ECLI:CZ:US:2007:2.US.377.07.1
sp. zn. II. ÚS 377/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. N., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ, zastoupeného Mgr. R. F., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 16 Co 578/2006-22, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu] napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, které shledává neústavní.
Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze byl potvrzen výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. ledna 2006 (Nc 1602/2004-13) a byly stěžovateli přiznány náklady exekuce ve výši 3.050,- Kč. Žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady odvolacího řízení.
Podle obšírného odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho práva došlo tím, že obecný soud k návrhu stěžovatele exekuci zastavil a uložil povinné nahradit stěžovateli náklady exekuce jen ve výši 3.050,- Kč. Dle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, neboť soud má aplikovat ustanovení o.s.ř přiměřeně a tyto právní závěry obecného soudu jsou zásahem do nezávislosti exekutora. Stěžovatel poukazoval na svévolný přístup soudu, který nevzal v úvahu jeho tvrzení svědčící ve prospěch stěžovatele, v tomto důsledku vyslovuje pochybnosti o nestrannosti soudního rozhodování. Za výsledek řízení by měl být odpovědný především oprávněný, který navrhne exekuci, aniž by využil nějakého procesního prostředku k ověření si stavu majetku povinného. Exekutora nelze stavět do pozice podnikatele, ani do pozice běžného účastníka civilního řízení, neboť je povinen exekuci provést bez ohledu na svou vůli. Stěžovatel tvrdil, že 50% exekucí vede vůči nemajetným povinným, proto není aplikovatelný právní názor z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Van der Mussele proti Belgii, kde šlo o ojedinělý případ neuspokojení jednoho nároku advokáta. Stěžovatel dále argumentoval rozhodnutími Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005 ve věci sp. zn. II ÚS 372/04 a ze dne 23. února 2006, sp.zn. I ÚS 290/05.
Stěžovatel dále v obsáhlé ústavní stížnosti stručně shrnuto polemizoval se stanoviskem Pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a žádal jeho revizi, neboť stanovisko je prý projevem přepjatého formalismu, Ústavním soudem dříve popíraného. Stěžovatel navrhl jeho revizi po vyloučení soudce JUDr. V. K. z rozhodování o revidovaném stanovisku, neboť výše citované stanovisko Ústavního soudu je v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 200/2005, na němž se tento soudce před svým příchodem na Ústavní soud podílel.
Stěžovatel namítá, že usnesením napadeným ústavní stížností došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Stěžovatel namítl, že je v rozporu s čl. 9 odst. 1 podroben nucené službě, je porušováno jeho vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť je de facto vyvlastňován, v rozporu s ust. čl. 11 odst. 4 Listiny. Porušen měl být i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadené ústavní stížností zrušil.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního (jednoduchého) práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257, IV.ÚS 570/03, III. ÚS 177/04). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o určení výše odměny exekutora za provedení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel v předmětném exekučním řízení nezjistil u povinné žádný postižitelný majetek, a proto podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na zastavení řízení [§268 odst. 1 písm. e) o.s.ř.], ve kterém se domáhal přiznání náhrady exekuce ve výši 6.060,19 Kč. Požadovaná částka však mu nebyla přiznána v plné výši, a proto stěžovatel proti rozhodnutí o přiznání nákladů exekuce ve výši 3.050,- Kč podal odvolání. Odvoláním se domáhal změny výroku rozhodnutí tak, aby povinnost k náhradě nákladů exekuce byla v plné výši uložena oprávněné. Odvolací soud ale návrhu stěžovatele nevyhověl a usnesením napadený výrok o nákladech exekuce potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění vyjádřil, že v případě zastavení exekuce není exekutor oprávněn určit výši nákladů řízení, ale soud výlučně rozhoduje o nákladech řízení. Pokud stěžovatel výzvě obecného soudu I. st. na vyčíslení nákladů exekuce nevyhověl a jen odkázal na svůj vydaný příkaz k náhradě nákladů řízení, postupoval soud správně, pokud náklady řízení stanovil ve výši jak o nich rozhodl. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí odkázal mj. na stanovisko Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005.
Dne 12. 9. 2006 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, kterým je druhý senát Ústavního soudu při posouzení dané věci vázán. Ústavní soud se v něm vyslovil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Ústavní soud se v odůvodnění tohoto stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že po přijetí shora uvedeného stanoviska nelze navazovat na závěry, které byly vysloveny v nálezech Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04 a I. ÚS 290/05, na něž stěžovatel odkázal.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že z obsahu spisu ani z podnětu stěžovatele nevyplývá, že by oprávněná při podání návrhu na nařízení exekuce nezachovala potřebnou dávku obezřetnosti a uvážlivosti a nemohla předpokládat, že tuto částku nebude moci prostřednictvím exekuce vymoci. Oprávněná neměla k dispozici takové poznatky, z nichž by se dalo předvídat budoucí zastavení exekuce pro nedostatek majetku. Tento závěr nelze bez dalšího označit za vybočení z mezí ústavnosti. Konstruoval-li stěžovatel procesní zavinění oprávněné z toho, že vstoupil do vztahu s nebonitní dlužnicí, pak je taková námitka nepřiléhavá, neboť sám stěžovatel poukázal na to, že šlo o řízení trestní, a tedy o závazek vzniklý z deliktu. Ze samotného počtu poškozených pak nelze automaticky dovozovat nedobytnost pohledávky, ohledně níž oprávněná žádá nařízení exekuce.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, dále odkazujeme na odůvodnění ústavní stížnosti ve věci stěžovatele v obdobném rozhodnutí a to usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 379/07, ze dne 20. února 2007. Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovaně reagovat na jednotlivé námitky stěžovatele a na návrh "revize" citovaného stanoviska Pléna, pro stručnost odůvodnění postačí výše uvedený odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 95 odst. 1 Ústavy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. dubna 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu