ECLI:CZ:US:2007:2.US.28.06
sp. zn. II. ÚS 28/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. E., zastoupeného advokátem Narcisem Tomáškem, Advokátní kancelář se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 2 T 89/2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 10 To 359/2005, za účasti Okresního soudu v Semilech a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí Okresního soudu v Semilech a Krajského soudu v Hradci Králové uvedená v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil, že totožná rozhodnutí ústavní stížností napadl i stěžovatelův spoluobžalovaný J. V. a že jeho věc je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 650/05. Proto si kopie napadených rozhodnutí, které nebyly k ústavní stížnost stěžovatele přiloženy, Ústavní soud připojil ze spisu, sp. zn. III. ÚS 650/05, a stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku podání nevyzýval. Z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 2 T 89/2005, uznal stěžovatele, uprchlého J. P. a J. V. v pozici spolupachatelů vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za to stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Všem obžalovaným soud uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému V. H. částku 244.300,- Kč. Ostatních osm poškozených soud odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného jednání se stěžovatel, J. P. a J. V. dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustili společně ve vzájemném srozumění poté, co obžalovaný P. v průběhu měsíce dubna 2004 pronajal prostory v areálu čp. 24 na Koňském trhu v Turnově za účelem provozování autobazaru s názvem BLESK, tím, že pod smyšlenou záminkou zprostředkování prodeje automobilů uvedeným autobazarem se současným zajištěním úhrady kupní ceny prostřednictvím konkrétních leasingových společností vylákali s cílem vlastního obohacení osobní automobily od nejméně třinácti osob. Tímto jednáním způsobili v rozsudku specifikovaným třinácti poškozeným škodu značnou (dle znaleckého posudku hodnota automobilů činila 4.416.600,- Kč).
Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel i oba spoluobžalovaní. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 10 To 359/2005, jejich odvolání zamítl.
Dovolání stěžovatele a obžalovaného J. V. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 6 Tdo 322/2006, odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Pochybení spatřuje zejména v důkazním řízení. Soud dovodil, že stěžovatel je usvědčován z trestné činnosti záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu a výpověďmi poškozených. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí. Znovu opakuje svou obhajobu, podle níž obžalovaného P. blíže neznal, přišel s ním do styku náhodně, když se zajímal o koupi automobilu. Stěžovatel se dále věnuje výpovědím svědků P. H., V. H., J. F. a D. H. Podle jeho názoru z nich nelze dovodil stěžovatelovu účast na trestné činnosti. Ani záznamy o telekomunikačním provozu nemohou jako usvědčující důkaz obstát, neboť z nich není možné identifikovat jednu z volajících stran.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval, potvrdil správnost jeho skutkových zjištění.
Stěžovatel trestnou činnost páchanou obžalovaným P. nepopíral. Hájil se tvrzením, že s obžalovaným P. přišel do styku náhodně, když se sám zajímal o koupi automobilu, blíže jej však neznal, že vedle koupě vozu Škoda Octavia Combi a VW Passat žádné další prodeje aut neprojednával a ze specifikovaných telefonních čísel, z nichž byli kontaktování poškození, nevolal. Soudy však dospěly k závěru, že tato verze je zcela vyvrácena celou řadou souvisejících důkazů. Někteří poškození při rekognici stěžovatele poznali - např. svědek P. H., D. H., E. V., O. H., některým byl stěžovatel při rekognici povědomý - svědek J. F.). Stěžovatel i obžalovaný V. byli několika poškozenými ztotožněni jako osoby, které jim volaly ze dvou specifikovaných telefonních čísel jako zájemci o koupi vozidla, představovaly se pod různými jmény a poté s nimi osobně o koupi jednaly. Scénář všech případů byl obdobný. Poškození, kteří nabízeli v inzertním tisku prodej osobního automobilu, byli prostřednictvím mobilních telefonů osloveni, koupě však byla podmíněna úhradou přes leasingovou společnost prostřednictvím autobazaru BLESK, přičemž do vyřízení prodeje mělo být vozidlo s doklady i klíčky ponecháno v autobazaru. Rozsudek soudu prvého stupně podrobně rozebírá výpovědi jednotlivých poškozených a Ústavní soud na jeho odůvodnění k námitkám stěžovatele odkazuje. Ze záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu pak obecné soudy zjistily, že ze specifikovaných dvou telefonních čísel bylo opakovaně voláno na telefonní čísla poškozených i na telefonní číslo obžalovaného P. S naznačenou verzí poškozených korespondují i zajištěné kupní smlouvy a smlouvy o zprostředkování prodeje a protokoly o vydání vozidel od nových nabyvatelů. Ve skutkové větě popsaný skutkový děj tak obecné soudy považovaly provedeným dokazováním za prokázaný.
Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž obecné soudy dospěly po řádném zhodnocení důkazů, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od názoru stěžovatele má za to, že provedené nepřímé důkazy zcela vyvrací obhajobu stěžovatele a jejich propojení tvoří uzavřený kruh, z něhož lze učinit závěr o stěžovatelově vině. Právní kvalifikace pak učiněným skutkovým zjištěním zcela odpovídá.
Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 31. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu