ECLI:CZ:US:2007:2.US.2448.07.1
sp. zn. II. ÚS 2448/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, Vrázova 7, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 56 Co 392/2007, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 11. 2006, č. j. 9 C 130/2006-15, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. srpna 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, aniž by ovšem svůj návrh ústavněprávně odůvodnila.
V řízení před obecnými soudy stěžovatelka uplatnila žalobou nárok na zaplacení částky 9.480 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s tím, že užíval její spoluvlastnický podíl na bytě. Žalobu vzala poté, co byla zaplacena celá žalovaná částka, zpět. Soud zastavil řízení a o jeho nákladech rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal jen část náhrady. Tento postup odůvodnil tím, že žalobu o stejnou částku ze stejného důvodu, zastoupeny týmž zástupcem, podaly i dvě sestry žalobkyně, a tudíž byly splněny podmínky pro spojení těchto věci ke společnému projednání, a pokud stěžovatelka podala samostatnou žalobu, nepostupovala účelně. Na základě této úvahy jí přiznal pouze jednu třetinu nákladů řízení.
Proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se stěžovatelka odvolala. Odvolací soud napadený výrok potvrdil, i když z jiných důvodů. Dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu. Okolnosti mimořádného zřetele hodné spatřoval v sociální situaci vedlejšího účastníka, který je invalidním důchodcem s měsíčním důchodem ve výši 11.079 Kč, a je zatížen půjčkou ve výši 100.000 Kč, určenou k pokrytí nákladů souvisejících s tímto a dalšími souběžnými spory.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a zejména odůvodnění napadených rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení. Především postup soudu prvního stupně považuje za libovůli a zdůrazňuje, že pokud soud měl za to, že tato věc mohla být projednávána společně s ostatními dvěma žalobami sester stěžovatelky, nic mu nebránilo, aby tyto žaloby spojil ke společnému projednání, což neučinil. Napadá i postup odvolacího soudu, který sice uvedl jako důvod pro částečné přiznání náhrady nákladů řízení sociální poměry vedlejšího účastníka, avšak nijak nevyložil, proč za sociálně neúnosnou shledal stejnou částku jako soud prvního stupně, který takto stanovenou částku určil podle zcela jiných kritérií, než sociálních. Celá její argumentace je v podstatě polemikou s výkladem podústavního práva, konkrétně ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud předesílá, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tento názor vyslovil Ústavní soud mimo jiné v nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. července 2001 (publikován jako nález č. 100, sv. 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále jen "SbNU").
Přitom však Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (mezi mnohými viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 SbNU). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006).
Ústavní soud dospěl k závěru, že o takovou situaci se v daném případě nejednalo. Především nebylo napadenými usneseními o náhradě nákladů řízení porušeno jiné základní právo stěžovatelky, jako tomu například bylo v citovaném nálezu, sp. zn. II. ÚS 259/05, kdy odvolání jiného účastníka do výroku o nákladech řízení nebylo stěžovateli doručeno k vyjádření, čímž došlo k porušení práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Okolnost, že stěžovatelce nebyla doručena replika vedlejšího účastníka, ve které uvádí, že je sociálně slabý, za takový případ nelze považovat, protože nejde o podání, které by vyvolalo pokračování v řízení, jako tomu bylo v případě podání odvolání. Nemělo ani zásadní význam pro postavení stěžovatelky z hlediska jejího rovného postavení v řízení, neboť údaje v ní uvedené byly nepochybně stěžovatelce známy, protože sama v ústavní stížnosti uvádí, že s vedlejším účastníkem vedla spolu se svými sestrami čtyři spory, ve kterých uváděl ve vztahu k nákladům řízení totožná tvrzení o své sociální potřebnosti.
Postupem obecných soudů nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavních právních předpisů obecnými soudy nezakládá rozpor s čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho důvodu, jak opakovaně ve své judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, rozhodnutí obecných soudů týkající se aplikace a interpretace podústavního práva nepřezkoumává. Ústavní soud se zabývá pouze porušením ústavně garantovaných práv a není pravidelnou odvolací instancí pro rozhodnutí obecných soudů, nota bene pro rozhodnutí o vedlejších otázkách typu nákladů řízení. I když argumentaci soudu prvního stupně, kterou odůvodnil částečné nepřiznání nákladů řízení, lze považovat za problematickou, tato vada byla odstraněna odvolacím soudem, který zdůvodnil použití výjimky podle ustanovení §150 občanského soudného řádu pro nepřiznání, či částečné přiznání náhrady nákladů řízení zcela v souladu s obecně uznávaným náhledem na interpretaci tohoto ustanovení. Odůvodnění se opírá o skutečnosti zjištěné v řízení a rozhodnutí tudíž není projevem libovůle.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv, neboť jak ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu