ECLI:CZ:US:2007:2.US.2024.07.1
sp. zn. II. ÚS 2024/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. P. J.a Ing. M. J., právně zastoupených JUDr. Josefem Douchou, advokátem se sídlem Rovná 280, Vestec u Prahy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007 sp. zn. 15 Co 140/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze a tvrdí, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl usnesením ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 9 C 98/2003 v řízení o žalobě vedlejšího účastníka na zaplacení kupní ceny nemovitosti a smluvní pokuty tak, že řízení zastavil, žalobci vrátil soudní poplatek a žalovaným (stěžovatelům) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť konstatoval, že se v daném případě jedná o důvody hodné zvláštního zřetele dle §150 o. s. ř.. K odvolání stěžovatelů proti výroku o náhradě nákladů řízení Městský soud v Praze změnil usnesení soudu I. stupně tak, že žalobce je povinen uhradit žalovaným náklady řízení ve výši 1 050 Kč, na nákladech odvolacího řízení pak soud žalobce zavázal uhradit druhé žalované (stěžovatelce) částku 800 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v daném případě soud I. stupně nesprávně aplikoval ust. §150 o. s. ř. a sám poté dospěl k závěru, že v řízení před soudem I. stupně nevznikly stěžovatelům žádné náklady. Zastoupeni byli advokátem pouze v řízení o odvolání proti usnesení o přerušení řízení, neboť plná moc byla udělena týž den jako bylo sepsáno odvolání a posléze advokát sdělil soudu, že se se stěžovateli dohodl na ukončení zastoupení. Odměna za zastupování v době udělení plné moci a podání odvolání činí dle soudu 750 Kč, zvýšená o 20% na 900 Kč, k ní náleží dvakrát po 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní pomoci a náklady před soudem I. stupně tak činí celkem 1 050 Kč. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl tak, že náklady vznikly pouze druhé žalované, která zmocnila k zastupování manžela a současně prvního žalovaného, a činí 800 Kč.
Stěžovatelé nesouhlasí s výší částky, kterou jim soud přiznal jako náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně a mají za to, že kromě práva na spravedlivý proces soud porušil i čl.37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva. Stěžovatelé poukazují na plnou moc ze dne 14. 10. 2003, kterou udělili advokátovi k převzetí jejich zastupování ve všech věcech týkajících se řízení, nikoli jen ohledně odvolání proti usnesení o přerušení řízení. Skutečnost, že advokát v předmětném řízení nakonec podal jen odvolání proti usnesení o přerušení řízení a ještě v průběhu řízení zastupování stěžovatelů ukončil, nezmění nic na tom, že převzal zastupování stěžovatelů pro celé předmětné řízení, nikoli jen pro jeho část týkající se přerušení řízení. Musel se tedy seznámit s celou kauzou, s její hmotně právní stránkou. Za převzetí a přípravu právního zastoupení tudíž měla být stěžovatelům přiznána náhrada nákladů řízení dle §3 odst. 1, nikoli dle §14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Stěžovatelé dále upozorňují na podobné řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž vystupovali na straně žalující a vedlejší účastník na straně žalované, a v němž soud přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů ve výši 59 325 Kč. Jednalo se o totožný případ, kdy žaloba byla vzata zpět dříve, než se ve věci mohlo konat ústní jednání. V tomto odlišném přístupu soudů spatřují stěžovatelé porušení zásady rovnosti.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Stěžovatelé soudu prvního stupně vytýkají pouze to, že pochybil při stanovení paušální sazby odměny dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v tomto směru označují jeho rozhodnutí za nesprávné. Ústavní soud znovu opakuje, že ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje jen ve velmi závažných případech, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva dosáhne intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. V daném případě, kdy se stěžovatelé v podstatě dožadují početní kontroly výše přiznaných nákladů řízení dle příslušné vyhlášky, tedy podzákonného právního předpisu, Ústavní soud nezjistil pochybení, které by mohlo představovat "kvalifikovanou vadu" takové intenzity, jež by ospravedlňovala kasaci napadeného rozhodnutí. Z něho vyplývá, že odvolací soud napravil pochybení soudu I. stupně, který nesprávně na věc aplikoval ust. §150 o. s. ř. a uvedl výrok o náhradě nákladů do souladu s ust. §146 odst. 2 věty první o. s. ř., které se na danou věc vztahuje. V tomto směru tedy soud postupoval zcela v souladu se zákonem a Ústavní soud v jeho postupu nespatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Argument stěžovatelů vztahující se k nejednotnosti rozhodovací praxe této otázky není pro posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti relevantní, neboť Ústavní soud neplní roli sjednocovatele judikatury. Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní vůbec došlo - je věcí nežádoucí, není v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad jednoduchého práva, a aby si tak mimo své ústavně stanovené pravomoci v podstatě osvojoval postavení arbitra uvnitř systému obecného soudnictví.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k stěžovateli tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces a nezbylo proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu