ECLI:CZ:US:2007:2.US.2406.07.1
sp. zn. II. ÚS 2406/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele CAVERA, občanské sdružení, IČ: 00552356, se sídlem 160 00 Praha 6, Patočkova 43, zastoupeného JUDr. Alešem Gotmanovem, advokátem, Koruní 774/87, 130 00 Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2007, č. j. 5 Cmo 309/2007-197, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2007, č. j. 30 Cm 60/2004-182, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. L. Z. a NAVELIKO, a. s., IČ 46882693, se sídlem Ledecká 12, 301 00 Plzeň, a JUDr. L. V. a Ing. R. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. srpna 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, které je zaručeno článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Stěžovatel v nalézacím řízení žaloval na vydání listinných akcií společnosti NAVELIKO, a. s. Po podání žaloby obdržel poštovní zásilku obsahující všechny žalované akcie. Na zásilce nebyl označen odesilatel, takže nebylo zjistitelné, který ze čtyř vedlejších účastníků akcie vydal. Soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení a vedlejšímu účastníkovi, Ing. P., přiznal náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí, a to do výroku o náhradě nákladů řízení, podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a uvádí, že zastává jiný právní názor než nalézací soud. V řízení uspěl a z hlediska povinnosti náhrady nákladů řízení není podstatné, který z vedlejších účastníků akcie vydal. Má za to, že Vrchní soud v Praze nesprávně aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu a v tomto postupu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 1 odst. Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (mezi mnohými viz např. nález ze dne 29. května 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006).
V posuzovaném případě se však o takovou situaci nejedná. Stěžovatel pouze polemizuje s právním názorem odvolacího soudu s tím, že on sám zastává jiný právní názor. Odvolací soud své rozhodnutí náležitě zdůvodnil a své závěry opřel o skutečnosti zjištěné v řízení. Stěžovatel vychází ze stejných skutkových zjištění, jen je po právní stránce posuzuje jinak. Ústavní soud však není další instancí v soustavě obecných soudů. Jak vyplývá z čl. 83 Ústavy České republiky, je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tudíž oprávněn posuzovat správnost výkladu podústavního práva. K tomu jsou věcně příslušné obecné soudy, do jejichž pravomoci nemůže Ústavní soud zasahovat, jinak by sám porušoval Ústavu.
Proto pouze jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že výklad procesních ustanovení upravujících náhradu nákladů řízení, jak jej v posuzovaném řízení provedl Vrchní soud v Praze a podrobně rozebral v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je zcela v souladu s obecně uznávaným právním názorem na danou problematiku. Ústavní soud proto považuje za nutné připomenout, že "smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení" (stanovisko Pl. ÚS-st. 1/96 sv. 9, str. 471). Zůstává otázkou, zda tento smysl a účel povinného zastoupení byl v tomto případě naplněn.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv, neboť jak ověřil, Vrchní soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jeho závěrem, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu