ECLI:CZ:US:2007:2.US.2546.07.1
sp. zn. II. ÚS 2546/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. R. K., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem Advokátní kanceláře Moreno Vlk & Asociados, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2007, č. j. 14 Cmo 264/2007-51, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. května 2007, č. j. 37 Cm 230/2005-34, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a 1) D. K. a 2) J. K. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. září 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvého stupně bylo zastaveno řízení, náhrada nákladů mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení 1) nebyla přiznána, stěžovatelce bylo uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi řízení 2) částku 10.600 Kč, a stěžovatelce byl vrácen soudní poplatek. Usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesení soudu prvého stupně. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena její základní práva podle čl. 10, čl. 11, čl. 32, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje, že se po vedlejších účastnících řízení v souladu s právním názorem obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, domáhala vyslovení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu vedlejšího účastníka řízení 2) v obchodní společnosti DK International, s. r. o., na jeho dceru, vedlejší účastnici řízení 1). Tento převod označuje za účelový s ohledem na to, že k němu došlo v době, kdy vede se svým manželem, vedlejším účastníkem řízení 2), spor o výši výživného na jejich nezletilé syny, a k uvedenému převodu, který zasahoval do jejich společného jmění manželů, nedala stěžovatelka souhlas. Po podání žaloby vzala stěžovatelka žalobu zpět, neboť vedlejší účastník řízení 2) nabyl předmětný obchodní podíl zpět, a stěžovatelka tak dosáhla sledovaného účelu a přitom vycházela z repliky vedlejšího účastníka řízení 2), že se žaloba stala bezpředmětnou a nastal stav, který stěžovatelka požadovala. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů týkající se náhrady nákladů řízení, že jednak uzavřením druhé smlouvy žalovaní fakticky platnost první smlouvy potvrzovali, což nedodává oprávněnost podání žaloby, a dále že měla stěžovatelka správně podat žalobu na určení konkrétního společníka předmětné společnosti. Má zato, že se v jejím případě jedná o zásah do jejích práv ústavněprávní intenzity, neboť současně s porušením základních procesních práv, které spatřuje v ignorování jí navržených důkazů a obsahu spisu v této otázce, a v provedení důkazů bez její součinnosti, došlo i k porušení základních majetkových práv a práva na ochranu rodinného života, pod nějž podle ní spadá úprava společného jmění manželů.
Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka sice domáhala určení neplatnosti předmětné smlouvy o převodu obchodního podílu, avšak v žalobě argumentovala především neúčinností smlouvy s ohledem na jí prezentované majetkové nároky, a neplatnost smlouvy vyvozovala z absence znaleckého ocenění převáděného obchodního podílu. To ostatně vedlo k usnesení soudu prvého stupně, kterým byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vady žaloby spočívající v rozporu mezi obsahem žaloby a petitem. Až v reakci na toto usnesení upřesnila stěžovatelka své tvrzení o neplatnosti předmětné smlouvy způsobem, který popisuje v ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení ve svém prvotním vyjádření k žalobě popřel jak účelovost předmětné smlouvy, odkazem na historii tohoto obchodu a jeho praktické důvody, tak i stěžovatelkou tvrzenou neplatnost, a to uvedením dvou svědků, kteří měli být přítomni udělení ústního souhlasu stěžovatelky s plánovaným převodem. Posléze vedlejší účastník řízení 2) opětovně zopakoval svůj procesní postoj o neoprávněnosti žaloby a současně oznámil, že se stal na základě zpětné koupě vlastníkem předmětného obchodního podílu a žaloba se stala bezpředmětnou. To doložil výpisem z obchodního rejstříku z 5. dubna 2007. Nato stěžovatelka vzala žalobu zpět s tím, že žalovaní uvedli právní vztahy do původního stavu, a že tedy splnili, co žádala.
Ústavní soud předesílá, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a souvisí, pokud jde o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tento názor vyslovil Ústavní soud mimo jiné v nálezu, sp. zn. II. ÚS 598/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 100. str. 23).
Ústavní soud ovšem opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu, či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (sp. zn. III. ÚS 31/97 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 8. N. 66. str. 149, a mnohé jiné). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006 in http://nalus.usoud.cz/ navštíveno 13. listopadu 2007).
V nyní posuzovaném případě po zhodnocení všech okolností daného případu neshledal soud prvého stupně prostor pro aplikaci §146 odst. 2 alinea secunda občanského soudního řádu, a to jednak s ohledem na procesní stanovisko protistrany a především a na absenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení neplatnosti smlouvy, s ohledem na možnost domáhat se určení, že je společníkem vedlejší účastník řízení 2), coby jediného možného prostředku k uvedení zápisu v obchodním rejstříku. Odvolací soud se postavil za názor, že ve spisu není opora pro závěr o důvodnosti podání žaloby, a to ani s ohledem na chování vedlejších účastníků řízení, kteří tvrzenou neplatnost smlouvy nikdy neuznali. Z následné smlouvy o převodu předmětného obchodního podílu pak dovodil faktické uznání platnosti smlouvy, kterou stěžovatelka označuje za neplatnou. Tyto právní závěry je možné považovat za ústavně souladné, neboť jsou vnitřně logické a odvoditelné z právní úpravy podústavního práva a ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů. Zejména závěry soudu prvého stupně reflektují situaci a řešení, které se ustálily ve vztahu neplatné smlouvy o převodu nemovitostí a zápisu práv do katastru nemovitostí, což lze i podle názoru Ústavního soudu přiměřeně aplikovat i na neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu a zápis do obchodního rejstříku. Z toho je zřejmé, že procesní postup, který stěžovatelka zvolila, byl sice možný, avšak s ohledem na rozhodovací činnost obecných soudů nemusel být úspěšný, a toto riziko nesla především stěžovatelka s ohledem na civilněprocesní zásadu dispoziční a projednací. Odvolací soud pak zdůraznil ryze procesní aspekt rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jako následku úspěchu, resp. zavinění neúspěchu žaloby (sp. zn. II.ÚS 549/06 in http://nalus.usoud.cz navštíveno 21. listopadu 2007) poukazem na ustálenost procesního postoje vedlejších účastníků řízení, který neumožňoval jiný výklad zpětvzetí žaloby. Ústavní soud také nesouhlasí s argumentací, že zpětný převod obchodního podílu prezentovala protistrana jako vyhovění požadavku stěžovatelky, protože pro takový závěr není v soudním spise opora.
Nelze rovněž přisvědčit námitce porušení procesních práv provedením důkazů o způsobu zpětného převodu a výši přiznané náhrady nákladů řízení bez její součinnosti. Argumentace stěžovatelky v celém řízení byla zaměřena na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu a zpětný zápis vedlejšího účastníka řízení 2) jako společníka. Stěžovatelka tedy měla a mohla tvrdit, že ke zpětnému převodu došlo v důsledku uznání této neplatnosti, avšak v daném případě obecné soudy pro nedostatek procesní aktivity stěžovatelky vycházely z nijak nezpochybňovaného tvrzení vedlejšího účastníka 2) o smluvním zpětném převodu. To bylo stěžovatelce známo, a proto k zásahu do základních procesních práv v jejich materiálním pojetí nemohlo dojít. Pouze stěžovatelka je odpovědná za to, že obecné soudy neměly k dispozici jiný podklad pro své závěry (stejně jako v případě volby předmětu řízení), neboť netvrdila jiný právní důvod zpětného převodu, ani jinou výši možné náhrady nákladů řízení, ani v tomto směru nenavrhovala žádné důkazy.
Přesah do oblasti základních práv rodiny nepřichází v úvahu, protože náhrada nákladů řízení byla přiznána jednomu z rodičů nezletilých dětí k tíži jejich druhého rodiče, a proto i v logice argumentace stěžovatelky fakticky ke zmenšení majetku potřebného k výživě nezletilých dětí nedošlo, stejně jako nikdy nedošlo ke zmenšení majetku, z nějž je nutno vycházet pro účely případného stanovení výše výživného.
Navíc se Ústavnímu soudu vzhledem k výši náhrady nákladů řízení jeví celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 34. U 43. str. 421). Touto úvahou se Ústavní soud nedostává do kolize s názory vyslovenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 21. N. 8. str. 55), neboť právo stěžovatelky žádat nezávislý a nestranný obecný soud o přezkoumání rozhodnutí soudu prvého stupně nijak nezpochybňuje.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu