ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.926.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 926/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. srpna 2007 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2007, č. j. 4 To 287/2006-187, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 78/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2007, č. j. 4 To 287/2006-187, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 9. 2006, č. j. 20 T 78/2006-159, kterým byl R. H. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl odsouzen podle §59 odst. 2 tr. zák., kdy mu bylo uloženo omezení spočívající v povinnosti podle svých sil uhradit během zkušební doby škodu trestným činem způsobenou. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2007, č. j. 4 To 287/2006-187, podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „rozhodnutí okresního i krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, či jiném nesprávném hmotně-právním posouzení“. Shora zmíněný dovolací důvod je podle jeho mínění dán tím, že jak soud prvního, tak i druhého stupně jeho vinu dovodily z výpovědí napadených svědků, které se však rozcházely a výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch byly soudy označeny za nepravdivé. Dále soudu nalézacímu vytýká, že dostatečně nezvážil, „zda důkazy k jeho odsouzení byly natolik silné, aby mohl dospět k rozsudku, kterým ho odsoudil“. Dále poukazuje na skutečnost, že nebyl naplněn znak výtržnictví, „tedy, že byl spáchán na místě veřejném za účasti více osob“. V další části pak předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, aby následně konstatoval, že jak nalézací, tak i odvolací soud postupovaly v rozporu se základním hodnocením důkazů, když jednostranně uvěřily pouze jedné straně a druhou postavily do role svědků křivě svědčících, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek (správně má být uvedeno usnesení) Krajského soudu v Ostravě zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout, neboť obviněným uplatněné námitky pod zmíněný dovolací důvod nelze podřadit, neboť se výslovně namítá odlišné hodnocení důkazů soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené (v souvislosti s námitkou o vrácení věci státnímu zástupci k došetření). Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Jak již bylo shora uvedeno, námitkami obviněný soudům vytýká, že odsuzující rozsudek vybudovaly na výpovědích těch svědků, jejichž výpovědi se rozcházely a výpovědi svědků svědčících v jeho prospěch byly soudy označeny za křivé svědectví. Dále soudům vytýká, že důsledně neposoudily, zda vůbec došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, když podle jeho názoru nebylo dostatečně zváženo, zda důkazy, které ho mají usvědčovat, jsou natolik přesvědčivé k uznání viny; že se jednalo o nedůsledný postoj ze strany soudů je dáno tím, že nebylo zváženo vrácení věci státnímu zástupci k došetření. V další části dovolání konstatuje, že i pokud by se jednání, kterým byl uznán vinným dopustil (což však odmítá), nebyl by naplněn znak trestného činu výtržnictví, tedy že čin byl spáchán na místě veřejnosti přístupném za účasti více osob. Další námitky, které jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a konstruuje vlastní skutkový děj odlišný od skutkového zjištění soudy, je argumentace, že poškozený si jako profesionální řidič, mohl na vozidle škodu způsobit sám a následně hledat možného pachatele poškození svého vozidla.
Ze shora uvedené argumentace je nepochybné, že obviněným uplatněné námitky nesměřují do oblasti vymezené ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale že je jimi namítáno zejména nesprávné hodnocení důkazů. K otázce hodnocení důkazů a následnému soudy zjištěnému skutkovému stavu se vyjádřil Nejvyšší soud již shora. Soud prvního stupně ve svém rozsudku zejména na str. 2 – 4 rozvádí výpovědi jednotlivých svědků, aby tyto výpovědi v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, což pak je jím činěno zejména na str. 5 jeho rozsudku. Soud prvního stupně zmiňuje výpověď obviněného z přípravného řízení, aby konstatoval, že obviněným tehdy uplatněná obhajoba se rozchází od obhajoby uplatněné u hlavního líčení. Rovněž tak zmiňuje proč považuje výpovědi svědků např. M. H. (manželky obviněného), M., S. a P. za nevěrohodné a proč považuje výpovědi poškozeného K. aj. O. za pravdivé. Značný význam v rámci hodnocení důkazů pak měla výpověď svědka H., ze které soudy dovodily, že tvrzení manželky obviněného, pokud jde o kontrolu knihy jízd, docházku do zaměstnání, stav tachometru, nevyznívají ve vztahu k výpovědi tohoto na věci nezaujatého svědka přesvědčivě. S hodnotícími závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který ve svém usnesení zejména na str. 3 – 4 rozvedl hodnotící úvahy soudu prvního stupně. Zde je třeba poznamenat, že námitky obviněným uplatněné v rámci řízení o odvolání jsou ve své podstatě obsahově shodné s námitkami, které byly obviněným uplatněny v mimořádném opravném prostředku – dovolání. Pokud obviněný soudům vytýká, že hodnotily důkazy jednostranně při nerespektování zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., je nutno uvést, že z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá pravý opak, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. rozvedly své hodnotící úvahy k důkazům ve věci provedeným a logicky také vysvětlily proč některým z důkazů (výpovědi některých svědků vypovídajících ve prospěch obviněného) neuvěřily.
Za právní námitku nelze považovat ani zmínku obviněného o tom, že nebyl naplněn znak trestného činu výtržnictví, neboť čin nebyl spáchán na místě veřejnosti přístupném za účasti více osob, neboť uvedené je zmiňováno v kontextu s tím, že obviněný předně tvrdí, že se jednání, pro které byl uznán vinným nedopustil. I přes uvedenou skutečnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že k jednání, pro které byl obviněný uznán mj. vinným (výtržnictví) došlo na místě veřejnosti přístupném, a to silnici č. I/58 dne 15. 7. 2007 kolem 15.55 hod., přičemž v důsledku jednání obviněného se za vozidlem poškozeného vytvořila kolona vozidel. Zde lze pouze zmínit, že ustanovení §202 tr. zák. uvádí, k trestnému činu výtržnictví „kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména tím, že napadne jiného…“ . Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam být nemusí).
Všechny shora uvedené námitky jsou právně irelevantní, dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, které se touto otázkou zabývalo. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Lze tedy konstatovat, že námitkami, které obviněný v dovolání jako mimořádném opravném prostředku uplatnil, tento brojí nikoli proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale brojí proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily důkazy a k jakému závěru (skutkovému) na základě hodnocení důkazů dospěly, když toto hodnocení důkazů a následně zjištěný skutkový stav (s tím spojená právní kvalifikace) není v souladu s tím, jak důkazy hodnotí obviněný, jaký význam jim přiznává a k jakým skutkovým závěrům na základě svého hodnocení důkazů dospívá. Obviněný tedy konstruuje vlastní skutkový stav odpovídající jeho představám odlišný od skutkového zjištění soudem (v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Ve vztahu k uvedenému je vhodné zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann