ECLI:CZ:US:2007:2.US.2032.07.1
sp. zn. II. ÚS 2032/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. R., zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Rybnikářem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 90 T 76/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 8 To 390/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 7 Tdo 792/2007, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a kopií napadených rozhodnutí zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 90 T 76/2005, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), c) trestního zákona. Těchto trestných činů se podle skutkové věty, která je součástí výroku rozsudku, dopustil tím, že společně s již odsouzeným J. Š. dne 14. 5. 2005 v době od 16,00 hod. do 21,00 hod. v Brně na ulici Oderská č. 1 společně vnikli násilím do bytu č. 11 I. K., a to tak, že stěžovatel strčil nohu do dveří a poté je násilím otevřel a oba obžalovaní vstoupili do bytu a od poškozené požadovali, aby zaplatila dluh, který u nich má její známý J. Š. a který činí 10.000,- Kč a když poškozená toto odmítla, oba obžalovaní poškozené nedovolili z bytu odejít, vzali jí mobilní telefon a sdělili jí, že už neuvidí dceru, čímž u poškozené I. K. vzbudili důvodnou obavu o její život, když poté začali z bytu vynášel televizor zn. OVP v hodnotě 6.400,- Kč, hifi věž zn. Blue Sky v hodnotě 1.040,- Kč, televizní stolek ze světlého dřeva v hodnotě 1.350,- Kč a obžalovaný Š. riflovou bundu zn. Kenvelo v ceně 1.000,- Kč a kšiltovou čepici zn. Reno v ceně 200,- Kč. Odcizené věci pak stěžovatel naložil do přivolaného taxi a obžalovaný Š. poškozené sdělil, že pokud zavolá policii, tak už neuvidí dceru a s ní si to přijdou vyřídit. Následně se na místo dostavila hlídka Městské policie Brno, která oba obžalované vyzvala, aby věci vrátili poškozené. Stěžovatel vzal televizor zn. OVP, který na schodech do bytu upustil na zem a rozbil ho, hifi věž a televizní stolek byl vrácen zpět a riflovou bundu a kšiltovou čepici odnesl obžalovaný Š. Za uvedené trestné činy a sbíhající se trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) trestního zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 9 T 71/2005, byl odsouzen podle §238 odst. 2 trestního zákona, za použití §35 odst. 2 trestního zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen také trest zákazu činnosti (řízení všech motorových vozidel) na dobu 3 let a byl zrušen výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolání.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 8 To 390/2006, odvolání zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR jej usnesením ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 7 Tdo 492/2007, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že ve výpovědi poškozené I. K. byly četné rozpory, a obhajoba proto navrhla výslech B. K., dcery poškozené, která byla celému incidentu rovněž přítomna. Obecné soudy však návrh na provedení tohoto, podle názoru stěžovatele stěžejního důkazu, nevyhověly a svůj zamítavý závěr v odůvodnění náležitě neobjasnily. Zjištěný skutkový stav podpořený toliko výpovědí poškozené tak stěžovatel považuje za zcela nedostatečný pro závěr o jeho vině. Stěžovatel připomíná, že poškozená strážníkům městské policie událost vylíčila poněkud jinak než jak ji následně popsala u hlavního líčení. Obecné soudy podle názoru stěžovatele navíc neměly důvod k jejich svědecké výpovědi nepřihlížet.
Stěžovatel se domnívá, že proti němu neexistuje jediný usvědčující důkaz. Soudy proto měly aplikovat princip in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybnil hodnocení důkazů. Důkazní řízení označil jako nedostatečné, neprokazující jeho vinu. Takovým postupem obecných soudů se stěžovatel cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu.
Stěžovatel stavěl svou obhajobu na hypotéze, že jej a obviněného Š. poškozená do bytu vpustila a nabídla jim, aby si jako zástavu na dluh jejího přítele odnesli televizi, stolek a minivěž. Nalézací soud však této verzi skutkového děje neuvěřil, neboť byla vyvrácena provedeným dokazováním. Nalézací soud vyšel z výpovědi poškozené Kostihové, která podrobně popsala průběh incidentu. Soud nezjistil žádný důvod, který by věrohodnost její výpovědi snižoval. Drobné nejasnosti v její výpovědi mohly být způsobeny faktem, že celá událost byla pro poškozenou velmi stresující, což bylo patrno i z jejího rozrušení v průběhu hlavního líčení. Výpovědi dalších svědků H. a T. (strážníků městské policie, kterou poškozená přivolala) a svědka T. (taxíkáře), z nichž jednoznačně vyplývá, že poškozená žádala o vrácení věcí, když uvedla, že je stěžovatel odnesl proti její vůli, výpověď poškozené potvrzují. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení.
Údajným neprovedením důkazu výslechem B. K. se k námitce stěžovatele zabýval odvolací soud. Konstatoval, že okruh důkazů provedených nalézacím soudem je pro závěr o vině stěžovatele dostatečný. Za těchto okolností považoval výslech dcery poškozené, nar. 9. 12. 1998, která byla incidentu přítomna, byla značně rozrušená, plakala a vzhledem k útlému věku byla ze situace nepochybně v šoku, za nadbytečný. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, za jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti odvolací soud dostál. Námitkám stěžovatele, že obecné soudy odmítly provést jím navrhovaný důkaz, a tím porušily jeho ústavně zaručená práva, tak nelze přisvědčit.
Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž obecné soudy dospěly po řádném zhodnocení důkazů, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od názoru stěžovatele má za to, že provedené důkazy zcela vyvrací jeho obhajobu a jejich propojení tvoří uzavřený kruh, z něhož lze učinit závěr o stěžovatelově vině. Nelze jim proto vytýkat, že nepoužily stěžovatelem zmíněné pravidlo "in dubio pro reo", vyplývající ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny.
Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu