ECLI:CZ:US:2007:2.US.286.06.1
sp. zn. II. ÚS 286/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. A. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 2 T 9/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 7 To 67/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 6 Tdo 60/2006, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 9/2005, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 15. 3. 2005, sp. zn.. 2 T 9/2005, stěžovatele vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále stěžovateli uložil trest propadnutí pěstního nože s černou rukojetí. Poškozený M. H. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 7 To 67/2005, rovněž uznal stěžovatele vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona. Za použití §40 odst. 1, 2 trestního zákona zmírnil trest odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Shodně pak uložil stěžovateli trest propadnutí věci a poškozeného odkázal na občanskoprávní řízení. Podle zjištění odvolacího soudu se stěžovatel trestné činnosti dopustil dne 12. 8. 2004 v době okolo 23,45 hod. před domem čp. 605/4 v K., kdy po předchozí slovní rozepři a vzájemném fyzickém napadení s poškozeným M. H., vytáhl z pouzdra u pasu tzv. pěstní nůž o délce čepele 11 cm, kterým poškozenému v úmyslu usmrtit způsobil velkou silou bodnou ránu levé poloviny hrudníku protínající osmé žebro a pronikající až k osrdečníku, bodnou ránu v levém nadbřišku pronikající pobřišnicí a tržnou ránu dolní hřbetní části pravého předloktí zasahující do podkoží, přičemž bez poskytnutí urgentní komplexní léčby hrozila poškozenému smrt.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 6 Tdo 60/2006, odmítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a cituje pasáže z napadených rozhodnutí. Skutkové závěry nebyly podle jeho názoru správně zjištěny a ani právní kvalifikace neodpovídá skutečnosti.
Provedené dokazování se stěžovateli jeví jako neúplné, neboť soud zamítl jeho návrhy na jeho doplnění výslechy svědků I. Š. a A. N., obyvatel domů v místě incidentu.
Stěžovatel napadá i průběh prověrky na místě ze dne 30. 11. 2004, při níž údajně nebyl přítomen poškozený ani figurant a namísto nože či jeho atrapy byla k dispozici pouze fotokopie nože na listu papíru, který se stěžovateli ve větru ohýbal, a nemohl proto s tímto předmětem zacházet jako s pevným nožem. Podle názoru stěžovatele proto závěry z prověrky učiněné nelze považovat za věrohodné. Vzhledem k tomu, že z prověrky na místě vycházel i znalec z oboru soudního lékařství Prof. MUDr. P. S., DrSc., stěžovatel v této souvislosti považuje i jím zpracovaný znalecký posudek za nepoužitelný pro trestní řízení.
Tvrdí, že obecné soudy skutek nesprávně právní kvalifikovaly jako pokus trestního činu vraždy, k němuž je zapotřebí prokázat úmysl pachatele. Stěžovatel však údajně úmysl poškozenému ublížit, natož jej usmrtit, neměl. Tvrdí, že se bránil napadení osobou poškozeného, z něhož měl strach. Připomíná závěry znalců, podle nichž není osobou primárně agresivní, i skutková zjištění, podle nichž se stěžovatel v počátku do konfliktu nezapojoval a spíše uklidňoval Š., který se chtěl prát. Stěžovatel se domnívá, že argumenty stran jednání v nutné obraně, které uplatnil v odvolání, lze odůvodnit i ústavní stížnost.
Závěrem stěžovatel požádal o úhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud k námitkám stěžovatele odstranil vady v důkazním řízení opětovným provedením některých důkazů a skutková zjištění doplnil i provedením důkazů dalších. Znovu se zabýval obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Své úvahy přitom podrobně rozvedl.
Stěžovatel stavěl svou obhajobu na hypotéze, že poškozenému nechtěl ublížit, že byl toliko nucen jednáním v nutné obraně odrážet jeho útok. Obecné soudy však této verzi skutkového děje nepřisvědčily, neboť provedené dokazování ji nepodporuje. Obecné soudy vyšly z faktu, že stěžovatel patřil ke skupině osob, která se v inkriminovaný den zdržovala ve večerních hodinách na náměstí P. v K. Svědek Š., který rovněž patřil k této skupině, oslovil kolem procházející trojici neznámých osob (poškozený H., svědkyně V. a svědek F.), přičemž mezi nimi došlo k neshodě. Následně se skupina osob, včetně stěžovatele, zvedla a následovala trojici, která mířila k penzionu, kde byli poškozený a svědek F. ubytováni a kde se snažili vyhledat pomoc svých známých. Odvolací soud přitom zohlednil skutečnost, že stěžovatel v této fázi konflikt sám nevyvolal. Poté, co se k trojici začali připojovat přátelé rovněž ubytovaní v penzionu, se skupinka rozprchla a na inkriminovaném místě určitou dobu zůstal toliko stěžovatel se psem, poškozený a svědkyně V. Z výpovědi svědkyně V. (která poškozeného a svědka F. – občany Slovenské republiky - pouze doprovázela, protože neznali cestu k penzionu, její věrohodnost tedy není oslabována pevnějšími vazbami k některému z uvedených osob) došlo ke vzájemnému fyzickému napadení mezi těmito dvěma osobami. V průběhu konfliktu stěžovatel vytáhl pěstní nůž a poškozenému způsobil zranění popsaná ve znaleckém posudku z oboru soudního lékařství. Tvrzení stěžovatele, že se při použití nože zvedal ze země a bránil se útoku poškozeného podle závěrů obecných soudů neodpovídá zjištěním znalce z oboru soudního lékařství. Podle závěrů znalce totiž bodná rána na levé straně hrudníku poškozeného směřovala dolů a bodná rána v levém nadbřišku směřovala mírně šikmo dolů, nemohla být tedy způsobena tak, jak popisuje stěžovatel. Další ránu nožem utrpěl poškozený na ruce, patrně v důsledku pokusů o obranu.
K výtkám stěžovatele směřujícím proti průběhu prověrky na místě Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatel tyto námitky neuplatnil ve svém odvolání, ačkoli mu v tom nic nebránilo. V souladu se zásadou subsidiarity v případě, kdy se obecné soudy námitkami uvedenými v ústavní stížnosti nezabývaly, protože je stěžovatel v řízení před nimi nevznesl, třebaže mohl, nemůže se jimi následně zabývat ani soud Ústavní (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: 2001, s. 337 a násl.). Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že průběh prověrky na místě, coby úkonu, který má za cíl upřesnit údaje z výpovědi určité osoby, které jsou důležité pro trestní řízení, upravuje ustanovení §104e trestního řádu. Nutná přítomnost poškozeného či figuranta při něm, případně manipulace s předmětem doličným, ze zákonné úpravy nevyplývá. Prověrky na místě se navíc spolu se stěžovatelem účastnila i jeho obhájkyně. Ve spisovém materiálu není zmínka o tom, že by proti průběhu úkonu obhajoba cokoli namítala.
K dalším návrhům obhajoby na doplnění dokazování obecné soudy zaujaly zamítavé stanovisko, které odůvodnily. Vyložily z jakých důvodů by konkrétní návrhy nemohly přinést další objasnění skutkových okolností. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti soudy dostály.
Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele stran právní kvalifikace skutku, konkrétně v otázce naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že jeho útok nebyl veden ani nepřímým úmyslem poškozenému ublížit. Z výsledků provedeného dokazování (výslechu stěžovatele, znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, výpovědí řady svědků) ovšem jednoznačně vyplývá, že u stěžovatele bylo správně dovozeno zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Stěžovatel při potyčce s neozbrojeným poškozeným použil nůž se speciální rukojetí umožňující držení v sevřené pěsti a s ozubeným rozšiřujícím se ostřím. Údery nožem byly vedeny do oblasti hrudníku a břicha, tedy do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Jedna rána nožem zasáhla osrdečník, a pokud by byla jen o málo hlubší, mohl poškozený utrpět poranění se smrtelným následkem. Závěr obecných soudů, že při svém jednání stěžovatel věděl, že smrt poškozenému může způsobit, a byl přinejmenším srozuměn s tím, že ji způsobí, tedy zcela odpovídá učiněným skutkovým zjištěním.
K tvrzení stěžovatele, že měl z poškozeného strach, přihlédl odvolací soud při úvahách o výši trestu. Vedle tohoto faktu zohlednil i zjištění, že stěžovatel primárně konflikt nevyvolal, nýbrž se ocitl v jádru hromadného konfliktu, jakož byl do určité chvíle aktivním pozorovatelem. I jeho primární kontakt přímo s poškozeným soud hodnotil spíše jako vzájemný konflikt. Z těchto důvodů odvolací soud shledal podmínky podle §40 odst. 2 trestního zákona pro snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Odvolací soud nehodnotil jako okolnost přitěžující ani fakt, že se stěžovatel stíhaného skutku dopustil v době podmíněného odsouzení, neboť rozhodnutí v této věci nabylo právní moci krátce před spácháním stíhaného trestného činu a stěžovatel si této skutečnosti zpočátku nebyl ani vědom.
Ústavní soud dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu stěžovatele na úhradu nákladů právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu