ECLI:CZ:US:2007:2.US.1072.07.1
sp. zn. II. ÚS 1072/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. D. K., zastoupené JUDr. J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2007 č.j. 62 Co 12/2007-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 9, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 protokolu č. 1 a čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení exekuce a o nákladech řízení.
Z připojeného rozhodnutí Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 14. 12. 2005, č.j. Nc 3781/2004-10, zastavil exekuci, nařízenou týmž soudem usnesením ze dne 12. 10. 2004, č.j. Nc 3781/2004-4, na majetek povinného VAMARO, s. r. o., se sídlem v Praze. Současně uložil povinnému zaplatit stěžovatelce na nákladech exekuce částku 4 092,41 Kč a nahradit oprávněnému náklady řízení ve 4 865 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností usnesení soudu prvého stupně v napadeném výroku o povinnosti uhradit náklady exekuce stěžovatelce povinným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu poukázal na to, že oprávněný je povinen hradit exekutorovi náklady exekuce jen v případě, že mu lze přičítat procesní zavinění. V ostatních případech je to povinný, a to i tehdy, když k zastavení exekuce došlo pro jeho nemajetnost. Požadavek stěžovatelky na uložení povinnosti k zaplacení nákladů exekutora oprávněnému shledal za požadavek, který je v přímém rozporu se smyslem a účelem exekučního řízení, které se aktivuje výhradně za účelem uspokojení přiznaných subjektivních práv, kdy otázka úplaty za vykonanou exekuční činnost v případě nemajetnosti povinného je z tohoto úhlu pohledu druhotná.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů a přesvědčení, že soudy při aplikaci jednotlivých ustanovení právních předpisů pochybily. Zdůrazňuje zákonem předvídanou nezávislost soudních exekutorů a připomíná, že soudní exekutor je v zásadě povinen provést každou exekuci, kterou jej soud pověří. Ustanovení exekučního řádu proto mají být interpretována a aplikována s ohledem na zajištění nezávislosti soudních exekutorů. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím právě byla ohrožena její exekutorská nezávislost při výkonu exekutorské činnosti, neboť za situace, kdy povinný svou povinnost k úhradě nákladů exekuce jednoznačně nemůže splnit, jí byla fakticky odepřena úplata garantovaná §3 exekučního řádu.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že jako plátkyně daně z přidané hodnoty, vedoucí podvojné účetnictví, je povinna odvést státu daň z přidané hodnoty a zaplatit zdravotní a sociální pojištění z přiznané pohledávky, ačkoliv tato pohledávka nebude splněna.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry Ústavního soudu vyjádřenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Domnívá se, že judikát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Musselle, citovaný ve zmíněném stanovisku, se týká zcela jiné situace, než jsou věci exekutorů. Nesouhlasí ani s argumentem, dle něhož má exekutor zákonnou možnost čelit materiálním rizikům tím, že bude žádat od oprávněného složení zálohy. Takovou zálohu by musel exekutor vyúčtovat, tj. za situace, kdy oprávněný není povinen nic exekutorovi platit, ji oprávněnému vrátit.
Dle stěžovatelky tak došlo v důsledku napadeného rozhodnutí k porušení práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1, k porušení čl. 26 odst. 3 a čl. 28 Listiny. Postupem soudů, kterým byla stěžovatelka zbavena svého nároku na odměnu za práci a byl jí odepřen nárok na úhradu vynaložených hotových výdajů, které ze svého zaplatila, a nadto ještě má ze svého uhradit státu daně, zdravotní a sociální pojištění z vypočtené odměny, pak došlo k porušení i ústavně zaručeného práva dle čl. 9 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Ústavní soud předesílá, že ve svých předchozích rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 508/06, sp. zn. II. ÚS 518/06, sp. zn. II. ÚS 601/06, sp. zn. II. ÚS 646/06, sp. zn. III. ÚS 407/06, sp. zn. IV. ÚS 294/06, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. II. ÚS 508/06 a sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 861/06) se rovněž zabýval jinými ústavními stížnostmi stěžovatelky s obdobnou skutkovou i právní argumentací, přičemž od závěrů zde přijatých (stejně jako ve srovnatelných rozhodnutí týkajících se uvedené problematiky) nemá důvod se odchylovat a obdobně uvádí:
Ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se Ústavní soud opakovaně zabýval a ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyslovil k věci jednoznačný názor, jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce.
Přes výhrady a nesouhlas stěžovatelky s tímto stanoviskem, právní závěry přijaté ve stanovisku plně dopadají i na její ústavní stížnost, neboť stanoviskem pléna je senát Ústavního soudu vázán.
V zmíněném stanovisku pléna Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Dále Ústavní soud ve shodě se závěry vyjádřenými v odůvodnění usnesení, sp. zn. III. ÚS 282/06 vyložil, že ustanovení §87 až §89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 o. s. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu).
Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o.s.ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o.s.ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 exekučního řádu.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o.s.ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora, neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. V tomto smyslu však stěžovatelka námitky neuplatnila.
Ústavní soud opřel své závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu i o právní názor vyslovený Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol obhajování a zastupování). Ústavní soud má zato, že obdobně osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
Námitky stěžovatelky, dle nichž se v jejím případě jedná o jinou situaci, nejsou případné. Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. III. ÚS 861/06, v postavení každého podnikatelského subjektu a při provádění jeho činnosti je obsaženo riziko, že náklady na tuto činnost vynaložené nebudou pro nesolventnost druhé strany uhrazeny. Toto riziko je u exekutora o to patrnější, že předmětem jeho činnosti je vymáhání výkonu soudních rozhodnutí, z větší části peněžitých plnění po osobách, které k plnění nepřistoupily dobrovolně, bezpochyby často nikoliv proto, že by plnit nechtěly, nýbrž proto, že jim to jejich situace běžně neumožňuje, a je tedy třeba hledat disponibilní prostředky na úhradu jejich pohledávek způsoby, jež za zcela běžné označit nelze, neboť by k takovému způsobu získávání prostředků ony osoby samy dobrovolně nepřistoupily. Takový postup evidentně obsahuje i riziko, že prostředky na úhradu pohledávek nebo na proces, v němž byly vymáhány, nebude úspěšný zčásti nebo vůbec, neboť povinná osoba v tu chvíli nemá majetek, na němž by bylo možno tyto nucené procesy uplatnit. Nejde-li však o případ, kdy povinná osoba následkem exekuce nebo následkem výroku o tom, že zde žádný postižitelný majetek není, zaniká, zůstává exekutorovi nadále rozhodnutím přiznané právo na jeho odměnu - realizovatelné v průběhu dostatečně dlouhé doby, kdy osoba povinná může nabýt majetek, z nějž by tato pohledávka mohla být exekutorovi uhrazena. Že riziko odkladu úhrady této odměny je však pro samu povahu činnosti exekutora součástí jeho postavení a není od ní oddělitelné, bylo zřejmé od počátku zřízení exekutorského stavu a jmenování exekutorů. Lze však hovořit pouze o riziku odkladu, míra rizika absolutního neuhrazení odměny exekutora není závislá od napadaného rozhodnutí soudu, nýbrž od aktivity exekutora v průběhu doby, po kterou je možno rozhodnutí soudu vůči povinnému vykonat. Stěžovatelka však automaticky předjímá, že jí pohledávka nebude uhrazena; takový postoj považuje Ústavní soud za nesouladný s postavením exekutora jako podnikatele, o nějž se bezpochyby jedná.
Úvahami stěžovatelky, která považuje závěr Ústavního soudu o možnosti čelit riziku nezaplacení nákladů exekuce požadavkem na složení zálohy na náklady exekuce a oprávněním exekutora odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena a podáním návrhu soud na zastavení, za zjevně neúčinný, protože záloha musí být zúčtována a vrácena oprávněnému, se Ústavní soud nemohl zabývat. Tvrzená neefektivnost naznačeného postupu totiž vychází z hypotetických předpokladů, které v dané věci nebyly nijak aprobovány. V nyní projednávané právní věci stěžovatelky nebyl naznačený postup vůbec použit a úspěšnost nebo neúspěšnost zmíněného postupu nenalezla výraz ani v rozhodnutí soudu, napadeném ústavní stížností, ani v žádném jiném pravomocném rozhodnutí v řízení, jehož účastníkem byla stěžovatelka.
Obdobně nepovažuje Ústavní soud za důvodnou ani námitku stěžovatelky, týkající se její daňové povinnosti a povinnosti k dalším odvodům státu, neboť stěžovatelka předjímá, že jí přiznaná pohledávka nebude zaplacena. Nicméně tento závěr v dané procesní fázi učinit nelze. Povinný nyní insolventní jím nemusí být později. Provedením exekuce dle exekučního řádu nelze nadto spolehlivě učinit závěr o naprosté insolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu. (Rovněž tento závěr Ústavního soudu je v souladu s již citovaným stanoviskem jeho pléna.) Nadto Ústavního soudu dodává, že povinnost zaplatit další částku na dani z přidané hodnoty, dani z příjmu a pojistné na sociální a zdravotní pojištění, je důsledkem vyplývajícím z jiných právních předpisů, které nebyly a ani nemohly být při rozhodování soudu v projednávané věci aplikovány a správnost stěžovatelčina tvrzení o zmiňovaných odvodních povinnostech nebyla předmětem přezkumu.
Úkolem Ústavního soudu není, aby v řízení o ústavní stížnosti vyslovoval abstraktní názory o otázkách aplikace norem jednoduchého práva, jestliže v posuzované věci nebyly tyto normy vůbec použity.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soudu neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu