ECLI:CZ:US:2007:1.US.833.07.1
sp. zn. I. ÚS 833/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. L. K., právně zastoupené N. T., proti II. výroku (rozhodnutí o nákladech řízení) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 11. 12. 2006, č. j. 36 Co 286/2006-85, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá II. výrok v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí obecného soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 11. 12. 2006, č. j. 36 Co 286/2006-85, bylo rozhodnuto tak, že I. rozsudek okresního soudu se mění tak, že se žaloba zamítá, a II. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí se vztahovalo k rozsudku Okresního soudu v Děčíně, ze dne 26. 1. 2006, č. j. 20 C 85/2004-69, kterým bylo vyhověno návrhu žalobkyně J. J., jež se domáhala určení, že je nájemkyní bytu č. 10 v domě č.p. 1041/27 v D. Stěžovatelka v uvedeném řízení byla v postavení žalované vlastnice uvedeného bytu. V napadeném rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec uvádí, že okresní soud po obsáhlém dokazování určil, že žalobkyně je nájemkyní sporného bytu, když před tím na uvedeném výroku shledal naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. V odvolání stěžovatelka zpochybnila skutkové závěry okresního soudu ve vztahu k naplnění skutkové podstaty ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. o přechodu práva nájmu na jiné osoby pro případ smrti nájemce. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec své závěry opřel o zjištění, že mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení probíhá řízení o vyklizení bytu pod sp. zn. 13 C 59/2004, které bylo zahájeno dříve než řízení ve věci sp. zn. 20 C 85/2004, z čehož dovodil, že na rozhodnutí o určovací žalobě není naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., neboť pro uplatnění určovací žaloby zásadně není prostor tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Tento závěr podepřel i odkazem na zásadu procesní ekonomie, protože žalobou na plnění se obsah a dosah sporného vztahu zcela vyčerpává. Zároveň soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť se jedná pouze o procesní rozhodnutí, jehož vydání se procesně úspěšná žalovaná nedomáhala s odkazem na §142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §224 odst. 2 o.s.ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti výroku o nákladech řízení odvolávajíc se při tom na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovozuje, že ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. na danou věc vůbec nedopadá, naopak že soud měl aplikovat §142 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatelka tvrdí, že zamítnutím žaloby se stala účastníkem, který ve věci měl plný úspěch, tudíž jí přísluší přinejmenším náhrada nákladů řízení, které vynaložila na obranu před "zcela zjevně nesprávným" rozhodnutím okresního soudu.
Po zhodnocení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospívá k závěru, že z ústavněprávního hlediska je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, zejména ne co do jejich správnosti. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti výroku soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00).
Jinými slovy řečeno, spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (II. ÚS 828/06).
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem stěžovatelky, že rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž se jedná pouze o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tím interpretační exces.
V nyní projednávané věci stěžovatelka v podstatě nesouhlasí výkladem pojmů "plný úspěch ve věci" a "částečný úspěch ve věci", jak je aplikoval obecný soud, a předkládá Ústavnímu soudu interpretaci vlastní. Je zřejmé, že podstata argumentačního sporu tkví ve skutečnosti, že stěžovatelka vykládá (svůj) úspěch ve věci zcela izolovaně pouze ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 20 C 85/2004, s důrazem na fakt jeho formálního ukončení, a to bez ohledu na podstatu sporu se (zpochybňovanou) nájemnicí, kdy si obě strany různými návrhy podanými nedlouho po sobě vzájemně konkurují sledujíce při tom stejný cíl. Obecný soud se oproti tomu přiklonil k výkladu, který naopak zohlednil (srov. celou stranu označenou jako "-2-" rozsudku, celkově str. 3.) skutečnost, že souběžně probíhala řízení řešící obdobnou otázku, přičemž prvé z řízení bylo z tohoto důvodu přerušeno. Skutečnost, že druhé řízení, byť vedené na jiné procesní bázi, muselo být z tohoto důvodu skončeno zamítnutím žaloby, ještě dle úvahy obecného soudu neznamenalo úplný úspěch jedné ze stran, neboť tímto rozhodnutím "pouze procesní" povahy (srov. poslední odstavec rozsudku) přesměroval meritorní rozhodnutí do jiného řízení, kde se o věcném úspěchu či neúspěchu teprve rozhodne. V tomto kontextu Ústavní soud nehodlá do odůvodněného výkladu jednoduchého práva provedeného obecným soudem svými vlastnímu úvahami vstupovat, neboť stěžovatelkou zpochybňovaný právní názor není zjevnou libovůlí soudu ani interpretací s extrémně nespravedlivými důsledky, otázka správnosti takového výkladu je proto v této věci problematikou podústavní. Právě s ohledem na kontext obou souběžných řízení má Ústavní soud zato, že vzhledem k účelu institutu "naléhavého právního zájmu", kterým je především selekce návrhů, nelze automaticky dovozovat, že by věcné rozhodnutí o určovací žalobě nad rámec uvedeného institutu pouze z tohoto důvodu porušilo základní práva stěžovatelky, jak by se snad stěžovatelka mohla domnívat. Tato poznámka se váže k závěrečné části ústavní stížnosti, kde stěžovatelka rozsudek označuje paušálně za "zcela zjevně nesprávný", jakkoliv k tomuto tvrzení má oporu v I. výroku napadeného rozsudku s ohledem na jeho odůvodnění pouze z úzkého procesního hlediska, neboť o konkrétních meritorních námitkách stěžovatelky (podstatě sporu) soud druhého stupně nerozhodl, protože na tom neshledal naléhavý právní zájem, z výše uvedených důvodů.
Tímto usnesením pochopitelně Ústavní soud nijak nepředjímá výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 59/2004.
Ústavní soud, aniž by podrobněji hodnotil postup a rozhodování soudů ve věci stěžovatelky, se na základě výše uvedeného neztotožňuje s jejím tvrzením, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost proto bylo nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu