ECLI:CZ:US:2007:1.US.803.06.1
sp. zn. I. ÚS 803/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. E. Š., proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.9.2006, sp. zn. 4 Tz 98/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 a 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud zjistil, že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 2 Vzv 1/2003, bylo podle §30 odst. 1 trestního řádu ve spojení s ust. §31 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto tak, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze JUDr. L. B. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného stěžovatele, stíhaného pro trestný čin úvěrového podvodu podle ust. §250b odst. 2, odst. 5 trestního zákona, spáchaného ve formě organizátorství a pomoci podle ust. §10 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu dle ust. §8 odst. 1 trestního zákona. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství uvedl, že (pozn.: B.) nemá k trestní věci stěžovatele, která je předmětem řízení ve věci sp. zn. OKFK-514/7-2002 a v níž vykonává v přípravném řízení dozor vymezený v ust. §174 a násl. trestního řádu, žádný osobní vztah, a nemá žádný osobní vztah ani k stěžovateli ani ke komukoliv z dalších devíti spoluobviněných v této trestní věci. Z výpisu obchodního rejstříku společnosti APRA, a.s., lze zjistit, že společnost AGROTRADE, a.s., v Praze, byla zapsána jako vlastník společnosti APRA, a.s., dne 30. 11. 1998 a k témuž dni byl i proveden rejstříkový výmaz JUDr. L. B. z funkce člena dozorčí rady společnosti APRA, a.s. Podstatou námitky podjatosti státního zástupce JUDr. L. B. bylo jeho členství v dozorčí radě APRA, a.s., zapsané v obchodním rejstříku vedeného Městským soudem v Praze. Jediným akcionářem APRA, a.s., byla TECHNOLOGY leasing, a.s., pod předchozí obchodní firmou AGROTRADE, a.s.
Proti tomuto usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal stěžovatel stížnost. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal následně ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele (ad výrok II.) a podal ji i proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003 (ad výrok I.). Vytkl v ní, že tímto usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 16. 12. 2003 (výroku II.) byl porušen zákon v ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu a v řízení předcházejícím též v ustanovení §30 odst. 1, §31 odst. 1 a §147 odst. 1 trestního řádu.
V záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ve výroku I. bylo o stížnosti pro porušení zákona rozhodnuto tak, že usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních ust. §147 odst. 1, ust. §148 odst. 1 písm. c) a ust. §160 odst. 1 trestního řádu v neprospěch stěžovatele. Nejvyšší soud proto toto napadené usnesení zrušil a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud jde o ústavní stížností napadený výrok II. shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu - ohledně usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003 - byla podle ust. §268 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost pro porušení zákona zamítnuta.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Nejvyšší soud. Ten však toliko uvedl, že jelikož nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím mohlo být porušeno ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces, není přezkoumávání rozsudku Nejvyššího soudu z hlediska v něm vysloveného právního názoru přípustné. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud vyjádření za základ svého zjištění o rozhodnutí, neboť oproti napadenému usnesení v něm nic nového objasněno není.
II.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasahovat pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s tím, jakým způsobem obecný soud interpretoval a aplikoval ustanovení podústavního právního předpisu, tj. ust. §30 odst. 1 trestního řádu, ve vztahu k dané věci. Z ústavněprávního pohledu tedy považuje v dané věci Ústavní soud za zásadní otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace citovaného ust. §30 odst. 1 trestního řádu.
V souvislosti s danou věcí není zcela bez významu, že - byť je napaden rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona - svou materií se jedná o otázku vyloučení státního zástupce z vykonávání úkonů v trestním řízení (toto řízení podle obsahu spisu stále běží). Přitom Ústavní soud ve vztahu k ústavním stížnostem napadajícím rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na vyloučení státního zástupce z vykonávání úkonů v trestním řízení, opakovaně deklaroval jejich nepřípustnost, tedy i jejich meritorní neprojednatelnost před Ústavním soudem (Ústavní soud argumentoval tím, že takové rozhodnutí sice nelze formálně napadnout dalším procesním prostředkem, neznamená to však, že by otázka vyloučení policejního orgánu nebo státního zástupce byla materiálně jednou provždy vyřešena a nemohla být v dalších fázích nastolena; k tomu Ústavní soud poukázal na to, že zákon o Ústavním soudu má v ust. §75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím - srov. např. II. ÚS 134/06, III. ÚS 287/06). Z uvedeného tedy plyne do značné míry i omezená intenzita přezkumu v dané věci Ústavním soudem.
Podle ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat.
K tomu Ústavní soud uvádí následující.
1) Podstatou ústavní stížnosti jsou pochybnosti stěžovatele o nestrannosti státního zástupce JUDr. L. B. (dále též "státní zástupce"). Stěžovatel je dovozuje především ze skutečnosti, že tento státní zástupce působil ve funkci ředitele právního odboru Agrobanky Praha, a.s., a z titulu této funkce byl členem dozorčí rady APRA, a.s. Pokud následně Agrobanka Praha, a.s., prodává 100% balík akcií APRA, a.s., obchodní společnosti TECHNOLOGY leasing, a.s., "je velmi pravděpodobné, že přinejmenším veškeré právní dokumenty k realizaci prodeje připravoval právě státní zástupce JUDr. L. B. Navíc uzavření obchodního případu tohoto rozsahu předcházela jistě celá řada jednání... Úvěrové smlouvy, k jejichž porušení mělo dle obvinění dojít, byly uzavřeny Ing. Z. T. a JUDr. I. K., kteří rovněž uzavírali smlouvu o převodu akcií APRA, a.s., mezi Agrobankou Praha, a.s., a právě TECHNOLOGY leasing, a.s. S těmito osobami musel JUDr. L. B. vejít do opakovaného styku a musel projednávat podrobnosti obsahu smluv o prodeji cenných papírů, akcií APRA, a.s... jsou zjevné pochybnosti o jeho nepodjatosti pro poměr ke společnosti TECHNOLOGY leasing, a.s., tedy k jednomu z možných poškozených."
Jak vyplývá z ustálené judikatury obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 78/2002, 7 Tdo 849/2004), rovněž tak z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 67/04, I. ÚS 68/06), ale též z názorů komentářové literatury (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, Praha, 2005, str. 221), pro poměr k osobám uvedeným v citovaném ustanovení (§30 trestního řádu) je vyloučen soudce, který je k těmto osobám zejména v poměru příbuzenském nebo obdobném, ale též ve vztahu úzce přátelském či naopak nepřátelském (v úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce a podobně). Mezi osoby, jichž se úkon přímo dotýká, patří zejména strany trestního řízení (tedy i osoba poškozená), jakož i další osoby přímo zúčastněné na řízení.
Citované ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu, upravující důvody vyloučení v něm uvedených osob z vykonávání úkonů trestního řízení, stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, který musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 886/2006). Ze všech rozhodujících okolností musí být jednoznačně patrné, že zde takový vztah skutečně existuje a že jde současně o vztah takového charakteru, který subjektivně i objektivně brání osobě uvedené v citovaném ustanovení přistupovat k věci nezaujatě a rozhodovat nestranně a spravedlivě, čímž vyvolává oprávněné pochybnosti o své nepodjatosti.
Jak přitom vyplývá z výše uvedené části ústavní stížnosti, stěžovatel dovozuje pochybnosti o nestrannosti státního zástupce L. B. primárně z toho, že existuje (či existoval) jeho poměr ke společnosti TECHNOLOGY leasing, a.s., tedy "k jednomu z možných poškozených." Obecně je pravda, že pod zákonný pojem "osoba, jíž se úkon přímo dotýká" je možné zahrnout i osobu poškozenou. Na druhé straně je však třeba reflektovat to, že stěžovatel uvedenou námitkou obsahově nijak nenaplňuje znaky uvedeného definičního vymezení, tedy aby byl státní zástupce ve vztahu ke společnosti TECHNOLOGY leasing, a.s. (resp. k některé z osob na činnosti této společnosti zúčastněné) v poměru příbuzenském nebo obdobném a nebo ve vztahu přátelském či nepřátelském, případně že ve vztahu ekonomické závislosti. To blíže vyplývá z následujícího textu tohoto usnesení.
Stěžovatel své pochybnosti o nepodjatosti státního zástupce L. B. pro poměr ke společnosti TECHNOLOGY leasing, a.s., totiž dovozuje toliko z určité pravděpodobnosti (srov. "je velmi pravděpodobné"), že tento státní zástupce ve své předchozí funkci ředitele právního odboru Agrobanky Praha, a.s., a člena dozorčí rady připravoval právní dokumenty k realizaci prodeje akcií APRA, a.s., a to právě obchodní společnosti TECHNOLOGY leasing, a.s., (poznámka: dle skutkových zjištění Nejvyššího soudu se jednalo o společnost AGRODATE, a.s., až později přejmenovanou na dnešní TECHNOLOGY leasing, a.s.), a že uzavření tohoto obchodního případu předcházela "jistě" celá řada jednání, přičemž státní zástupce musel vejít do opakovaného styku a musel projednávat podrobnosti obsahu smluv o prodeji cenných papírů, akcií APRA, a.s., s osobami, které uzavíraly též úvěrové smlouvy, k jejichž porušení mělo dle obvinění dojít. Je tedy zřejmé, že námitka podjatosti předestřená v ústavní stížnosti byla uplatněna toliko v rovině hypotetických souvislostí (tedy v jistém smyslu se jedná o abstraktní domněnku) vztahujících se navíc pouze k realizaci předchozí profese státního zástupce (pozn.: tvrzený poměr měl vzejít z činnosti státního zástupce v jeho dřívější funkci ředitele právního odboru Agrobanky Praha, a.s., a člena dozorčí rady při prodeji akcií společnosti APRA, a.s., společnosti TECHNOLOGY leasing, a.s.), z čehož v žádném možném směru nelze dovodit existenci reálné a konkrétní skutečnosti, jež by dokládala současný vztah státního zástupce ke společnosti TECHNOLOGY leasing, a.s. (resp. k některé z osob na činnosti této společnosti zúčastněné), , který by měl zcela konkrétní podobu a osobní charakter.
Dále Ústavní soud k této námitce poukazuje na skutkové zjištění Nejvyššího soudu, které ani stěžovatel nerozporuje. Podle tohoto zjištění státní zástupce B. byl členem dozorčí rady společnosti APRA, a.s., pouze v době od 20.12.1996 do 30.11.1998 (dle zápisu v obchodním rejstříku), přičemž společnost AGRODATE, a.s. (dnes TECHNOLOGY leasing, a.s.) byla jako vlastník společnosti APRA, a.s., zapsána (do obchodního rejstříku) právě až ke dni 30.11.1998; tedy, státní zástupce přestal být členem orgánu společnosti APRA, a.s., dnem, kdy se novým vlastníkem společnosti stala právě stěžovatelem poukazovaná společnost TECHNOLOGY leasing, a.s. (poznámka: správně co do názvu v tehdejší době AGRODATE, a.s.). Ke spáchání trestné činnosti, která se týká stěžovatele, však došlo v období od 6.11.2002 do 27.11.2003, tedy po uplynutí čtyř let od uvedené doby.
Z těchto důvodů tedy uvedenou námitku akceptovat nelze.
2) Stěžovatel dále - na podporu svého názoru o podjatosti státního zástupce -namítal, že existuje několik stížností na jeho postup ve věci, které shledal vrchní státní zástupce jako oprávněné; šlo prý o neodůvodněné průtahy v řízení (stěžovatelem dále konkretizované).
K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že důvodem vyloučení orgánu činného v trestním řízení nejsou samy o sobě okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci, neboť v postupu orgánu činného v trestním řízení se projevuje samotný výkon jeho pravomoci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 674/01, III. ÚS 100/06 nebo ve vztahu k obdobné otázce v civilním řízení II. ÚS 7/01). Zde je na místě podtrhnout i legální explicitní zakotvení tohoto principu v ust. §14 odst. 4 o.s.ř., které výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, jež spočívají v postupu v řízení o projednávané věci či v jeho rozhodování v jiných věcech; důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. k tomu zdůrazňuje, že tyto okolnosti samy o sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví. Ve vztahu k obdobné otázce v civilním řízení lze poukázat dále jak na ustálenou judikaturu obecných soudů, např. SJ 48/2002 ("Důvodem k vyloučení soudce ... není sama o sobě ... ani okolnost, že předseda soudu shledal částečně důvodnou stížnost účastníka na průtahy v řízení."), tak na judikaturu Ústavního soudu; jde např. o rozhodnutí II. ÚS 377/99 ("Nadto je zřejmé, že stěžovatel spatřuje podjatost soudců v jejich, stěžovatelem tvrzeném, procesním pochybení - poznámka: mj. průtahy v řízení - Podle judikatury obecných soudů je však takový názor nepřijatelný. Touto otázkou se také zabýval Nejvyšší soud ČR, když ve svém rozhodnutí ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, konstatoval, že "důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 1 občanského soudního řádu nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci.") nebo o rozhodnutí III. ÚS 821/06, v němž Ústavní soud z ústavněprávního hlediska aproboval právní názor obecného soudu, který konstatoval, že "předložené námitky ve vztahu ke tvrzenému jednání jmenované soudkyně vytýkají z pohledu relevantní právní úpravy vady (okolnosti spočívající) v postupu soudce v řízení o projednávané věci, pročež pro výslovně zákonem definovanou zábranu utváření tohoto úsudku (negativní vymezení důvodu vyloučení) dovodil, že nelze obsah těchto výtek kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení (§14 odst. 4 o. s. ř.). Současně připomněl, že proti způsobu vedení řízení (procesním vadám) lze účinně brojit v rámci uplatnění opravných prostředků.". Takový výklad ostatně odpovídá logice věci, neboť ze samotné existence průtahů v řízení způsobených orgánem činným v trestním řízení nelze dovodit, že by tak orgán činný v trestním řízení činil pro svůj vztah k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo pro svůj vztah (zájem) k (na) věci samotné.
Ani tuto námitku stěžovatele - pokud jde o pochybnosti o nepodjatosti státní zástupce L. B. - tedy nelze akceptovat.
Ústavní soud pro úplnost uvádí - jak vyplývá z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu - že stížnosti stěžovatele na namítané průtahy v činnosti státního zástupce B. již byly postoupeny Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k dalšímu opatření v rámci jeho kompetence dle ust. §16b zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů; dne 10.12.2004 byla JUDr. L. B. tato trestní věc odňata a byla přidělena k výkonu dozoru v přípravném řízení státní zástupkyni Vrchního státního zastupitelství JUDr. P. P.
3) Stěžovatel dále namítal absurdnost argumentace státního zástupce B., že doklady o svém včasném odvolání z funkce v dozorčí radě má k dispozici pro svoji potřebu, zřejmě doma; sám stěžovatel se prý s takovými listinami, svědčícími o abdikaci státního zástupce, poprvé seznámil při veřejném zasedání konaném u Nejvyššího soudu, kde je předložil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Stěžovatel tím má zřejmě na mysli doporučený dopis předsedy představenstva společnosti APRA, a.s., z 28.2.1998, o kterém státní zástupce ve svém rozhodnutí ze dne 7.11.2003 uvedl, že jím může doložit faktické odvolání B. z funkce člena dozorčí rady již na mimořádné valné hromadě společnosti APRA, a.s., z 23.2.1998; postačující pro rozhodování v dané věci však bylo skutkové zjištění nezávislé na uvedeném dopise, tj. doba trvání funkce člena v dozorčí radě dle zápisu v obchodním rejstříku, tedy stav de iure. Na výmaz v obchodním rejstříku z funkce člena v dozorčí radě poukazuje ostatně i státní zástupce v odůvodnění citovaného rozhodnutí, a sám Nejvyšší soud explicitně operuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko takovým výmazem.
4) Stěžovatel kritizuje i názor, podle něhož "namítané hanlivé výroky státního zástupce vznesené na adresu obviněného, nemohou být důvodem pro jeho vyloučení pro podjatost, ale toliko důvodem k podání stížnosti na nevhodné chování státního zástupce u jeho nadřízeného.", a následně odůvodňuje nesprávnost takového názoru. K tomu Ústavní soud uvádí, že není zcela zřejmé, co stěžovatel uvedenou námitkou rozporoval; zda "pouze" apriorní názor, že hanlivé výroky státního zástupce vznesené na adresu obviněného, nemohou být důvodem jeho vyloučení pro podjatost (dále též jako "apriorní názor"), nebo skutečnou existenci konkrétních hanlivých výroků ze strany státního zástupce na adresu stěžovatele v dané věci.
Pokud by měl citovaným stěžovatel na mysli toliko kritiku apriorního názoru, je třeba uvést, že Nejvyšší soud jej v napadeném rozhodnutí vůbec nevyslovil. Byl to pouze státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, že "ani případné nevhodné vyjádření státního zástupce o osobě obviněného nesvědčí o podjatosti státního zástupce ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu... může se obrátit na vedoucího státního zástupce... se stížností na chování státního zástupce ve smyslu ust. §16b) zákona o státním zastupitelství." Toto usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ústavní stížností není napadeno. Navíc je namístě dodat, že takto státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství argumentoval toliko subsidiárně, neboť primárním argumentem - který sám o sobě byl postačující - bylo, že "nebylo zjištěno, že by se státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vyjádřil o obviněným hanlivým způsobem."
Jestliže však stěžovatel namítal (srov. výše citace z jeho ústavní stížnosti) skutečnou existenci konkrétních hanlivých výroků ze strany státního zástupce na svoji adresu v dané věci (nikoli tedy jen apriorní názor), je třeba poukázat na značnou neurčitost této námitky. Nelze z ní totiž dovodit, kdy a v jakých souvislostech měly být eventuální hanlivé výroky ze strany státního zástupce na adresu stěžovatele vzneseny, a jakého druhu měly být. Taková neurčitost námitky potom logicky způsobuje nemožnost jejího přezkoumání, neboť není úkolem Ústavního soudu perfekcionisticky zkoumat celý spis a snažit se takovou neurčitou námitku pod případnou reálnou skutečnost podřadit. To platí tím spíše tehdy, jestliže se uvedenou námitkou zabýval, jak je uvedeno výše, již státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a neshledal její důvodnost; bylo tak na stěžovateli, aby - obsahově zcela konkrétně - rozporoval toto skutkové zjištění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v ústavní stížnosti, což však neučinil a omezil se pouze na tvrzení neurčitá
Nad rámec toho je třeba zdůraznit, že z hlediska Ústavního soudu tato námitka není relevantní; jeho úkolem je totiž toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele. Dle současné právní úpravy (srov. ust. §267 odst. 3 trestního řádu) ministr spravedlnosti svou stížností pro porušení zákona vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu podle důvodů ve stížnosti uvedených. Od tohoto vymezení se odvíjí možné rozhodování Nejvyššího soudu, které lze na podkladě stížnosti pro porušení zákona učinit. Kromě rozsahu, v němž je rozhodnutí napadeno, je Nejvyšší soud v přezkoumávání zákonnosti a odůvodněnosti limitován - jak již bylo uvedeno - též důvody uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona (jiné důvody Nejvyšší soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží; srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, Praha, 2005, str. 2131-5). Přitom ve stížnosti pro porušení zákona nebyla ministrem spravedlnosti existence eventuálních hanlivých výroků státního zástupce na adresu stěžovatele namítána, takže k takové námitce - i kdyby byla oprávněná - nemohlo být při rozhodnutí Nejvyššího soudu přihlédnuto. Z toho důvodu nemohl uvedenou námitku (resp. jejich "obsah") při svém rozhodování o ústavní stížnosti reflektovat ani Ústavní soud.
5) Stěžovatel konečně poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 3/2006, a namítal, že se v souzené věci Nejvyšší soud odchýlil od svých závěrů vyjádřených v citovaném rozhodnutí. Ústavní soud k tomu uvádí, že se v tehdejší věci jednalo o zcela odlišný skutkový i právní stav; šlo o otázku odnětí a přikázání věci dle ust. §25 trestního řádu. Mimo to je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud, je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu podústavního práva. Z tohoto vymezení pravomocí vyplývá, že Ústavní soud - s odvoláním na ochranu ústavnosti - není zásadně oprávněn posuzovat důvodnost a obsah změny výkladu podústavního práva, ledaže by tím došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. V dané věci by se však o takový případ nejednalo.
III.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele (výklad a aplikaci ust. §30 odst. 1 trestního řádu shledal ústavněkonformní) v dané věci, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2007
Vojen Güttler
předseda senátu