ECLI:CZ:US:2007:2.US.22.06.1
sp. zn. II. ÚS 22/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábř. 42, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 10 C 318/2001, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 2004, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 40 Co 871/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1311/2005, za účasti Okresního soudu v Šumperku, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudu. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Ing. K. M. - Z. (v původním řízení žalobce) se žalobou proti Národnímu památkovému ústavu (po připuštění změny žalobního petitu) domáhal vydání specifikovaných movitých věci z původního mobiliáře zámku Bludov nebo zaplacení částky 23.530.800,- Kč. Nárok žalobce uplatňoval jako oprávněná osoba po své zemřelé matce M. M., dříve Z., s úmyslem vytvořit veřejnosti přístupnou historickou expozici rodu Žerotínů na zámku v Bludově. Nejvyšší soud ČR v rozsudku, kterým zrušil zamítavé rozsudky soudu prvého a druhého stupně, vyslovil závazný právní názor, že na nároky žalobce dopadá zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), konkrétně jeho ustanovení §2 odst. 1, §9 odst. 1 a §12, podle nichž v případě nároku na vydání inventáře budov ze strany oprávněné osoby, která ztratila majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb., je třeba nárokům tohoto druhu vyhovět, pokud jsou doložené a prokázané. Opodstatněnosti uplatněného nároku nelze přitom bránit toliko s odkazem na povahu tohoto majetku, neboť v citovaném zákoně není obsaženo speciální ustanovení, jež by omezovalo pojem mrtvého inventáře při vymezení majetku, který má na mysli ustanovení §2 odst. 1 uvedeného zákona.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 10 C 318/2001, žalovanému uložil povinnost vydat žalobci v rozsudku specifikované movité věci a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného, na jehož stranu vstoupil nynější stěžovatel, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 40 Co 871/2004, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání žalovaného a stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 13112/2005, odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. Podle jeho názoru zákon č. 243/1992 Sb., na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §7 odst. 2 zákona o půdě, upravuje restituci zemědělského majetku odňatého podle Benešových dekretů odchylně od zákona o půdě. Podle jeho ustanovení §1 je účelem zákona zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky a stanovení působnosti orgánů České republiky při provádění některých ustanovení zákona o půdě. Citovaný zákon je tak nejen zákonem restitučním, ale i zákonem kompetenčním a právě ustanovení §9 odst. 1 určuje proceduru při řešení kompetenčních nejasností, z čehož stěžovatel dovozuje, že jej nelze považovat za ustanovení restituční. Z tohoto důvodů podle jeho názoru nelze podle tohoto zákona přiznat oprávněným osobám uvedeným v §2 uvedeného zákona nárok na náhradu za vnesený či odňatý živý a mrtvý inventář. Vydání části původního mobiliáře zámku Bludov podle názoru stěžovatele odporuje i znění ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě, neboť to upravuje podmínky vydání náhrady pouze takového živého a mrtvého inventáře, který slouží k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby, přičemž k takovému účelu vydané umělecké předměty sloužit nemohou. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se uvedenými jeho námitkami v rámci řízení o dovolání náležitě nezabýval.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu. Konkrétně se Ústavní soud zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatele.
Ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu má svůj základ v Listině základních práv a svobod, která v čl. 36 odst. 1 zaručuje každému (tedy i státu) právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, který je především povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel (stát) ve sporu nevystupuje v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci (srov. Pl.-st.-ÚS 9/99, Sb.n.u. sv. 16, str. 372), a v důsledku rozhodnutí obecných soudů došlo k zásahu do práva stěžovatele, připustil Ústavní soud stěžovatelovu aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. Postupoval obdobně jako i v dalších analogických případech (srv. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 706/06, nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 80/96, publ. pod č. 62 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5).
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnost právního posouzení, k němuž v projednávaném případě dospěly. Spornou otázkou je, zda na základě uplatněného restitučního nároku lze žalobci vydat část movitého inventáře budov podle příslušných ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodil, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
Z provedeného dokazování obecné soudy zjistily, že movité věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, patřily v době konfiskace do spoluvlastnictví matky žalobce a jejích sester, pouze matka žalobce však získala československé občanství na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a vládního nařízení č. 116/49 dne 29. 11. 1950 zpět. Soudy dospěly k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou podle §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., neboť vždy byl československým občanem a byl synem osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 uvedeného zákona, která zemřela bez zanechání závěti. Obecné soudy vázané závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR dospěly k závěru, že ustanovení §2, §9 a §12 zákona č. 243/1992 Sb., je možné použít i v případě doložených a prokázaných nároků na vydání majetku přímo nesloužícího k zajištění zemědělské a lesní výroby. Pro takový závěr svědčí i skutečnost, že předmětný movitý inventář byl původně konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci zemědělského majetku. Ustanovení §9 citovaného zákona, podle něhož lze poskytnout náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář, pokud se interpretuje v návaznosti na §20 zákona o půdě, je nutno vyložit v souvislosti s ustanovením §2 zákona č. 243/1992 Sb., tedy z něj vyplývajícího rozhodného období a s poukazem na skutečnosti, že citovaný zákon je lex specialis k zákonu o půdě. Tento závěr koresponduje i s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, podle níž práva restituentů nelze zužovat interpretací příslušných restitučních zákonů (viz nález sp. zn. IV. ÚS 202/99, sp. zn. III. ÚS 206/98, in: ÚS, sv. 11, s. 231 n.), mezi něž nepochybně patří i zákon č. 243/1992 Sb.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu