ECLI:CZ:US:2007:2.US.349.06.1
sp. zn. II. ÚS 349/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ochranné organizace autorské-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (OOA-S), se sídlem Masarykovo nábřeží 250, Praha 1, právně zastoupeného advokátem JUDr. I. J., jíž se domáhá, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, jímž zakáže Policii ČR, Obvodní ředitelství Praha 1, Služba kriminální policie a vyšetřování, pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele na stanovené postupy a přikáže jí obnovit stav před tímto zásahem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti postupu Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Policie ČR") v řízení, vedeném pod čj. ORI-7039/2OHK-2006 JŠ. Tvrdí, že jím jsou dotčena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje, aby Ústavní soud učinil v záhlaví specifikovaná opatření, která porušení v rovině ústavnosti podle jeho názoru napraví.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených kopií dokumentů bylo zjištěno následující:
Stěžovatel působí jako organizace pověřená Ministerstvem kultury ČR vykonávat kolektivní správu autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Dne 22. 12. 2005 podal a následně dne 17. 2. 2006 doplnil trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů ředitelem občanského sdružení Dilia, JUDr. J. S., a předsedou občanského sdružení Asociace českých kameramanů, J. H. Sám sebe stěžovatel označil jako poškozeného. Uvedené osoby se podle stěžovatele trestného jednání měly dopustit zkráceně řečeno rozesíláním dopisů adresovaných různým autorům, které měly adresáty vyzývat k tomu, aby nevstupovali do jakýchkoli vztahů se stěžovatelem a uzavřené vztahy vypověděli. Situace se podle tvrzení stěžovatele vyvinula tak, že po roce 2000, kdy byl přijat nový autorský zákon, ministerstvo oprávnění k výkonu kolektivní správy stěžovateli odňalo a udělilo jej sdružení DILIA. Na základě obrany stěžovatele obecné soudy následně nezákonný postup ministerstva odmítly. Adresáti uvedených dopisů jsou nepravdivými a matoucími informacemi uvedených osob údajně uváděny v omyl, což ve svém důsledku stěžovatele poškozuje. Popsaným postupem se tak uvedené osoby podle názoru stěžovatele snaží vytvořit negativní obraz o stěžovateli a docílit opětovné odejmutí jeho oprávnění k výkonu kolektivní správy.
Vyrozuměním ze dne 31. 3. 2006 bylo stěžovateli pod čj. ORI-7039/2OHK-2006 JŠ sděleno, že dne 31. 3. 2006 bylo ukončeno prověřování skutečností uvedených v jím podaném trestním oznámení. Vzhledem k tomu, že policejní inspektorka nedospěla k závěru, že ve věci je namístě pokračovat dle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, neboť není věcí orgánů činných v trestním řízení skutečnosti vyplývající z uvedeného oznámení řešit, uvedeného dne podání stěžovatele uložila na uvedené součásti Služby kriminální policie a vyšetřování k případnému dalšímu využití.
K žádosti stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stěžovateli přípisem ze dne 11. 5. 2006, pod ZN 3085/2005-34, sdělil, že se s postupem policejního orgánu ztotožňuje. Z vyhodnocení provedeného policejním orgánem vyplývá, že spor stěžovatele a sdružení DILIA se vede zhruba od roku 2000, kdy situace zřejmě vznikla postupem Ministerstva kultury ČR, které licenci udělilo pěti organizacím, přičemž každá spravuje autorská práva odlišných směrů. Stěžovatel a sdružení DILIA mají přitom přiděleny licence shodné. Vyřešení sporu mezi označenými sdruženími je v kompetenci Ministerstva kultury ČR, které vzniklou situaci zapříčinilo, přičemž není důvod postupovat dle §158 odst. 3 trestního řádu a je namístě věc uložit. Uvedený postup se podle údajů státního zástupce opírá o interní směrnice Ministerstva vnitra a přichází v úvahu za situace, kdy nejsou zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. V opačném případě je policejní orgán povinen vyhotovit opatření, ve kterém se popíše skutek a označí příslušná právní kvalifikace. Státní zástupce do jisté míry přisvědčil tvrzení stěžovatele, že tento postup znemožňuje oznamovatelům, potažmo poškozeným, využívat prostředky dané trestním řádem, tedy zejména možnost podat stížnost proti usnesení policejního orgánu, který věc odloží, na straně druhé však poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána. V případě zájmu stěžovatele údajně nic nebrání tomu, aby tento nahlédl do policejního spisu. Podle názoru státního zástupce se jedná o civilní spor, do něhož orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny zasahovat.
Stěžovatel napadl postup Policie ČR při prověřování jeho trestního oznámení. Namítá, že vyrozumění nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §119 trestního řádu. Postrádá i náležitosti rozhodnutí. Především však policejní orgán nepostupoval žádným ze způsobů, které trestní řád v ustanovení §159a či §159b upravuje. Policejní orgán je přitom v pozici orgánu veřejné moci povinen postupovat toliko zákonem stanoveným způsobem. Pokud se policejní orgán i státní zástupce dovolávají obsahu interní směrnice Ministerstva vnitra, je takový odkaz irelevantní, neboť stojí v rozporu s požadavky zákona, konkrétně trestního řádu. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací státního zástupce, podle níž ústavně zaručené právo na trestní stíhání jiné osoby neexistuje. Situace je v posuzované věci odlišná, neboť stěžovatel se pouze v pozici poškozeného domáhá, aby policejní orgán postupoval způsobem, který stanoví zákon. Naznačeným postupem byla stěžovateli odňata možnost dozvědět se důvody rozhodnutí policejního orgánu a možnost přezkoumat je státním zástupcem. Stěžovatel si je dobře vědom toho, že každé trestní oznámení nevede k zahájení trestního stíhání. Nemůže se však spokojit se situací, kdy mu nebylo doručeno usnesení o odložení jeho oznámení, s nímž je spojena možnost upozornit na zásadní nesrovnalosti, opomenuté důkazy, rozporná skutková zjištění apod. v řádné stížnosti proti němu.
Stěžovatel ve smyslu ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby náklady jeho právní zastoupení zaplatil stát. Poukazuje na svou finanční situaci i na fakt, že je spolkem ze zákona neziskovým.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že ,,jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy". Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů. Usnesení o odložení věci není rozhodnutím v rámci trestního stíhání. Nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá princip ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody pro doložení a zjistí se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání. Usnesení o odložení se tím automaticky stává neúčinné bez formálního zrušení (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kolektiv, Trestní právo procesní, Praha 2003, 2. vydání, s. 582).
Lze dovodit z čl. 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 tr. řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz §1 odst. 1 tr. řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Dále Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na publikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usn. č. 29, a usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05 či III. ÚS 585/07.
Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem.
Trestní řád poškozenému stanovuje v rámci probíhajícího trestního řízení celou řadu oprávnění. Ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 trestního řádu má právo na to, aby mu bylo doručeno usnesení o odložení věci (oznamovatel trestného činu má být o odložení věci vyrozuměn, pokud o to požádal) a podle ustanovení §159a odst. 6 trestního řádu má poškozený právo proti usnesení o odložení věci podat stížnost (podle výkladového stanoviska Nejvyššího státní zastupitelství č. 8/1995 má toto právo i osoba, která o sobě prohlašuje, že jí příslušejí práva poškozeného, byť by se po provedeném postupu před zahájením trestního stíhání dospělo k závěru opačnému). Tato jeho práva a ostatně ani práva garantovaná ustanovením §43 odst. 1 tr. ř., tedy právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit, jakož i jakákoliv další práva, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (tak jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni s tím, aby působilo k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/04). Proto je ústavní stížnost, pokud jí bylo namítáno porušení těchto práv stěžovatele, zjevně neopodstatněná.
K posuzované věci lze dodat, že řízení o nároku na náhradu škody poškozeného je v trestním řízení řízením adhezním. Pokud by nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Na druhé straně se nároku na náhradu škody lze domáhat samostatně pořadem věcí občanskoprávních, který má v těchto věcech přednost. Každému poškozenému tedy svědčí samostatné právo domáhat se podáním žaloby svého práva na náhradu škody u soudu. Z toho lze pro pozici stěžovatele dovodit, že pokud se cítí být jednáním popsaným v trestním oznámení poškozen, nic mu nebrání, aby nárok na náhradu škody uplatnil v rámci jiných, nikoli trestních, řízení, případně se žalobou domáhal ochrany před tvrzeným jednáním označovaných osob.
Jako obiter dictum Ústavní soud poukazuje na to, že postup orgánů činných v trestním řízení, konkrétně policejního orgánu a státního zástupce, nelze považovat za postup v souladu s trestním řádem. Ten jasně stanovuje, jakým způsobem může řízení po ukončení prověřování trestního oznámení probíhat. Vzhledem k tomu, že na činnost orgánů činných v trestním řízení se vztahuje ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, neměl by tento orgán v řízení ve smyslu §158 trestního řádu postupovat podle interní směrnice, která nad rámec kogentní úpravy trestního řádu upravuje další způsob vyřízení věci, nýbrž toliko podle úpravy zákonné, tedy podle trestního řádu. V odůvodnění vyrozumění o přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem přitom nelze přehlédnout jistý vnitřní rozpor. Státní zástupce jednak uvádí, že k provádění úkonů podle §158 odst. 3 trestního řádu není důvod a je namístě věc odložit. Následně nicméně popisuje policejním orgánem zjištěný stav, který dovodil po zhodnocení trestního oznámení, jeho doplnění, následného vytěžení oznamovatele trestného činu, oslovení právního oddělení Ministerstva kultury a namátkou vybraných autorů, kteří odvolali plné moci a vystoupili z předmětného občanského sdružení. Tyto úkony nelze kvalifikovat jinak než jako úkony prověřování podle §158 odst. 3 trestního řádu a je jistě namístě považovat je za úkony trestního řízení (§12 odst. 10 trestního řádu), přestože pro vypracování záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, jak uvádí státní zástupce, v posuzované věci nebyly dány důvody. Jak však bylo shora vyloženo, naznačené procesní nedostatky nepředstavují zároveň porušení základních práv stěžovatele, tak jak jsou zaručena ústavním pořádkem.
Ústavní soud tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele ani co do uhrazení nákladů jeho právního zastoupení, neboť toto ustanovení vymezuje jako jednu z podmínek pro vyhovění návrhu skutečnost, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu