností trestněprávního posouzení skutku na rovinu obchodněprávní. Zde poukazuje na pojetí trestního práva jako ultima ratio a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 a IV. ÚS 564/2000 (in http://www.usoud.cz) a upozorňuje, že obchodněprávní soudy v řízení o konkursu a vyrovnání neshledaly v jednání statutárních orgánů, tedy ani stěžovatelky, žádných pochybení.
Odvolacímu soudu dodala materiály svědčící o tom, že správce konkursní podstaty ani nežádal náhradu škody, která měla být trestnou činností způsobena. Ten je však v průběhu řízení, ani v odvolacím rozsudku nekonstatoval, ani neodmítl. Nevypořádal se tedy s důkazními návrhy strany řízení, čímž porušil kontradiktornost procesu, tedy právo každého předkládat důkazy na podporu své obhajoby. Soud má povinnost důkazy provést, případně je jako nepodstatné odmítnout.
Dále má za to, že soudy se řádně nevypořádaly s důkazy, pokud jde o podnikatelský záměr ve Slovenské republice. Vyšly pouze z výpovědi svědka P. L., byť se jedná o osobu nepravomocně odsouzenou k poměrně dlouhému trestu odnětí svobody.
Poznamenává též, že žádný orgán nezajímalo, kam byly prostředky odčerpané ze společnosti Liberta a. s. investovány a veškeré pohledávky byly přičteny toliko k tíži stěžovatelky a Mgr. I. S. Přitom znalecké posudky jasně hovořily o vyrovnané bilanci závazků a pohledávek za období, kdy byla členkou představenstva.
Konečně stěžovatelka upozorňuje, že k soudnímu líčení ji pro bolestivé zranění nohy dopravovali sanitním vozidlem a dobu, po kterou se jednání konalo, musela trávit na lůžku pod stálým dohledem ošetřovatelky. Považuje za otázku k posouzení, zda za takovéhoto průběhu soudního řízení byla schopna uplatnit veškerá svá práva na obhajobu.
Z uvedených důvodů se domnívá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a též čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o námitky týkající se zdravotního stavu stěžovatelky, pak lze poukázat na v tomto smyslu vyžádané lékařské zprávy a posudky.
Krajské státní zastupitelství v Praze je přesvědčeno, že pokud soudy neuvěřily obhajobě stěžovatelky, pak se nejedná o porušení práva na spravedlivý proces, ale o otázku hodnocení důkazů. Přitom provádění důkazů byla v řízení věnována mimořádná pozornost. Pokud odvolací soud výslovně nekonstatoval, že správce konkursní podstaty společnosti Liberta a. s. se nepřipojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, pak toto automaticky vyplývá z trestního spisu, provedených důkazů a též z konstatování, kdo se takto k trestnímu řízení připojil na str. 10-13 protokolu o hlavním líčení. Čím měla být porušena rovnost stran nelze z ústavní stížnosti vysledovat.
Je pobouřeno poukazem stěžovatelky na její zdravotní stav, neboť státní zástupce byl osobně přítomen tomu, jak obviněná zcela dobrovolně prohlásila, že je plně schopna účasti na hlavním líčení a nežádá jeho odročení. Přitom i uvedla, že má sama zájem, aby proces mohl proběhnout. Že by její momentální zdravotní stav neumožňoval plné uplatnění jejích práv, si nikdy nestěžovala, ač byla předsedou senátu vyzvána, aby tak při jakékoliv zdravotní indispozici učinila (viz str. 81 protokolu o hlavním líčení). Naopak svoji obhajobu aktivně vykonávala. Na pojízdném lůžku se stěžovatelka účastnila pouze části hlavního líčení a přítomná zdravotní sestra byla nezbytná pouze k transportu do a z jednací síně. Předseda senátu přitom projevoval po celou dobu hlavního líčení velkou vstřícnost ke stěžovatelce stran jejího zdravotního stavu a vždy se jí snažil vyhovět.
Státní zastupitelství uzavřelo, že námitky uvedené v ústavní stížnosti považuje za zcela irelevantní.
Vrchní soud uvedl, že se stěžovatelčinými námitkami se již soudy vypořádaly. Námitkou novou je pouze údajná absence rozhodnutí o důkazních prostředcích. Je pravdou, že obhájce stěžovatelky v průběhu řízení před odvolacím soudem předložil listiny týkající se konkursu na společnost Liberta a. s., které byly následně založeny do spisu. Odvolací soud nicméně nepovažoval s ohledem na celkovou důkazní situaci za nutné doplnit dokazování z úřední povinnosti, když požadavek na provedení důkazu těmito listinami výslovně vznesen nebyl. Z uvedených důvodů nejsou předmětné listiny v jeho rozhodnutí zmíněny. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že má za to, že svým postupem a rozhodnutím neporušil zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), či jiné v České republice účinné normy, ani nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nebo svobod. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Nejvyšší státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužila.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 16/2002 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka zejména tvrdí, že soudy pominuly jí namítané skutečnosti. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu, i z usnesení soudu Nejvyššího, je však naopak zřejmé, že soudy se jejím tvrzením věnovaly. Pokud uvádí, že ve výroku rozsudku vrchního soudu chybí rozhodnutí o jejím odvolání proti bodu třetímu výroku rozsudku soudu prvé instance, s touto námitkou se řádně vypořádal Nejvyšší soud na str. 9-10 svého usnesení. Dle jeho názoru má soud rozhodovat o odvolání obviněného jako celku a oporu v zákoně naopak nemá postup, kterým soud odvolání zčásti vyhovuje a z části jej zamítá. Pakliže soudy druhého stupně někdy přesto konstatují, že v určitém bodě je výrok napadeného rozhodnutí neměněn, jedná se o výrok nadbytečný. Ústavní soud nemá k tomuto výkladu Nejvyšší soudu výhrad. Nadto i kdyby jej považoval za nesprávný, postup vrchního soudu by představoval pouze formální pochybení, bez reálného vlivu na postavení stěžovatelky.
Soudy se rovněž zabývaly její námitkou, že se pravomocně stala likvidátorkou až dne 9. 10. 1998, avšak k porušení povinností v řízení o konkursu mělo dojít dříve (viz str. 9-10 rozsudku vrchního soudu, str. 9 usnesení Nejvyššího soudu). Bez ohledu na přesný okamžiku vzniku její funkce likvidátorky měla povinnost předat správci konkursní podstaty účetnictví společnosti již dříve, kdy jím disponovala jako členka představenstva.
Soudy nepominuly ani její poukaz na pojetí trestního práva jako ultima ratio a obchodněprávní rovinu případu (srovnej str. 10 rozsudku vrchního soudu, str. 7-9 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (kromě stěžovatelkou uvedených rozhodnutí srovnej též nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04, IV. ÚS 438/2000, IV. ÚS 469/02, I. ÚS 69/06 in http://www.usoud.cz). Jednání obviněných spočívající např. ve vylákání poskytnutí úvěru s vědomím, že nebude splacen (srovnej str. 18 usnesení Nejvyššího soudu) nicméně jako běžné civilní vztahy hodnotit nelze.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že odvolacímu soudu dodala materiály svědčící o tom, že správce konkursní podstaty nežádal náhradu škody, která měla být trestnou činností způsobena, ten je však nekonstatoval, není zřejmé, v čem by takovéto doplnění dokazování mohlo mít zásadní význam pro posouzení případu. Soudy nevycházely z toho, že taková náhrada škody požadována je a z případného pasivního postoje konkursního správce k adheznímu řízení ani nelze dovozovat, že k jednání obviněných nedošlo, či že absentuje jeho společenská nebezpečnosti.
K zpochybňované hodnověrnosti výpovědi svědka P. L. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
V projednávané věci se obecné soudy bedlivě věnovaly právě hodnocení projevu svědka P. L. (srovnej str. 17983 a následující spisu krajského soudu), kdy uvážily, že přes jeho obecně nižší věrohodnost se jeví jím podaná výpověď logická a odpovídající řadě dalších zjištění.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Nelze přisvědčit jejímu tvrzení, že se orgány činné v trestním řízení nevěnovaly tomu, co se stalo s prostředky vyvedenými ze společnosti Liberta. Právě naopak, obecné soudy podrobně zkoumaly jednotlivé finanční toky včetně toho, na které společnosti byly peněžní prostředky převáděny. Pokud dospěly k závěru, že smlouvy a faktury, na které obvinění při své obhajobě poukazovali, představují investice pouze fiktivní, pak vyšly z konkrétních zjištění a důkazů (srovnej zejména odůvodnění rozsudku soudu prvé instance, jehož značná část je věnována právě této problematice).
Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelčiným tvrzením, že uplatňování jejích práv na obhajobu mohlo být omezeno tím, že při hlavním líčení trpěla bolestivým zraněním nohy. Ústavní soud vychází podobně jako Krajský soud, že dle vyžádaných lékařských zpráv byla účasti na hlavním líčení schopná. Nadto stěžovatelce nic nebránilo, aby na své obtíže upozornila a žádala o odročení líčení. Pokud tak neučinila a naopak uvedla, že má zájem, aby proces proběhl, jak uvádí ve svém vyjádření Krajské státní zastupitelství v Praze (s čímž přes poskytnutou možnost repliky stěžovatelka nepolemizovala), nemůže nyní dotčená rozhodnutí z tohoto důvodu napadat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vojen Gűttler,
předseda senátu