ECLI:CZ:US:2007:2.US.215.05.1
sp. zn. II. ÚS 215/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Tomkova 181, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. 3 T 69/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 11 To 417/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného soudního spisu, stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že "dne 3. 10. 2006 v 6h35 v obci Úpice, okr. Trutnov, v době svého osobního volna jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Rapid 130, SPZ TUC 89-19, který je majetkem jeho matky, vyjížděl na křižovatce tvaru písmene "T" z ulice Bezručovy, která je označena jako vedlejší pozemní komunikace, do ulice Na Veselce, kdy jde o hlavní pozemní komunikaci, při projíždění touto křižovatkou bez zastavení vozidla pokračoval v odbočování vpravo na hlavní komunikaci, přičemž nedal přednost v jízdě cyklistce R. H., která přijížděla do křižovatky na svém osvětleném jízdním kole po hlavní pozemní komunikaci zleva při pohledu stěžovatele, v důsledku nedání přednosti v jízdě stěžovatel narazil levou přední částí karoserie vozidla do pravé strany jízdního kola a pravého boku cyklistky, ta v důsledku nárazu byla sražena na vozovku, kam upadla na pravý bok, následkem nehody utrpěla zhmoždění pravého ramenního kloubu a zhmoždění pravého kyčelního kloubu, pracovní neschopnost u ní trvala od 3. 10. do 19. 10. 2003 včetně, omezení v obvyklém způsobu života u ní představovala především bolestivost pravého ramenního kloubu a omezení zátěže pravé dolní končetiny, na jízdním kole byla v důsledku jednání stěžovatele způsobena škoda v částce 700,- Kč a došlo také k poškození oděvu R. H." Stěžovatel byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 4.145,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo podle ust. §256 tr. ř. zamítnuto.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Lze konstatovat, že převážnou částí ústavní stížnosti je v podstatě spíše nesouhlas s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí - s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, což samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy ohledně spáchání trestného činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen, opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (zejména výpovědi poškozené a svědka nehody, znalecký posudek z oboru silniční dopravy a výpověď znalce, lékařská zpráva, protokol o nehodě v silničním provozu, plánek místa nehody, fotodokumentace), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se soudy řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění jejich rozhodnutí.
Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Nadto, stran četných námitek stěžovatele, stavících Ústavní soud do role, která mu nepřísluší (neboť z něj činí další instanci v rámci obecných soudů), lze příkladmo uvést následující.
Pokud stěžovatel namítal, že mu byl odepřen návrh na provedení vyšetřovacího pokusu, lze k tomu uvést, že důkaz vyšetřovacím pokusem provádí orgány činné v trestním řízení, jen pokud shledají podmínky pro jeho provedení dle ust. §104c odst. 1 trestního řádu za naplněné; vzhledem k tomu, že v dané věci jej neprovedly, lze z toho (a contrario) dovodit, že takové podmínky za naplněné neshledaly. Nelze přitom nijak konstruovat nárok stěžovatele na provedení vyšetřovacího pokusu k prověření, upřesnění nebo zjištění jím požadované skutečnosti. Navíc je v ust. §104c odst. 2 trestního řádu vyjádřena subsidiarita vyšetřovacího pokusu jako procesního úkonu a důkazního prostředku, který má být používán jen tehdy, jestliže nelze účelu vyšetřovacího pokusu dosáhnout jinak. Z toho vyplývá, že smyslem a účelem zavedení institutu rekonstrukce do trestního řádu nebylo zajistit, aby provádění rekonstrukce v trestním řízení bylo pravidlem. Stěžovatel dále namítal, že jeho návrhy na doplnění dokazování uplatněné dne 21. 6. 2004 u hlavního líčení nebyly připuštěny. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu, z protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 6. 2004 skutečně plyne, že stěžovatel vznesl určité návrhy na doplnění dokazování (str. 154-155 spisu); okresní soud tyto návrhy reflektoval a následně vyhlásil usnesení, kterým nebyly návrhy připuštěny s tím, že soud má za to, že dosavadní důkazy jsou dostačující k posouzení věci, a dokazování bylo současně prohlášeno za skončené (str. 155 spisu). K tomu Ústavní soud jen stručně uvádí, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí příslušné věci, neboť již provedené důkazy k prokázání rozhodných skutečností postačují (srov. obdobně např. II. ÚS 744/06), což bylo ve věci této ústavní stížnosti právě shledáno. Jestliže stěžovatel namítal, že protokol o dopravní nehodě a plánek dopravní nehody, jakož i ohledání, byl zpracován bez jeho účasti a zakreslení dopravní nehody bylo provedeno pouze na základě osobní účasti poškozené, tato skutečnost nemá nijak za následek procesní nepoužitelnost těchto důkazů; totéž platí rovněž o ohledání vozidla stěžovatele a zajištění stop. K námitce stěžovatele, že soud při stanovení náhrady škody vzniklé v souvislosti s poškozením jízdního kola vycházel pouze z předloženého dokladu o provedené opravě (která byla provedena až po pěti měsících po dopravní nehodě), nemá toto tvrzení oporu v napadených rozhodnutích, neboť jak plyne z výroku soudu prvního stupně, vycházel z výše škody způsobené na jízdním kole vypočtené znalcem ve znaleckém posudku (str. 56 spisu), která činila 700,- Kč (srov. výrok o vině rozsudku okresního soudu). Stěžovatel rovněž směřoval řadu námitek proti znaleckému posudku, které však svým obsahem staví Ústavní soud nejen do role, která mu nepřísluší, neboť z něj činí další instanci v rámci obecných soudů, ale dokonce jej staví spíše do pozice soudu nalézacího.
Ústavněprávní rovinu však měla - již prima facie - námitka stěžovatele, že znalecký posudek vychází z procesně nepoužitelných důkazů (stěžovatel poukázal demonstrativně na úřední záznam ze dne 3. 10. 2003 sepsaný s ním před zahájením úkonů v trestním řízení).
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu, znalecký posudek (str. 44-72) byl vypracován dne 29. 12. 2003, přičemž znalec v něm vycházel mj. z již v té době podaných vysvětlení stěžovatele, poškozené a dvou svědků. V této souvislosti však třeba uvést, že k zahájení trestního stíhání stěžovatele došlo až dne 30. 1. 2004 (str. 87-88 spisu), tedy až následně po podání shora citovaných vysvětlení, přičemž se ale nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon (protokoly o jejich výslechu žádný údaj o tom, že byl tento úkon uskutečněn jako úkon dle §160 odst. 4 trestního řádu, neobsahuje, přičemž rovněž součástí spisové dokumentace není žádný dokument prokazující, že byl tento úkon neodkladným či neopakovatelným).
Je nesporné, že použití těchto úředních záznamů jako důkazu v hlavním líčení je v rozporu s ustanovením §158 odst. 5 trestního řádu, přičemž norma v tomto ustanovení zakotvená dosahuje též ústavněprávní roviny; Ústavní soud již v minulosti opakovaně výslovně judikoval, že v trestním řízení nelze akceptovat jako důkaz svědecké výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání, nejde-li o neodkladný, resp. neopakovatelný procesní úkon (srov. např. I. ÚS 483/03). Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§165 trestního řádu) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy trestní řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy, provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení (srov. např. II. ÚS 15/04).
Reflektuje výše uvedené, procesně nepoužitelné nejsou jen tyto úřední záznamy jako takové (formální aspekt), ale také - a to především - údaje v nich obsažené (obsahový aspekt). Proto nelze jako důkaz použít - vzhledem k jeho obsahu - ani výslech policistů, kteří jej pořizovali (neboť ti by podávali svědectví právě o procesně nepoužitelných důkazech), stejně jako potom kupříkladu tu část odborného vyjádření či znaleckého posudku, která z procesně nepoužitelných důkazů vychází; opačný procesní postup by totiž znamenal obcházení výslovného legálního zákazu procesní použitelnosti těchto důkazů, a tak i v důsledku zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu.
Z toho plyne závěr o procesní nepoužitelnosti té části znaleckého posudku, která vychází z podaných vysvětlení stěžovatele, poškozené a dvou svědků.
Pokud tedy soudy vycházely při svých úvahách, nadto ve směru ke stěžovateli usvědčujících, ze znaleckého posudku, aniž by z něj vyloučily použitelnost závěrů vyvozených ze shora citovaných procesně nepoužitelných důkazů, nelze než dospět k závěru, že tím pochybily. Ústavní soud musel tedy posoudit, zda takové pochybení má ústavněprávní rovinu ve smyslu zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na obhajobu je zabezpečit, aby byly v trestním řízení objasněny všechny významné okolnosti, svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného, a aby orgány činné v tomto řízení ke všem okolnostem náležitě přihlédly. Tak se má zajistit, aby nevinný nebyl odsouzen, aby viník byl odsouzen jedině za to, co skutečně spáchal, a aby mu byl uložen spravedlivý a zákonný trest.
V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem argumentačně vymezené porušení práva na obhajobu, tj. z toho hlediska, zda v souzené věci neabsentovalo jeho skutečné a účinné uplatnění s ohledem na funkci, kterou má v trestním řízení plnit.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že při hlavním líčení dne 21. 6. 2004 došlo před okresním soudem znovu k výslechu stěžovatele, poškozené i obou svědků, přičemž tohoto hlavního líčení se účastnil jak stěžovatel, tak jeho právní zástupce, a mohli klást vyslýchaným osobám otázky (což také činili); ve vztahu k nim tedy bylo stěžovatelovo právo na obhajobu naplněno (což sleduje právě především §158 odst.5 trestního řádu a jeho ústavní rovina). Po výslechu těchto osob bylo přistoupeno k výslechu znalce (který byl přítomen celému hlavnímu líčení), který výslovně uvedl, že hlavní líčení i výpovědi mu nepřináší žádné nové okolnosti, jimiž by mohl závěry znaleckého posudku změnit nebo doplnit, a uvedl, že trvá v plném rozsahu na znaleckém posudku i na jeho celém závěru (str. 150 spisu). Následně uvedl, shodně jako na str. 44-70 spisu, v protokole o hlavním líčení citované skutečnosti, přičemž stěžovateli a jeho obhájci bylo umožněno klást znalci otázky. Pokud tedy Ústavní soud nahlíží na ústavně zaručené právo na obhajobu z materiálního hlediska, musí konstatovat, že znalec reflektoval obsah - tentokrát již procesně použitelných - v hlavním líčení provedených výslechů obviněného, poškozené a obou svědků, ve vztahu k nimž již měl stěžovatel zaručeno právo na obhajobu, a výslovně prohlásil, že závěry znaleckého posudku dopadají v nezměněné podobě i na ně; Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že skutečné a účinné uplatnění práva na stěžovatelovu obhajobu s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, existovalo, bylo plněno a k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny ve smyslu namítaném stěžovatelem tedy nedošlo.
K eventuálnímu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces citovaným pochybením soudů Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury hodnotí spravedlnost procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje Ústavní soud v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že namítané a důvodné procesní pochybení ze strany orgánu veřejné moci vede k závěru, že proces jako celek byl nespravedlivý a proto i jeho výsledek se může jako nespravedlivý jevit. K vyhovění ústavní stížnosti proto Ústavní soud nepřistupuje v situaci, kdy ze strany orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho intenzita a existující příčinná souvislost mezi porušením práva a jeho důsledky spravedlnost procesu jako celek narušit nemohla.
Právě o takovou situaci šlo i v souzené věci. I když Ústavní soud zjistil pochybení na straně soudů, nutno reflektovat především to, že se takový chybný postup soudů týkal jen dílčího aspektu celého procesu rozhodování (Ústavní soud již žádné další procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení nezjistil), přičemž relevantní bylo výše rozebírané materiální hledisko daného pochybení (obsah výslechu znalce při hlavním líčení)
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že řízení jako celek bylo spravedlivé, takže ani k porušení čl. 36 Listiny chybným postupem soudů zjevně nedošlo.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu