ECLI:CZ:US:2007:2.US.361.06.1
sp. zn. II. ÚS 361/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 26. července 2007 sp. zn. II. ÚS 361/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. F. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici J. M. v části týkající se doplatku nájemného.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tím, že jím bylo zasaženo do jeho práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 16 C 121/2005, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 28. 11. 2005 č. j. 16 C 121/2005-16 rozhodl, že žalovaná (nyní vedlejší účastnice - viz záhlaví tohoto rozhodnutí) je povinna zaplatit žalobcům (vedle stěžovatele dále V. J., J. B. a Ing. V. K., dále též "žalobci") částku 30 Kč s poplatkem z prodlení, dále vyčísleným (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 3 388 Kč, 20 Kč a 5 118 Kč. Výrokem III zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení příslušenství pohledávek a poplatku z prodlení tak, jak dále ve výroku vymezeno. Žalobcům pak uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Žalobci se po žalované v projednávané věci domáhali jednak zaplacení doplatku nájemného (3 338 Kč za dva měsíce), dále částky 2 x 25 Kč za vybavení bytu a úhrady vyúčtování záloh za služby za období 2000-2002 (5 118 Kč), vše s příslušenstvím, resp. s poplatky z prodlení. Žalovaná užívá blíže označený byt v nemovitosti, již vlastní žalobci. Soud v části odůvodnění relevantní z pohledu projednávané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že žalobci na zvýšené nájemné nárok nemají. Způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení i případy, kdy je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, má stanovit dle §696 odst. 1 občanského zákoníku zvláštní předpis. Vzhledem k existenci této speciální úpravy není možné aplikovat obecné ustanovení §671 odst. 1 občanského zákoníku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a žalobcům uložil zaplatit žalované náklady řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav, řádně hodnotil provedené důkazy a své rozhodnutí odůvodnil v souladu s §157 odst. 2 občanského soudního řádu a nepochybil ani v právním hodnocení věci. Pokud jde o požadavek žalobců na zaplacení rozdílu mezi placeným nájemným a nájemným "ekonomicky odůvodněným", uvedl, že soud prvního stupně rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a že nemá důvodu od vyslovených právních závěrů se odchýlit. Dodal, že žalovaná hradí regulované nájemné, které jí bylo dříve předepsáno, a dohoda o nájemném, byť regulovaném, mezi účastníky uzavřena byla.
Stěžovatel napadá závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že jeho vlastnickému právu není poskytnuta soudní ochrana. Z neexistence zvláštního předpisu dle §696 odst. 1 občanského zákoníku nelze dle něj usuzovat na neoprávněnost požadavku stěžovatele na úhrady za užívání bytu ve spravedlivě stanovené výši na hranici ztrátového hospodaření a odvozovat nárok nájemce na ochranu stavu, který je protiústavní. Direktivně stanovené základní úhrady za užívání bytu pod hranicí ztrátového hospodaření nesplňují podmínky §671 občanského zákoníku. Úhrady nesplňující podmínky §671 odst. 1 občanského zákoníku nelze považovat za nájemné a jejich úpravu za jednostranné zvýšení nájemného. Stěžovatel se žalobou domáhal nájemného ve výši obvyklé vzhledem k tomu, že nedošlo k dohodě o ceně. Nejedná se tak o zvyšování nájemného, ale domáhání se spravedlivé výše úhrad, když jiná výše nebyla mezi stranami sjednána. Odkaz soudu na chybějící pokyny k postupu, jak se domáhat nájemného v obvyklé výši, nepovažuje stěžovatel za dostatečný důvod pro zamítnutí žaloby. Svůj požadavek považuje za oprávněný.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení, Ing. V. K., J. B., V. J. a J. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastnice J. M. navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a stěžovateli uložil povinnost uhradit jí náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši 25 000 Kč. Zastává shodný názor jako obecné soudy, totiž že §671 odst. 1 občanského zákoníku nemůže být s ohledem na speciální úpravu v §696 odst. 1 občanského zákoníku aplikován. Nárok stěžovatele považuje za neoprávněný. Dále se pak vyjadřuje k požadavku stěžovatele na platby za vybavení bytu a úhradu vyúčtování záloh, o čemž obecné soudy sice též rozhodovaly, nicméně čímž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně nezabývá.
Ostatní účastníci se, ač doloženě vyzváni, k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud předem uvádí, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje dle svého odůvodnění pouze do závěrů odvolacího soudu týkajících se jeho požadavku na úhradu doplatku nájemného, neměl důvodu přezkoumávat důvody rozhodnutí soudu o platbách za vybavení bytu a úhrady vyúčtování záloh za služby za léta 2000-2002.
Ústavní soud se ke shodné otázce, která byla předmětem napadených rozhodnutí, opakovaně ve své judikatuře vyjádřil, a to zejména v nálezu pléna ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.; dále viz např. nález ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05, nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, nález ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34 a č. 64, svazek 41, nález č. 102, aj.), v němž upozornil, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé) a není ani přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci, či nikoliv. Zdůraznil, že flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni "obyčejného" zákona využitím principů ústavněprávní regulace. Je na obecných soudech, konstatoval Ústavní soud, aby naplnily svoji základní funkci a zajistily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Zamítání těchto žalob z důvodů souhrnně obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 867/2004 (posléze využívaných v usneseních odmítajících dovolání pro nepřípustnost - viz usnesení sp. zn. 26 Cdo 80/2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, sp. zn. 26 Cdo 1647/2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005), označil Ústavní soud za porušení čl. 36 Listiny.
Shora uvedené plně dopadá i na projednávaný případ, a Ústavní soud proto neshledal důvod se od citovaného rozhodnutí odchýlit. I pro projednávaný případ tak platí, že obecné soudy svým rozhodnutím odepřely stěžovateli ochranu jeho vlastnického práva, když konstatovaly, že v důsledku existence speciálního ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku, odkazujícího na speciální úpravu, zrušenou ovšem pro neústavnost Ústavním soudem, nelze postupovat dle obecných ustanovení a nárok stěžovateli přiznat. Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80), není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu "mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona"; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. Ústavní soud má v souladu s citovaným nálezem pléna sp. zn. Pl. ÚS 20/05 za to, že obecné soudy mají za přispění principů obsažených v myšlenkových konstrukcích tvořících nosné rozhodovací důvody dosavadní judikatury Ústavního soudu dostatek platné právní úpravy, aby rozhodly a poskytly ochranu základním právům účastníků, kteří před ně přinesli svůj spor. Obecné soudy tak musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci, což je však otázkou jednoduchého práva, a tedy plně v jejich kompetenci. Je přitom nutno se vyvarovat libovůle; rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Ústavní soud podotýká, že tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy, resp. odvolací soud, jehož rozhodnutí je výhradně napadeno, nesplnily svou úlohu poskytovat ochranu právům a svým postojem k návrhu stěžovatele odepřely ochranu jeho základnímu právu garantovanému čl. 11 odst. 1 Listiny. Vzhledem k vysloveným závěrům Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání, se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Oproti tomu návrh vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem odmítl, neboť pro postup dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal s ohledem na své rozhodnutí ve věci samé důvod.