ECLI:CZ:US:2007:2.US.3011.07.1
sp. zn. II. ÚS 3011/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 6 Tdo 926/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 4 To 287/2006, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 20 T 78/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 26. 11. 2007 a doplněnou dne 29. 11. 2007 napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů blíže specifikovaná v záhlaví tohoto usnesení.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Uvedených trestných činů se měl dopustit tak, že dne 15. 7. 2005 na silnici č. I/58 ve směru na Ostravu jako řidič osobního vozidla Honda CRV, donutil zastavit jiné vozidlo (dodávku), jehož řidiče napadl nejprve vulgárními výrazy, načež poté, co pěstí rozbil skleněnou výplň stahovacího okna na straně řidiče, uchopil řidiče za oděv, snažil se jej vytáhnout z auta a napadl jej fyzicky opakovanými údery pěstí do obličeje a levého ramene, a způsobil tak poškozenému lehčí zranění v podobě oděrek bez nutnosti lékařského ošetření, aby následně na vozidle urazil zpětné zrcátko a přední světlomet, čímž způsobil škodu vlastníku tohoto vozidla.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele a Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání jako dovolání podané z jiného důvodu, než jsou důvody uvedené v ust. §265b trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení základních práv se měly obecné soudy dopustit tím, že podle názoru stěžovatele provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy. Podle stěžovatele obecné soudy bez dalších důkazů uvěřily svědeckým výpovědím svědků K. a O., z nichž jeden měl být poškozeným řidičem dodávky a druhý spolujezdec, a naopak neuvěřily svědectví stěžovatelovy manželky a jeho přátel o tom, že v inkriminované době se stěžovatel vůbec nemohl nacházet v uvedeném osobním voze na uvedeném místě, nýbrž byl stovky kilometrů od místa činu. Obecné soudy se naopak podle stěžovatele nezabývaly tím, proč se oba účastníci incidentu vzdálili z místa činu, aniž by přivolali příslušníky Policie ČR, a vysvětlení, že tak učinili proto, aby se netvořila na silnici kolona vozidel, podle stěžovatele nemůže obstát.
Stěžovatel své námitky opřel o odkazy na dosavadní judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků na hodnocení důkazů v trestním řízení, konkrétně na podmínku, aby informace z důkazu zůstávala bez jakékoliv deformace zachována i v procesu vlastního hodnocení důkazů (např. nález sp. zn. III. ÚS 398/97), aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti (např. nález II. ÚS 418/99) a aby jediný usvědčující důkaz byl doplňován důkazy dalšími, byť nepřímými. Stěžovatel dále zdůraznil, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl ve svém rozhodování na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoliv, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Stěžovatel proto v této souvislosti odkázal též na princip opomenutých důkazů, který je v dané věci podle něj rovněž relevantní.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Po konfrontaci tvrzení a námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti s obsahem odůvodnění jednotlivých napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím či dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.
V daném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky týkající se hodnocení důkazů učiněné již v řízení před obecnými soudy, byť se je v ústavní stížnosti pokusil nepřesně podřadit pod jednotlivé principy vážící se k dokazování, které v minulosti Ústavní soud zformuloval.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že vina stěžovatele nebyla konstruována na základě jednoho důkazu, nýbrž na skutečnostech vyplývajících ze svědeckých vypovědí poškozeného J. K. a jeho spolujezdce J. O., rovněž pak výpovědi vlastníka osobního vozidla Honda CRV a současně zaměstnavatele stěžovatelovy manželky A. H., a ostatně i z výpovědí stěžovatele a jeho manželky. Pokud obecné soudy neuvěřily svědeckým výpovědím svědků M., P. a S., odůvodnily na základě čeho tak učinily, přičemž je třeba zdůraznit, že jejich diskvalifikace nebyla založena pouze na osobních vazbách mezi stěžovatelem a těmito svědky, ale vycházela z konfrontace obsahu těchto výpovědí s dalšími provedenými důkazy, v jejichž souhrnu svědecké výpovědi těchto svědků nemohly obstát. Ústavní soud považuje za nadbytečné znovu opakovat, na základě jakých částí svědeckých výpovědí konstruovaly obecné soudy skutková zjištění a právní závěr o spáchání trestných činů stěžovatelem, neboť tyto skutečnosti byly sumarizovány v rozhodnutí odvolacího soudu a opětovně i v rozhodnutí soudu dovolacího.
Ústavní soud pak nezjistil, že by některý z důkazů obecné soudy opomněly, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se se všemi provedenými důkazy řádně vypořádaly. Opomenutým důkazem je totiž důkaz, který obecný soud zcela přehlédne, nebo který sice ve svém rozhodnutí uvede, ale nevezme jej v potaz při hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti. V daném případě má však Ústavní soud za to, že obecné soudy všechny důkazy řádně vypořádaly a závěry plynoucí z hodnocení důkazů jsou navíc podle Ústavního soudu zcela jasnými a seznatelnými.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právním závěrem soudů, což je podle judikatury podmínka, za níž by mohl případně Ústavní soud přistoupit k přehodnocování provedených důkazů.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušovala ústavně zaručená základní práva, jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu