ECLI:CZ:US:2007:2.US.1370.07.1
sp. zn. II. ÚS 1370/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 193/20, Děčín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 6 Tdo 52/2007, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2006, č. j. 5 To 217/2006-1035, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. listopadu 2005, sp. zn. 23 T 15/2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, a 3) Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a 3) Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejším účastníkům řízení, akto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. května 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. listopadu 2005, sp. zn. 23 T 15/2005, kterým byl uznán vinným ze spáchání návodu trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že měl spoluobžalovaného J. B. s příslibem odměny 10.000 Kč navést k zapálení osobního motorového vozidla ve vlastnictví D. Š., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, a povinnost nahradit škodu, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2006, č. j. 5 To 217/2006-1035, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 6 Tdo 52/2007, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, coby podané z jiného než zákonného důvodu. Tvrdí, že došlo k porušení jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel konkrétně poukazuje na to, že svoji vinu od počátku popírá s tím, že sice spoluobžalovaného B. zná od dětství, ale proti poškozenému Š. nic nemá. Dále uvádí, že jeho výpověď koresponduje s výpovědí spoluobžalovaného B. a rozporuje vypovídací hodnotu obsahu záznamu odposlechnutých telefonických hovorů. Konečně namítá, že odsuzující rozsudek je založen i na výpovědi K. A., který byl v pozici obviněného vyslechnut dne 3. září 2004, tj. tři měsíce před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Nesouhlasí ani s tím, že policejní orgán v přípravném řízení pracoval pouze s jedinou vyšetřovací verzí, založenou na podezření poškozeného Š., související s jakousi dráhou pro motocykly na pozemku stěžovatele.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu nepřísluší posuzovat výklad a aplikaci podústavního práva ze strany obecných soudů při výkonu jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem či rozhodnutím současně nedochází k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy možné založit ústavní stížnost pouze na argumentaci použité převážně nebo úplně v opravných prostředcích před obecnými soudy, neboť takový postup staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší (srov. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Nesprávná aplikace podústavního práva má přitom za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ anebo v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. souhrnně in III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69).
V posuzovaném případě použil stěžovatel argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti jak v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvého stupně, tak v naprosto nezměněném rozsahu i v odvolání a dovolání. Již soud prvého stupně se s procesním postojem stěžovatele vypořádal tak, že jeho verzi a verzi spoluobžalovaného B. neuvěřil, a závěr o vině založil co do motivu (spočívajícího ve mstě za nesouhlasné stanovisko města Rumburk k vybudování motokrosové dráhy, kvůli čemuž byl stěžovatel s poškozeným v rozhodné době v konfliktu) na výpovědi poškozeného Š. a s ní souladnými výpověďmi svědků S. a D., a co do konkrétního propojení stěžovatele s jednáním spoluobžalovaného B. na záznamu odposlechnutého telekomunikačního provozu (tj. hovorů a vzájemných SMS zpráv) mezi stěžovatelem a spoluobžalovaným B., a na výpovědi svědka A. (str. 23-24 rozsudku). Odvolací soud k tomu dovodil, že tyto důkazy na sebe navzájem navazují a jsou spolehlivým podkladem pro závěr soudu prvého stupně o vině stěžovatele. Současně se odvolací soud podrobně vypořádal s námitkou stěžovatele ve vztahu k zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho procesní použitelnosti v posuzovaném případě (str. 11-12 rozsudku). Nesouhlas stěžovatele s tím, že se obecné soudy v převážné míře již vypořádaly s jeho argumentací způsobem, s nímž se neztotožňuje, není tedy sama o sobě důvodem k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Jakkoliv tedy lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s jím uplatněnými časovými námitkami ve vztahu k použitelnosti jediné výpovědi svědka A. z přípravného řízení před zahájením trestního stíhání stěžovatele, nelze této námitce přiznat ústavněprávní rozměr. Rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele totiž nestojí ani převážně ani výlučně na této výpovědi.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu