ECLI:CZ:US:2007:1.US.846.07.1
sp. zn. I. ÚS 846/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. N., zastoupeného Mgr. Z. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 5 To 440/2006, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí obecného soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 5 To 440/2006, byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 4 T 176/2003, kterým nebyla stěžovateli v postavení ustanoveného advokáta přiznána odměna v celkové výši 11 383,10 Kč s odkazem na §151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu. Oba obecné soudy opřely svá rozhodnutí o následující důvody: Stěžovatel uplatnil u soudu prvního stupně dne 23. 8. 2006 vyúčtování obhajoby ve věci, v níž byl ustanoven obhájcem, ve smyslu §151 odst. 2 trestního řádu. Počátek prekluzivní lhůty pro uplatnění uvedeného nároku obecné soudy spojily s vyhlášením rozsudku soudu II. stupně dne 26. 7. 2005, kdy bylo řízení pravomocně skončeno. Veřejného zasedání se zúčastnila Mgr. M. H. na základě substituční plné moci stěžovatele, v tento den se tedy stěžovatel dozvěděl o skončení povinnosti obhajovat obviněného. Jednoletá prekluzivní lhůta proto podle názoru obecných soudů počala běžet 27. 7. 2006 a skončila dne 26. 7. 2006, přičemž stěžovatelův nárok tak nebyl uplatněn ve lhůtě dle §151 odst. 2 trestního řádu.
V ústavní stížnosti se stěžovatel odvolává na čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 odst. 1 Ústavy, s důrazem na princip legitimního očekávání. Namítá, že podle §41 odst. 5 trestního řádu zaniká zmocnění obhájce při skončení trestního stíhání, přesto má však obhájce oprávnění podat ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu. Dle názoru stěžovatele proto povinnost obhajovat nemůže skončit rozhodnutím odvolacího soudu, neboť i v kontextu zákona o advokacii lze dovozovat nejen oprávnění advokáta, nýbrž i jeho povinnost nadále obhajovat (podat dovolání a účastnit se řízení před Nejvyšším soudem). Stěžovatel proto dovozuje, že povinnost obhajovat skončí a prekluzivní lhůta počne běžet nejdříve po marném uplynutí lhůty k podání dovolání, neboť i v poslední den lhůty může od klienta dostat závazný pokyn k podání dovolání. Skutečnost, že v nyní projednávaném případě dovolání nebylo podáno proto stěžovatel označuje za nepodstatnou. Závěrem stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/05, kde je proveden ústavně konformní výklad ustanovení §12 odst. 10 trestního řádu a dovozena ochrana legitimního očekávání v tehdy projednávané věci.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy. Nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Takový stav v posuzované věci nenastal. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s řádně a přesvědčivě zdůvodněnými právními závěry obecných soudů a opakuje námitky uplatněné již v předchozím řízení, s nimiž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně zabýval. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatele.
Problematice ústavně konformní interpretace §41 odst. 5 a §151 odst. 2 trestního řádu ve vztahu k trvání povinnosti ustanoveného obhájce vystupovat v dovolacím řízení a možnosti nárokovat odměnu a náhradu hotových výdajů již několikrát v minulosti vyjádřil. Ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 167/05 (dostupný např. na http://www.judikatura.cz), bylo v případě, kdy stěžovatel odvozoval počátek běhu prekluzivní lhůty od doručení rozhodnutí o podaném dovolání stěžovateli vyhověno, neboť opačný výklad obecných soudů odporoval principu ochrany legitimního očekávání. Jak je dále v nálezu uvedeno, řádné a účelné podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku je úkonem, jehož provedení je ve veřejném zájmu, neboť cílem trestního řízení není (pouhé) konstatování viny či neviny a případné potrestání pachatele. Účelem řízení vedeného proti pachateli trestného činu je v liberálním právním státě jen takové odsouzení, které je výsledkem spravedlivého procesu. Zde mají obhájci jako kvalifikovaní oponenti obžaloby nezastupitelné místo. I z tohoto hlediska je třeba interpretovat a aplikovat příslušná ustanovení trestního řádu a tyto principy je potřeba zohlednit při posuzování žádosti obviněného, jejímž cílem je pochopitelná snaha o minimalizaci nákladů na právní služby odvedené v jeho zájmu.
Jakkoliv Ústavní soud na uvedených závěrech nadále trvá, nelze tyto vztáhnout na nyní posuzovanou situaci stěžovatele, kdy je nesporné, že stěžovatel v pozici obhájce dovolání nepodal. V tomto případě Ústavní soud nespatřuje oprávněnost očekávání stěžovatele, že prekluzivní lhůta k uplatnění nároku obhájce počíná běžet později, než okamžikem, kdy se dozvěděl o právní moci rozhodnutí ve věci, v níž dovolání podáno nebylo. Ústavním soudem dříve vyslovené závěry na věc nedopadají, přičemž stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů a interpretace ustanovení trestního řádu v nich obsažená, neznamenají porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy není právně významný jen jazykový výklad, nýbrž relevantní je rovněž účel a smysl aplikované normativní regulace ve vztahu k jejímu zakotvení v právním řádu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 uvedl, že "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci."
K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě dalších nálezů, příp. stanovisek (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96, nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Tento aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud např. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04, v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody směřující k nalezení významu a působení zákona. V návaznosti na tyto teze lze říci, že v obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) takto akceptoval teleologický výklad jako interpretační přístup jazykovému na roveň postavený, resp. vždy přinejmenším takový, jenž je způsobilý v kontextu racionální argumentace představovat významný korektiv při zjištění obsahu právní normy.
Ve světle tohoto pohledu na naznačenou problematiku aplikace práva Ústavní soud posoudil i předmětnou věc stěžovatele, který zpochybňuje objektivní stanovení počátku lhůty z existence zákonné možnosti (oprávnění) podat ve prospěch klienta dovolání. Pokud by však byl platný stěžovatelův argument, který počátek (byť subjektivně konstruované) lhůty stanovuje teprve s ohledem na nejisté rozhodnutí klienta, zda podat či nepodat odvolání, neodpovídal by takový výklad přinejmenším samotnému smyslu změny (novelizace) příslušného ustanovení trestního řádu.
Ze zákonné konstrukce lze dovodit, že intencí zákonodárce bylo právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit z hlediska časového neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku (srov. důvodovou zprávu k zák. č. 265/2001 Sb. ve slovech "se doplňuje propadná lhůta pro uplatnění tohoto nároku, neboť v praxi dochází k tomu, že nárok není uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahují obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů"), ke kterémuž dílčímu závěru možno dospět i na základě objektivního teleologického výkladu (ve spojení s argumentem per reductionis ad absurdum). Z takto koncipované právní úpravy, resp. z argumentačního prostoru jí vymezeného, je dle přesvědčení Ústavního soudu nutno určení počátku (běhu) předmětné subjektivní lhůty vykládat v důsledku uvedeného striktně, tj. dikci "nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila", v designátu "dozvěděl" interpretovat jako do jednoho roku ode dne, kdy se při zachování postupu lege artis o tom, že povinnost obhajovat skončila, dovědět mohl a měl.
Zároveň Ústavní soud připomíná, že právě výklad podaný v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 167/05 umožňuje, a to jistě ve prospěch advokáta i klienta, překonat uvedený striktní výklad počátku běhu prekluzivní lhůty, avšak toliko pokud bylo dovolání (lege artis) uplatněno, neboť obhájce k realizaci záruk spravedlivého procesu přispívá právě tehdy, pokud je mimořádný opravný prostředek skutečně podán, a nikoliv, když podán není. Pouze v takovém případě lze dovozovat oprávněnost očekávání obhájce, že doba aktivního výkonu obhajoby v řízení před soudním orgánem se do prekluzivní lhůty podle §151 odst. 2 trestního řádu nezapočítává. Rovněž nutno uvést, že i k uplatnění stěžovatelova nároku se váže zásada vigilantibus leges sunt scriptae.
Ústavní soud tak spatřuje jádro stěžovatelovy argumentace toliko v odlišné interpretaci tzv. jednoduchého, podústavního práva, jak ji provedly obecné soudy. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti stěžovatel, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníka právního vztahu regulovaného právní normou.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu